Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1219/20 #1Usnesení ÚS ze dne 12.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Správní řízení
životní prostředí
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1219.20.1
Datum podání27.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

114/1992 Sb., § 8 odst.1, § 84 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1219/20 ze dne 12. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Denemarka, zastoupeného JUDr. Milanem Ježkem, advokátem se sídlem Za Pilou 832, Králíky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2020, č. j. 4 As 318/2019-36 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 19. 6. 2019, č. j. 52 A 113/2018-75, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 27. 4. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Napadeným rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí krajského úřadu ze dne 15. 8. 2018, č. j. 57508/2018/OŽPZ/VR, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a Ilony Denemarkové a potvrzeno odvoláním napadené rozhodnutí Městského úřadu Č., č. j. 8605/2013/ZPR/JAR/1171-69 ze dne 23. 5. 2018, kterým bylo podle § 84 odst. 1 písm. a) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny změněno rozhodnutí správního orgánu I. stupně č. j. 16889/2011/ZPR/JAR/1916-4 ze dne 17. 8. 2011. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo původně k žádosti stěžovatele ze dne 27. 6. 2011 povoleno podle § 8 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, kácení jedné lípy srdčité o obvodu kmene 300cm rostoucí na blíže určeném pozemku v obci Č. a současně uloženo podle § 9 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny, provedení náhradní výsadby ke kompenzaci ekologické újmy vzniklé pokácením dřevin. Konkrétně bylo manželům Denemarkovým uloženo na jejich vlastní náklady provedení výsadby 2ks lípy srdčité o min. velikosti obvodu kmenů 10-12 cm na blíže určeném pozemku. Tuto povinnost měli manželé Denemarkovi splnit do jednoho roku od provedení kácení s tím, že jim byla uložena povinnost následná péče o vysazené dřeviny po dobu pěti let. Proti rozsudku byla podána kasační stížnost, která však byla ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil především proti tomu, jak správní orgány a následně obecné soudy zjistily skutkový stav věci. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že k poškození stromu došlo vlivem vichřice, přičemž k jejímu pokácení obdrželi souhlas od příslušného odboru životního prostředí příslušného obecního úřadu. Manželům Denemarkovým nikdy nebyla prokázána vina na poškození stromu a přesto jim byla uložena shora popsaná povinnost. Správní úřad podle stěžovatele pochybil, když jej nepoučil o tom, že strom mohl být pokácen podle § 8 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny. Manželé Denemarkovi tak nemuseli požadovat povolení pro kácení lípy, ale byli oprávněni kácení provést a do 15 dnů tuto skutečnost oznámit příslušnému správnímu orgánu.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

V předmětném případě je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.

Není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat právní závěry obecných soudů, týkající se podústavního práva. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález sp. zn. I. ÚS 60/97, Sb. n. u., sv. 11 str. 9).

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru