Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 122/05Nález ÚS ze dne 17.01.2006K právu účastníků řízení vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu odlišnému od právního názoru soudu prvního stupně

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSmlouva
školy
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 14/40 SbNU 115
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.122.05
Datum vyhlášení22.02.2006
Datum podání04.03.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

265/1996 Sb., § 4

29/1984 Sb., § 27c odst.1

40/1964 Sb., § 3 odst.1

99/1963 Sb., § 221, § 219


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 122/05 ze dne 17. 1. 2006

N 14/40 SbNU 115

K právu účastníků řízení vyjádřit se k právnímu názoru odvolacího soudu odlišnému od právního názoru soudu prvního stupně

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů - ze dne 17. ledna 2006 sp. zn. I. ÚS 122/05 ve věci ústavní stížnosti Č., spol. s r. o., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005 č. j. 21 Co 443/2004-83, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 12 000 Kč.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005 č. j. 21 Co 443/2004-83 se zrušuje.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 5. 2005 č. j. 18 C 378/2003-67 v právní věci žalobce Č., spol. s r. o., (dále jen "stěžovatel") proti žalovaným J. M. a D. M. (dále jen "žalovaní") o zaplacení 12 000 Kč s příslušenstvím zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal, aby byla žalovaným uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit stěžovateli částku 12 000 Kč společně s 8% úrokem z prodlení počínaje 1. 7. 2002 do zaplacení (ve výrokové části I.); dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (ve výrokové části II.).

Obvodní soud konstatoval, že 1. žalovaný se dnem účinnosti rozhodnutí ředitelky stěžovatele o přijetí ke studiu stal jeho studentem; jejich právní vztah je upraven zákonem č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol (školský zákon), ve spojení s vyhláškou Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy č. 265/1996 Sb., kterou se stanovují podrobnosti o organizaci studia a jejich ukončování ve vyšších odborných školách (dále jen "vyhláška"). Současně byl právní vztah mezi účastníky upraven v rámci jejich smluvní volnosti innominátní písemnou smlouvou ve smyslu ustanovení § 51 občanského zákoníku (Smlouva o podmínkách studia na Vyšší odborné škole, obor cestovní ruch, uzavřená dne 6. 3. 2001; dále jen "Smlouva"). Podstatou sporu byla otázka, zda mohl 1. žalovaný platně ukončit studium u stěžovatele (poznámka: pro jím tvrzenou nekvalitní výuku) před uplynutím tříleté doby, po kterou se stěžovatel zavázal 1. žalovanému "studium na uvedené škole poskytovat".

Obvodní soud přisvědčil stěžovateli, že ve Smlouvě uzavřené mezi účastníky na dobu určitou nebylo sjednáno právo studenta vypovědět Smlouvu či od ní odstoupit pro případ nedostatečné kvality výuky. Obvodní soud poukázal na to, že vedle smluvních ujednání o způsobech zániku studia je však třeba aplikovat také zákonná ustanovení upravující způsob ukončení studia na vyšší odborné škole. Podle § 4 vyhlášky ve spojení s ustanovením § 27c odst. 1 školského zákona žák přestává být žákem školy na základě svého písemného oznámení řediteli, že zanechává studia, a to dnem uvedeným v písemném sdělení, nejdříve však dnem následujícím po dni, kdy bylo sdělení o zanechání studia řediteli doručeno. V souzené věci žalovaní v průběhu 2. semestru studia opakovaně svými dopisy oznamovali ředitelce stěžovatele, že 1. žalovaný má v úmyslu ukončit studium, přičemž dle názoru obvodního soudu je rozhodující obsah těchto dopisů; na platnost takového úkonu nemá vliv ani skutečnost, že žalovaní písemná vyjádření formálně nazývali výpověď či odstoupení od Smlouvy. Ze žalobních tvrzení stěžovatele je zřejmé, že písemné oznámení žalovaných mu bylo doručeno nejpozději dne 11. 4. 2002; 1. žalovaný proto (v souladu s ustanovením § 4 vyhlášky ve spojení s ustanovením § 27c odst. 1 školského zákona) přestal být studentem stěžovatele dnem následujícím, tj. dnem 12. 4. 2002. Obvodní soud dále poukázal na to, že poněvadž studium 1. žalovaného bylo ukončeno v průběhu 2. semestru, nemohla 2. žalované vzniknout povinnost přispět na studium 1. žalovaného školným ve výši 12 000 Kč za 3. a 4. semestr tak, jak se k tomu zavázala ve Smlouvě. Uvedená povinnost nevznikla ani 1. žalovanému, neboť ten se v uvedené Smlouvě k placení školného nikdy nezavázal. Z dikce bodu III. Smlouvy totiž jednoznačně vyplývá, že k placení školného se zavázala pouze 2. žalovaná označená ve Smlouvě jako ručitel.

Obvodní soud proto shledal žalobou uplatněný nárok na zaplacení 12 000 Kč s příslušenstvím nedůvodným a žalobu v plném rozsahu zamítl. Pro úplnost uvedl, že pokud ve Smlouvě uzavřené mezi účastníky nebylo učiněno ujednání o zániku studia písemným oznámením řediteli školy, tedy způsobem upraveným v ustanovení § 4 vyhlášky ve spojení s ustanovením § 27c odst. 1 školského zákona, nelze z této skutečnosti dovodit, že se uvedené ustanovení obecně závazného předpisu na právní vztah mezi účastníky nevztahuje. Zákon v daném případě (vedle způsobů ujednaných ve Smlouvě) stanoví další způsob zániku právního vztahu mezi účastníky; v opačném případě, tj. pokud by ujednání ve smlouvě vylučovalo použití uvedeného zákonného ustanovení, bylo by dle názoru obvodního soudu pro rozpor se zákonem neplatné.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 1. 2005 č. j. 21 Co 443/2004-83 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud uvedl, že ačkoli si obvodní soud pro své rozhodnutí obstaral zásadně správná a postačující skutková zjištění, s jeho právním hodnocení souzené věci nelze souhlasit. Městský soud v Praze v této souvislosti prohlásil, že především je třeba vzít v úvahu, že "uvedený smluvní vztah lze do jisté míry přirovnat ke smlouvám, které upravuje občanský zákoník v části o spotřebitelských smlouvách, pro které platí princip vyváženosti vzájemných práv a povinností, což v dané věci konstatovat nelze. Naopak v ustanoveních týkajících se odstoupení od smlouvy stíhá smluvní pokuta pouze žalované, resp. 2. žalovanou, smlouva nepočítá s tím, že by k porušení povinnosti mohlo dojít také na straně školy, kterou žádná sankce ve formě smluvní pokuty v obdobné výši vůbec nepostihuje. Dokonce i v případě, že se student nebo ručitel dostanou do nepříznivé finanční situace, která jim neumožní zaplatit školné, vzniká jim povinnost zaplatit smluvní pokutu několikanásobně vyšší než školné a o to vyšší, o co déle by trvalo studium". Ze Smlouvy je také zřejmé, že závazky školy jsou stanoveny jen v rozsahu zákona, žádné nadstandardní plnění, jehož poskytování by odůvodňovalo případnou smluvní pokutu, zajišťováno není, kdežto závazky studenta pro případ odstoupení od Smlouvy jej oproti škole (stěžovateli) značně znevýhodňují. Odvolací soud proto dovodil, že takto nevyvážená Smlouva nemůže být pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku platná. Proto ani závazek zaplatit školné za 3. a 4. semestr studia nemohl být neplatnou Smlouvou založen, nehledě na to, že žalovaný již v té době u stěžovatele nestudoval. Přes odlišné právní posouzení je však rozsudek obvodního soudu zamítající žalobu věcně správný, a proto byl podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrzen.

Citované rozhodnutí Městského soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní především poukázal na "diametrálně odlišné právní hodnocení případu soudem prvního stupně a soudem odvolacím, když soud prvního stupně dovodil, že písemným oznámením o ukončení studia přestal být prvý vedlejší účastník studentem stěžovatele (a to s poukazem na ust. § 4 vyhl. č. 265/96 Sb., o podmínkách studia a jeho ukončování na vyšších odborných školách - tj. oznámením o ‚zanechání' studia) a platnost smlouvy tím zanikla, zatímco odvolací soud dospěl k závěru, že smlouva je od počátku neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 občanského zákoníku". Stěžovatel současně uvedl, že stejnou smlouvu s ním uzavřeli všichni studenti studující na předmětné škole; "tato smlouva byla již vícekrát předmětem posuzování soudů, dosud žádným soudem však nebyl shledán rozpor této smlouvy s dobrými mravy vedoucí k její neplatnosti". Stěžovatel poukázal příkladmo na odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 21. 3. 2002 č. j. 3 C 243/2001-54, ve kterém soud "dospěl k právnímu závěru, že smlouva, která byla uzavřena, se nepříčí dobrým mravům ..."; v téže věci ještě připomíná odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2003 č. j. 31 Co 309/2003-83, který prohlásil, že smlouva "nebyla shledána odvolacím soudem jako neplatná, neboť z žádného z provedených důkazů nebylo možno dovodit, v čem by její neplatnost spočívala".

Stěžovatel dále uvedl, že pokud soud dovozuje rozpor s dobrými mravy, musí jednoznačně a konkrétně vyjádřit, v čem tento rozpor tkví a z jakých důvodů k tomuto závěru dospěl. Napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze prý tuto konkretizaci postrádá. Stěžovatel nesouhlasí ani s (pouze obecným) přirovnáním Smlouvy ke smlouvám spotřebitelským. Smlouva je uzavírána s každým studentem a s jeho ručitelem samostatně, za účasti obou stran na adrese školy, neobsahuje žádné ujednání, které by bylo v rozporu s požadavkem dobré víry ve smyslu § 56 občanského zákoníku. Jedná se o klasickou dvoustrannou smlouvu. Pokud jde o smluvní pokutu, poukazuje stěžovatel na její funkci "paušalizace náhrady škody, která škole (stěžovateli) vzniká v souvislosti se zanecháním studia studentem", neboť fixní náklady (spojené s předpokladem studia po celé studijní období) "musí být rozpočítány na počet semestrů a počet studentů, úbytek studentů tak znamená škodu, která je paušálně dána výší školného". Dle mínění stěžovatele je tedy Smlouva vyvážená, smluvní pokuta není trestem a je stanovena maximálně na výši školného po dobu platnosti smlouvy.

Stěžovatel dodává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze "bylo pod záminkou ochrany slabší strany hrubě zasáhnuto do smluvní svobody jakožto základního principu soukromého práva v České republice". Domnívá se, že v souzené věci odvolací soud "vyložil zákon tak extrémním způsobem, že významně porušil princip smluvní svobody chráněný čl. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina"). Stěžovatel v dané souvislosti připomíná, že žalovaní (vedlejší účastníci), kteří s ním vstoupili do smluvního vztahu dobrovolně, by v takovém případě mohli náhle plnění Smlouvy přerušit, aniž by to pro ně mělo jakékoliv odpovědnostní následky. Uvedený stav je nejen v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky, ale dosahuje takové intenzity, že - podle názoru stěžovatele - Česká republika ve vztahu k němu nevykazuje znaky právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky). Stěžovatel se domnívá, že Městský soud v Praze svévolně odepřel ochranu jeho právům a odepřel mu tak přístup ke spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Stěžovatel proto navrhuje, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005 č. j. 21 Co 443/2004-83 zrušuje.

Stěžovatel prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti, a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský soud v Praze a dále Obvodní soud pro Prahu 5. Vedlejší účastníci (žalovaní) se nevyjádřili.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je nedůvodná, a prohlásil, že svým postupem v řízení a rozhodnutím v souzené věci neporušil žádné z ústavních práv stěžovatele. Proto navrhl ústavní stížnost zamítnout a pro řízení před Ústavním soudem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Obvodní soud pro Prahu 5 ve svém vyjádření shledal námitky stěžovatele neopodstatněnými. Má za to, že interpretaci a aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku provedenou odvolacím soudem nelze považovat za extrémní ve smyslu stěžovatelova tvrzení. Stejně tak má soud prvního stupně za to, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti příslušné Smlouvy pro rozpor s dobrými mravy je účastníkům seznatelným způsobem odůvodněn; institut dobrých mravů je vykládán v kontextu dané věci jak v rovině práva jednoduchého, tak i ústavně konformně. Obvodní soud se domnívá, že stěžovatelem uváděné případy rozporných právních hodnocení platnosti téže smlouvy jinými obecnými soudy jsou zcela irelevantní. Pokud jde o stěžovatelovu námitku denegationis iustitiae, má obvodní soud za to, že o odepření přístupu ke spravedlnosti jen pro odlišný právní názor (vyslovený v dostatečně odůvodněném rozhodnutí, jemuž předcházelo řízení prosté procesních pochybení) lze těžko hovořit. Obvodní soud proto navrhl ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout a pro řízení před Ústavním soudem vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Za tohoto stavu Ústavní soud (se souhlasem účastníků) od ústního jednání upustil, protože od tohoto jednání nelze očekávat další objasnění věci.

Ústavní soud si k věci vyžádal spis vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 378/2003. Po seznámení se s jeho obsahem dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud při svém rozhodování vycházel v prvé řadě z toho, že při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti nelze pominout procesní stránku věci. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně sice potvrdil, avšak z jiného důvodu, než pro který byla žaloba Obvodním soudem pro Prahu 5 zamítnuta. Ten se v odůvodnění svého zamítavého rozsudku opřel o názor, podle něhož 1. žalovaný (v souladu s ustanovením § 4 vyhlášky ve spojení s ustanovením § 27c odst. 1 školského zákona) přestal být studentem stěžovatele dnem následujícím po dni doručení písemného oznámení řediteli, že zanechává studia, tj. dnem 12. 4. 2002. Obvodní soud dále poukázal na to, že poněvadž studium 1. žalovaného bylo ukončeno již v průběhu 2. semestru, nemohla 2. žalované vzniknout povinnost přispět na studium 1. žalovaného školným ve výši 12 000 Kč za 3. a 4. semestr tak, jak se k tomu zavázala ve Smlouvě. Oproti tomu Městský soud v Praze sice rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, leč popřel správnost jeho hodnocení věci po stránce právní, a uvedl, že Smlouva je v rozporu s dobrými mravy, což způsobuje ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku její neplatnost.

Ústavnísoud proto dovozuje, že Městský soud v Praze, který potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým - aniž by byl před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem (odlišným od právního názoru Obvodního soudu pro Prahu 5), a neumožnil jim se k němu vyjádřit - v podstatě porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 218/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 160, str. 381). Ústavní soud již vícekrát zdůrazňoval povinnost obecných soudů interpretovat jednotlivá ustanovení procesních prostředků z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, které "prozařují" celým právním řádem. Z tohoto hlediska je třeba vykládat i ustanovení § 221 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož nejsou-li podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle § 219 občanského soudního řádu rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné (věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení). Změna právního náhledu odvolacího soudu je proto důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům řízení otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní (viz také nálezy sp. zn. III. ÚS 139/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 106, str. 93, a sp. zn. III. ÚS 257/98, uveřejněn tamtéž, svazek 13, nález č. 10, str. 65).

V případě potvrzujícího rozsudku odvolacíhosoudu, který byl opřen o jiný důvod, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, se tedy v konkrétním případě jednalo o překvapivé rozhodnutí, které vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V tomto směru se lze dovolat i standardní judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 336/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 25, nález č. 5, str. 35, a sp. zn. II. ÚS 523/02, uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 12, str. 95).

Proto Ústavnísoud ústavní stížnosti vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005 č. j. 21 Co 443/2004-83 zrušil.

Za tohoto stavu se již Ústavnísoud nezabýval dalšími námitkami stěžovatele, neboť by to bylo nadbytečné.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru