Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 121/04Usnesení ÚS ze dne 25.08.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.121.04
Datum podání03.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265i

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 121/04 ze dne 25. 8. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti J. A., zastoupeného advokátem JUDr. L. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 1309/2003 ze dne 20. 11. 3004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 1309/2003 ze dne 20. 11. 3004, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, sp. zn. 44 To 1/2001 ze dne 26. 8. 2002. Tímto usnesením bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 5 T 103/99 ze dne 18. 1. 2001, jímž byl uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) trestního zákona a byl odsouzen podle § 158 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 písm. a) a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky a podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 trestního zákona byl uložen trest zákazu služby u Policie ČR na dobu 3 roky. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Porušení základního práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:

Dovolací soud odňal stěžovateli - v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces - možnost, aby byla jeho dovolací věc řádně projednána v dovolacím řízení. Dovolací soud nesprávně vyložil obsah jeho dovolání tak, že namítá nesprávné posouzení skutkového stavu a že jeho dovolacím důvodem je přesvědčení o porušení procesních ustanovení. Dovolací soud v rozhodnutí pravdivě uvedl, že stěžovatel v dovolání zdůraznil, že dovolací důvod vymezuje poukazem na nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné hmotně právní posouzení; dovolací soud však vyvodil, že "dovolací námitky nezpochybňují skutečnost, že mé jednání bylo správně posouzeno jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, ... a že se údajně domáhám závěru, podle kterého měly být zjištěny jiné skutkové skutečnosti, kterým zvolená právní kvalifikace neodpovídá". Dovolací soud postupoval podle názoru stěžovatele naprosto účelově, pokud jeho dovolání odmítl.

Stěžovatel tvrdí, že z obsahu jeho dovolání, které je nutno vyložit v kontextu s předchozími soudními rozhodnutími a s nálezem Ústavního soudu z 21. 4. 1999, sp. zn. IV. ÚS 25/98, že je zřejmé, že se nedomáhá "žádného procesního pochybení soudů obou stupňů, nýbrž zcela jednoznačně nesprávného právního posouzení skutku", neboť soudy obou stupňů měly skutkový děj, tak jak byl zjištěn, posoudit v souladu s právním názorem Okresního soudu v Olomouci vyjádřeného v odůvodnění rozsudku sp. zn. 5 T 108/99 ze dne 11. 11. 1999, jímž byl obžaloby zproštěn.

II.

K výzvě Ústavního soudu Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření uvedl, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno žádné ústavní právo stěžovatele. V rovině ústavněprávní poukázal Nejvyšší soud na ustanovení čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, podle kterého každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně. Výrok o vině stěžovatele byl v souladu s tímto ustanovením přezkoumán na základě jeho odvolání v řádném opravném řízení. Podáním dovolání bylo zahájeno řízení o mimořádném opravném prostředku, na které již nelze bez dalšího použít stejné zásady jako na řízení o opravných prostředcích řádných. Z citované Úmluvy ani z ústavních norem platných v ČR nelze dovodit, že by existovalo zaručené právo na to, aby kterákoliv trestní věc musela být přezkoumána v mimořádném opravném řízení ve třetí instanci ve stejném rozsahu jako v řádném opravném řízení. Jediné námitky, které přitom obviněný J. A. v dovolání uplatnil, tedy že předložil odvolacímu soudu důkazy o jeho likvidaci jako policisty falešnými obviněními jeho kolegů a které odvolací soud vyhodnotil jako neprokázané, však žádný ze zmíněných zákonem stanovených dovolacích důvodů nenaplňují, jak je v napadeném usnesení vyloženo. Nejvyšší soud v předmětné věci postupoval ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu a k porušení práva na spravedlivý proces v rámci řízení o dovolání nedošlo. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 T 108/99 vedený u Okresního soudu v Olomouci. Z něho zjistil, že proti stěžovateli byla vznesena obžaloba z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Po provedeném hlavním líčení byl rozsudkem č.j. 7 T 55/97-130 ze dne 26. 5. 1997 uznán vinným ze spáchání uvedeného trestného činu a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců s odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let. Do rozsudku podali odvolání stěžovatel i okresní státní zástupce. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem č.j. 2 To 469/97-154 ze dne 24. 11. 1997 odvolání stěžovatele zamítl a z podnětu okresního státního zástupce doplnil výrok o uložení trestu zákazu činnosti - zákazu služby u Policie ČR v trvání 3 roků.

Oba rozsudky byly zrušeny nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 25/98 ze dne 21. 4. 1999, který vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a vyslovil, že v těchto rozhodnutích a v řízení, která jim předcházela, nebyly dodrženy všechny principy spravedlivého procesu, zejména pak princip rovnosti zbraní a právo na obhajobu. Porušení práva na obhajobu viděl Ústavní soud v tom, že obecné soudy odmítly provést stěžovatelem navržené důkazy a jeho výslech poté, co byl zproštěn rozhodnutím policejního prezidenta povinnosti mlčenlivosti. Ústavní soud současně připomněl, že sám v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelem předložené důkazy nehodnotil, neboť plně respektuje, že tato činnost náleží především obecným soudům, nicméně konstatoval, že v odůvodnění jsou akcentovány ty části výpovědi svědků, které svědčily v neprospěch stěžovatele, aniž by zde byly zmíněny ty výpovědi, které naopak v tomto směru svědčí v jeho prospěch.

Po provedeném hlavním líčení Okresní soud v Olomouci rozsudkem č.j. 5 T 108/99-238 ze dne 11. 11. 1999 zprostil stěžovatele obžaloby ze žalovaného trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) trestního zákona, neboť tento skutek není trestným činem. V odůvodnění uvedl, že po vyhodnocení všech důkazů nedospěl k jednoznačnému a přesvědčivému závěru, že by se stěžovatel dopustil žalovaného jednání. Původní přesvědčení soudu se tedy posunulo do roviny pochybností, a proto bylo rozhodnuto v jeho prospěch. K odvolání okresního státního zástupce rozhodoval ve věci Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který usnesením č.j. 44 To 1/2000/V-258 ze dne 25. 2. 2000 zrušil rozsudek soudu I. stupně a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí; v odůvodnění v podstatě uvedl, že nově provedené důkazy nevnesly do věci žádné nové poznatky, které by mohly ovlivnit výsledek řízení. Je tedy prý nepřijatelné, aby týž okresní soud vydal na základě stejného skutkového stavu dvě diametrálně odlišná rozhodnutí.

Po doplnění dokazování v hlavním líčení uznal Okresní soud v Olomouci rozsudkem č.j. 5 T 108/99/V-335 ze dne 18. 1. 2001 stěžovatele vinným ze spáchání žalovaného trestného činu a uložil mu trest odnětí svobody v trvání 10 měsíci s odkladem na zkušební dobu v trvání 2 let a zákaz služby u Policie ČR v trvání 3 let. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením č.j. 44 To 1/2001/V-354 ze dne 26. 8. 2002 odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítl.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť rozhodnutí prý spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 5 Tdo 1309/2003-387 ze dne 20. 11. 2003 dovolání odmítl. Podstatou námitek stěžovatele je podle názoru dovolacího soudu především tvrzení, že se odvolací soud dostatečně nezabýval jeho obhajobou, resp. předloženými důkazy, podle nichž se skutek odehrál jiným způsobem, než jak uzavřel soud I. stupně, neboť podle obviněného byl likvidován jako policista na základě falešných obvinění, na kterých pracovali jeho kolegové. Dovolací důvod tak stěžovatel shledával primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů, případně v nesprávné činnosti odvolacího soudu. Předpoklady pro jinou právní kvalifikaci svého jednání dovozuje stěžovatel nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu I. stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že stěžovatel - i přes odkaz na konkrétní zákonné ustanovení - podal dovolání z jiných důvodů než jaké činí dovolání přípustným.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se zaměřil na otázku, zda interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona Nejvyšším soudem ČR v napadeném rozhodnutí splňovala požadavky ústavnosti. Základní námitkou stěžovatele v ústavní stížnosti je tvrzení, že Nejvyšší soud postupoval naprosto účelově, pokud odmítl jeho dovolání a že obsah podaného dovolání nesprávně vyložil.

Ústavní soud tomuto tvrzení nepřisvědčuje. Nejvyšší soud totiž správně dovodil, že podstatou odvolatelových námitek není právní posouzení jeho jednání - za nezměněného skutkového stavu věci - nýbrž nesprávná skutková zjištění a vadné hodnocení důkazů, jak odvolacímu soudu vytkl. To je zřetelně patrné z textu 3. odstavce, 3 strany dovolání (č.l. 374 trestního spisu), na který Ústavní soud odkazuje. Je tedy zřejmé, že dovolací soud postupoval v rámci příslušných zákonných ustanovení trestního řádu, jejichž výklad i aplikaci provedl ústavně konformním způsobem. Pokud tedy Nejvyšší soud existenci dovolacího důvodu nezjistil, nelze rozhodnutí, jímž bylo dovolání odmítnuto, za porušení práva na spravedlivý proces považovat.

Proto Ústavní soud na základě výše uvedených závěrů ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2004

JUDr. Vojen Güttler

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru