Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1216/14 #1Usnesení ÚS ze dne 30.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1216.14.1
Datum podání31.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1216/14 ze dne 30. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Tomáše Peciny, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 č. j. 30 Cdo 2852/2013-93 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2013 č. j. 30 Co 92/2013-74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 14 C 200/2011, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že obvodní soud zamítl jako nedůvodnou žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 85 000 Kč s příslušenstvím jako peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Nemajetková újma měla stěžovateli vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 A 381/2011 (dříve sp. zn. 6 Ca 236/2007), ve kterém se domáhal zrušení správních a soudních rozhodnutí, jimiž mu bylo odepřeno poskytnutí informací o tom, kteří soudci Vrchního soudu v Olomouci byli ke dni 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty KSČ.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výroku ve věci samé tak, že konstatoval porušení práva žalobce na projednání předmětné věci v přiměřené lhůtě, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. týkající se finančního plnění potvrdil. Oproti nalézacímu soudu dospěl odvolací soud k závěru, že doba, po kterou předmětné řízení probíhalo, nebyla přiměřená a řízení bylo poznamenáno průtahy a prodlevami v době od poloviny února 2008 do začátku března 2009 a od začátku července 2009 do začátku ledna 2010; za významný podíl na délce řízení představoval chybný přístup Nejvyššího správního soudu, který nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 (N 223/59 SbNU 217). Pokud šlo o další kritéria, Městský soud v Praze označil věc sice za skutkově jednouchou, nicméně právně složitou, neboť svojí povahou patřila do zcela nového okruhu sporů, ke které své závazné stanovisko vyslovil až Ústavní soud, k významu předmětu řízení pro stěžovatele soud uvedl, že pouhá vědomost o členství či kandidatuře některých soudců působících v justici se nijak významně negativně nemohla odrazit ve stěžovatelově subjektivní sféře, navíc v mezidobí a mimo soudní řízení byly informace o soudcích - členech KSČ zveřejněny, čímž se význam řízení pro stěžovatele ještě více snížil. Městský soud v Praze uzavřel, že délka řízení před správním soudem byla sice nepřiměřená, nikterak však výrazně extrémní, a proto postačilo konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ze zákona způsobilým prostředkem náhrady.

Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné s tím, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce posouzení složitosti původního řízení a zvolené formy zadostiučinění a svůj závěr doložil citací řady svých judikátů a nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 45/64 SbNU 551).

V ústavní stížnosti stěžovatel vytkl Nejvyššímu soudu, že svůj závěr o nepřípustnosti dovolání uspokojivě neodůvodnil. Poukázal na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, ve kterém Nejvyšší soud s odkazem na Evropský soud pro lidská práva, který jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích, konstatoval, že je namístě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva rovněž jen za zcela výjimečných okolností, např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný. Stěžovatel má za to, že pokud v jeho věci nastaly zmíněné zcela výjimečné okolnosti, mělo být jejich hmotněprávní posouzení vtěleno do rozhodnutí o zamítnutí dovolání, a nikoliv o odmítnutí pro nepřípustnost. Stěžovatel rovněž nesouhlasil s hodnocením významu předmětu řízení jako nepatrného, dle jeho názoru je právo na informace právem základním, garantovaným čl. 17 dost. 5 Listiny a nelze připustit, aby bylo jakkoliv bagatelizováno. Konstatování porušení práva je reparačním prostředkem spíše symbolického až iluzorního charakteru a mělo by být užíváno ve zcela výjimečných případech. Vzhledem k enormní publicitě sporu o seznamech soudců, členů a kandidátů bývalé KSČ, stěžovatel nesouhlasil se závěrem obecných soudů o tom, že podkladové řízení pro něho mělo nepatrný význam.

Po přezkoumání napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Rozhodováním obecných soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb. se Ústavní soud zabývá opakovaně a zcela respektuje, že je zcela v pravomoci právě obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jakož i případné poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. § 31a odst. 2 věty první zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a proto rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo konstatování porušení práva věc projednat a rozhodnout v přiměřené lhůtě považováno za dostačující satisfakci, Ústavní soud akceptuje a má je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 3146/09 ze dne 24. 6. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 4726/12 ze dne 28. 3. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3863/13 ze dne 25. 3. 2014 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Posouzení obecných soudů v tomto směru Ústavní soud nepřehodnocuje a nenahrazuje svým vlastním, ověřuje pouze, zda není výrazem libovůle či svévole a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu.

V projednávané věci měl Ústavní soud za to, že Městský soud v Praze postupoval v mezích zákona a po zjištění, že došlo k porušení práva stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené době, svoje rozhodnutí řádně odůvodnil, včetně závěru o dostatečnosti samotné konstatace porušení práva jako adekvátního zadostiučinění. Jeho právní závěry nelze označit jako extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními a z ústavně právního hlediska obstojí. Stejně tak nelze označit za excesivní ani úvahu o relativně nižším významu řízení pro stěžovatele, bylo-li zřejmé, že soud hodnotil význam řízení s přihlédnutím k (jedinečným) okolnostem případu.

Ústavní soud rovněž respektoval usnesení Nejvyššího soudu, z jehož odůvodnění plyne jednoznačný závěr, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva (posouzení složitosti původního řízení a významu předmětu řízení pro stěžovatele) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Vzhledem k tomu, že se tak nestalo, nemohlo být dovolání přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. a bylo třeba je odmítnout.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz)

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru