Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1207/20 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkpoplatek/osvobození
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1207.20.1
Datum podání24.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1207/20 ze dne 26. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti společnosti Lancelin, SE, se sídlem Zdíkovská 2970/4, Praha 5, zastoupené Mgr. Michalem Šimků, advokátem se sídlem Šítkova 233/1, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 25 Cm 17/2008-1682 ze dne 23. září 2019 a usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 296/2019-1698 ze dne 12. února 2020, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 37 odst. 3, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že usnesením Městského soudu v Praze nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudního poplatku za odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 25 Cm 17/2008-1565 ze dne 3. dubna 2019, neboť stěžovatel nepředložil dostatečné množství podkladů k tvrzení, že si není sám schopen obstarat příslušné finanční prostředky. Usnesením Vrchního soudu v Praze bylo usnesení Městského soudu v Praze potvrzeno s doplněním, že advokát předložil stěžovatelem nepodepsané "Prohlášení právnické osoby o majetkových poměrech a dalších rozhodných skutečnostech pro osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce" (dále jen "Prohlášení"). Podle soudu nelze vycházet z toho, že jde o prohlášení stěžovatele a údaje v něm uvedené jsou pravdivé a stěžovatel nezamlčel žádné okolnosti, jež by mohly mít vliv na rozhodnutí soudu o předmětné žádosti.

Stěžovatel namítá, že soudu předložil veškeré standardně požadované doklady a vyplnil veškeré požadované údaje, které ve stejných případech zakládají jiní žadatelé a které k rozhodnutí postačují. Soud měl při posuzování žádosti vycházet pouze z jeho aktuálních majetkových poměrů a nikoliv z předchozích údajů. Je rovněž přesvědčen, že zplnomocněný advokát byl oprávněn Prohlášení podepsat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Uvedené ještě markantněji vystupuje ve vztahu k přezkumu rozhodnutí týkajících se osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků. Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotný spor o osvobození od soudních poplatků, i když se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, tak spadá zásadně do sféry ostatních soudů a Ústavnímu soudu až na výjimky extrémních excesů či případech libovůle, dané zejména nedostatečným odůvodněním rozhodnutí, nepřísluší přehodnocovat jejich závěry (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 271/2000, IV. ÚS 776/05 I. ÚS 218/09, IV. ÚS 121/11).

O takový případ se v projednávané věci nejedná. Oba soudy se majetkovými poměry stěžovatele důkladně zabývaly, svá rozhodnutí, podle nichž stěžovatel věrohodným způsobem své poměry rozhodné pro posouzení jeho žádosti soudem neprokázal a nesplňuje tedy předpoklady pro osvobození od soudního poplatku za odvolání, a to ani zčásti, velmi podrobně odůvodnily. Krajský soud doplnil, že Prohlášení navíc nebylo podepsáno stěžovatelem, ale jen advokátem a nelze tak vycházet z toho, že uvedené údaje jsou pravdivé a stěžovatel nezamlčel žádné okolnosti, jež by mohly mít vliv na rozhodnutí soudu o předmětné žádosti. Případná trestní odpovědnost stěžovatele ve vztahu k údajům v takovém Prohlášení je totiž jiná, než je případná odpovědnost advokáta za údaje uvedené v takovém Prohlášení.

Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů ohledně možnosti přiznat stěžovateli osvobození od soudních poplatků. Jak bylo předesláno, úkol Ústavního nespočívá v tom, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu přehodnocoval výroky soudů o možnosti přiznat osvobození od soudních poplatků a za tím účelem zvažoval, zda ze strany stěžovatele byly předloženy dostatečné podklady a zda se tak stalo věrohodným způsobem. Uvedené platí tím spíše, že úplné osvobození lze přiznat pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a je vždy na úvaze soudu, který musí velmi pečlivě vážit individuální okolnosti každého konkrétního případu (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3434/19, II. ÚS 3847/19, IV. ÚS 681/20).

K poukazu stěžovatele na nálezy Ústavního soudu je třeba uvést, k aplikaci závěrů vyslovených v nálezech nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.

Ústavní soud uzavírá, že přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout a sama skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru