Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1216/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Náklady řízení
vůle/projev
pokuta/smluvní
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1216.10.1
Datum podání27.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 35 odst.2, § 544 odst.1, § 544 odst.2

99/1963 Sb., § 132, § 150


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1216/10 ze dne 20. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Š. B., zastoupené JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem Praha 8, Legionářů 947/2b proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2009, čj. 49 Co 283/2007 – 214, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 12. 2009, čj. 33 Cdo 4316/2009 – 231, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z nichž prvým Krajský soud v Brně změnil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 28. 3. 2007, čj. 4 C 223/2001 – 151, tak, že zamítl žalobu, kterou stěžovatelka požadovala na žalované Bioveta, a. s., zaplacení částky 72.978,- Kč s úrokem z prodlení. Rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto a proti výrokům o nákladech řízení odmítnuto.

Stěžovatelka uvedla, že v roce 1999 byla začínající chovatelkou štěňat plemene Cane Corso. Předchozí vrh štěňat očkovala vakcínou Biocan Puppy, vyrobenou žalovanou. Po úhynu štěňat z tohoto vrhu se dostavili zástupci žalované a přesvědčovali ji, že předmětná vakcína je stoprocentně úspěšná, takže úhyn štěňat musel být náhodný, případně byl způsoben nesprávnou aplikací vakcíny ze strany veterináře. Poté zástupci žalované navrhli stěžovatelce smlouvu, kterou chápala tak, že bude u dalšího vrhu štěňat riskovat jejich očkování vakcínou žalované a pokud tato vakcína selže a štěňata uhynou na parvovirozu, žalovaná jí tato štěňata zaplatí. Nárok na finanční odškodnění pro případ, že vakcína nebude úspěšná, byl stěžovatelce nabídnut proto, aby ještě jednou vakcínu žalované vyzkoušela. Proto byl vakcinací pověřen zcela konkrétní veterinární lékař. Stěžovatelka legitimně očekávala, že pokud bude vakcína žalované opětovně použita na její chov, nemůže dojít k žádné škodě. Pokud však bude vakcína neúčinná a dojde k úhynu štěňat, žalovaná jí je zaplatí.

Odvolací i dovolací soud nárok stěžovatelky posoudily pouze na základě, podle stěžovatelky, nejednoznačného textu článku 4. smlouvy. Daly přednost právně pozitivistickému přístupu k výkladu smluvních ujednání, aniž vzaly v úvahu principy obecné spravedlnosti. Jednání účastníků smlouvy a jejich vůli hodnotily zpětně po devíti letech a zcela pominuly, že stěžovatelka v době uzavírání smlouvy o podstatě a průběhu nemoci parvoviroza nic nevěděla. Zcela tak pominuly podstatu jejího nároku, který se odvíjel od čl. 1 smlouvy, kde žalovaná výslovně uvedla, že se zavazuje převzít garanci za prevenci onemocnění štěňat parvovirozou a psinkou v jejím chovu, a dále od čl. 5 smlouvy, podle něhož je zájmem žalované prokázat vysokou kvalitu vakcín Biocan. Soudy se soustředily na čl. 4 smlouvy, t. j. výlučně pozitivisticky na technické, resp. zvěrolékařské termíny. Zcela tak pominuly podstatu ujednání účastníků, spočívající podle stěžovatelky v tom, že pokud po aplikaci dojde k úhynu štěňat, zaplatí žalovaná stěžovatelce jejich hodnotu.

Výrok o náhradě nákladů řízení stěžovatelka považuje za nespravedlivý a nemravný, který odporuje obecnému chápání spravedlnosti. Stěžovatelce uhynula štěňata díky neúčinnosti vakcíny žalované, poté absolvovala osmiletý soudní spor, ve kterém byla její žaloba zamítnuta na základě technicko právního závěru a nyní má ještě platit náklady řízení vysoko převyšující žalovanou částku. Podle stěžovatelky zde byl prostor pro aplikaci § 150 OSŘ. Napadenými rozsudky tak byla porušena její základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu připojených rozsudků obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 28. 3. 2007, čj. 4 C 223/2001 – 151, byla žalované uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 72.978,- Kč s úrokem z prodlení. K odvolání žalované Krajský soud v Brně, rozsudkem ze dne 20. 5. 2009, čj. 49 Co 283/2007 – 214, rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu stěžovatelky zamítl a uložil jí povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 91.949,- Kč.

Podle odůvodnění rozsudku odvolacího soudu stěžovatelka učinila předmětem řízení nárok na zaplacení částky 30.000,- Kč za každé ze dvou uhynulých štěňat (tetovacích čísel T176 a T177) a na zaplacení částky 12.978,- Kč za léčení těch štěňat, která onemocněna parvovirozou po vakcinaci provedené dne 26. 11. 2000. Mezi účastníky bylo nesporné, že dne 9. 11. 2000 uzavřeli smlouvu, v jejímž čl. 4 se žalovaná zavázala zaplatit stěžovatelce veškeré náklady na léčbu příslušného psa do výše 10.000,- Kč a smluvní pokutu ve výši 20.000,- Kč za každého uhynulého psa plemene Cana Corso v případě, že dojde k prolomení imunity či jiné nežádoucí postvakcinační reakci, a to nejdříve desátý den po vakcinaci vakcínou Biocan Puppy, směřující ke klinickému onemocnění či úhynu psa nákazou, proti které byl pes touto vakcínou očkován. Sporným nebyl ani fakt, že z vrhu štěňat Cana Corso, na který se předmětné ujednání vztahovalo, uhynula dvě štěňata a další parvovirozou onemocněla.

Pro posouzení důvodnosti žaloby bylo třeba, podle názoru odvolacího soudu, objasnit a vyložit projev vůle, zakotvený v čl. 4 zmíněné smlouvy, za použití výkladových pravidel v § 35 odst. 2 ObčZ. Vedle jazykového výkladu podrobil zkoumání i vůli jednajících osob. Doplnil dokazování posudkem soudní znalkyně MVDr. V. G., kterým bylo prokázáno, že u štěňat, u nichž se první příznaky onemocnění projevily osmý a desátý den po vakcinaci, došlo k prolomení imunity před desátým dnem po vakcinaci. Podmínky smlouvy, za kterých se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu a náklady léčení, ve vztahu k těmto štěňatům, tedy splněny nebyly. Žalovaná se totiž zavázala poskytnout stěžovatelce finanční plnění při úhynu zvířete, případně jí zaplatit náklady na léčení nemocného zvířete v případě, dojde-li k prolomení imunity nejdříve desátý den po vakcinaci vakcínou Biocan Puppy.

Nejvyšší soud dovolání proti výrokům o nákladech řízení v rozsudku odvolacího soudu odmítl, v dalším je zamítl. Dovolací soud konstatoval, že pojem „prolomení imunity“ každý z účastníků smlouvy chápal odlišně. Pokud odvolací soud pomocí znaleckého posudku zjistil, co je obecně chápáno pod pojmem „prolomení imunity“, nelze shledat, že by obsah ujednání čl. 4 smlouvy zjistil nesprávně. Dovolací soud rovněž přezkoumal, zda odvolací soud věc správně posoudil po právní stránce. Odkázal na § 36 odst. 1 – 3 ObčZ a § 544 odst. 1 a 2 téhož zákona, provedl jejich výklad v souvislosti s danou věcí a uzavřel, že stěžovatelce se nepodařilo svými argumenty správnost napadeného rozsudku zpochybnit.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadla rozsudek Krajského soudu v Brně a Nejvyššího soudu tvrzením o řadě právních vad řízení, jak hmotněprávní, tak i procesní povahy. Polemizuje s právním hodnocením předmětné smlouvy ze strany obecných soudů, nesouhlasí s jejich právními závěry a prosazuje svůj vlastní pohled na věc. V ústavní stížnosti uvedla v podstatě tytéž argumenty, jako předtím v dovolání. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud jen do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Sama skutečnost, že odvolací, a poté i dovolací soud vyslovil právní názor, který stěžovatelka nesdílí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.

Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Taková situace však v daném případě nenastala.

Na základě argumentů stěžovatelky se I. senát Ústavního soudu zabýval ústavností předmětného řízení a přezkoumal rozhodnutí z tohoto řízení vzešlá. Odvolací soud po rozsáhlém dokazování správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něj, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil a jež jsou nejen v souladu s obecným právem, ale i ústavně konformní. V této souvislosti lze jen odkázat na obsáhlá a vyčerpávající odůvodnění rozsudků odvolacího a dovolacího soudu. Pokud stěžovatelka uzavřela předmětnou smlouvu, aniž si úplně a jednoznačně vyjasnila její čl. 4, bylo pouze na ní, aby s žalovanou dohodla znění, které by bylo pro ni jednoznačné. Nedošlo tedy k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, neboť Ústavní soud neshledal nic, co by věci dávalo ústavněprávní rozměr.

K námitce stěžovatelky ohledně náhrady nákladů řízení Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž se Ústavní soud k otázkám náhrady nákladů řízení staví velmi rezervovaně, neboť považuje rozhodnutí o náhradě nákladů řízení za výlučnou doménu obecných soudů. Ústavní soud se zabývá náhradou nákladů řízení pouze v případě, když zjistí porušení zákona s přesahem do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru