Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1201/15 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
zaměstnavatel
odpovědnost/orgánů veřejné moci
příspěvek
Zaměstnanost
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1201.15.1
Datum podání23.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

435/2004 Sb., § 78 odst.4

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1201/15 ze dne 19. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele společnosti Darren, s.r.o., IČ: 25278711, se sídlem Sulkovská 482, Bystré, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015 č. j. 30 Cdo 211/2015-248 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2013, č. j. 15 Co 530/2012 - 224, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 23. 4. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to z důvodu porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadenými rozhodnutími byla shledána nedůvodnou žaloba, jíž se stěžovatel domáhal náhrady škody vůči státu. Svůj nárok zdůvodnil tak, že jako zaměstnavatel podal dne 25. 10. 2005 u Úřadu práce v Pardubicích žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením v souladu s ustanovením § 78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o zaměstnanosti"). Dle ustanovení § 78 odst. 4 zákona o zaměstnanosti byl tento příspěvek splatný nejpozději do 30 kalendářních dnů ode dne doručení žádosti příslušnému úřadu práce. Úřad práce v Pardubicích a Ministerstvo práce a sociálních věcí opakovaně odmítaly příspěvek stěžovateli vyplatit. Stěžovatel podal proti zamítavému rozhodnutí správní žalobu a rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 8 Ca 121/2007-36 ze dne 12. 1. 2010 bylo rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. 2006/79142-442 ze dne 2. 2. 2007 jako nezákonné zrušeno. Až v návaznosti na toto rozhodnutí soudu bylo nově rozhodnuto i Ministerstvem práce a sociálních věcí a po vrácení věci Úřadu práce v Pardubicích tento dne 26. 4. 2010 vyplatil stěžovateli příspěvek, o nějž žádal, tj. příspěvek ve výši 1.096.202 Kč. Podle stěžovatele při správném postupu správních orgánu by mu byl příspěvek vyplacen do 30 kalendářních dnů ode dne doručení žádosti příslušnému úřadu práce, tj. do 24. 11. 2005. Vyplacen byl ale až 26. 4. 2010 - tj. téměř o 4,5 roku později. Stěžovatel dále uvedl, že v době, kdy mu měl být vyplacen příspěvek od Úřadu práce v Pardubicích, čerpal úvěry od Československé obchodní banky, a.s., a počítal s tím, že tyto úvěry částečně splatí, aby z nich nemusel platit zbytečně úroky. Pokud by byl stěžovateli příspěvek ve výši 1.096.202 Kč vyplacen v zákonné lhůtě, tj. do 24. 11. 2005, nemusel by z částky 1.096.202 Kč platit úroky věřitelům, od nichž stěžovatel čerpal úvěry.

3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 9. 2012, č. j. 26 C 255/2011-200, však byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 286.304 Kč z výše uvedeného důvodu. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání a poukázal na to, že rozhodnutí odvolacího soudu nestojí na závěru, že o vztahu příčinné souvislosti by nebylo možno uvažovat. Městský soud dospěl k zamítavému závěru proto, že stěžovatel netvrdil dostatečně konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovozovat, že nevyplacené prostředky byly určeny na úhradu jejích dluhů. Nejvyšší soud dospěl k tomu, že se v případě stěžovatele nejedná o případ, kdy by předestřená skutková otázka mohla přípustnost dovolání založit s ohledem na její průmět do základních práv a svobod stěžovatele.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje svou argumentaci z řízení před obecnými soudy a uvádí, že bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, protože mu obecné soudy nevyhověly. Obecné soudy při svém rozhodování porušily podle stěžovatele zákonné předpisy takovým způsobem, že přímo zasáhly do ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. Nad rámec uvedeného pak Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu a související zásadu jeho zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavnímu soudu ve světle výše nastíněných principů nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kdy by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014]. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva a používá ty argumenty, které již byly dostatečně vypořádány v napadených rozhodnutích obecných soudů.

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru