Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1201/14 #1Usnesení ÚS ze dne 26.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/právo na odvolání (dvojinstančnost řízení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedliv... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
procesní postup
náhrada
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1201.14.1
Datum podání31.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 213 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1201/14 ze dne 26. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky ASPET-INVEST s.r.o., se sídlem v Ostravě - Porubě, Jana Šoupala 1597/3 IČ: 268 60 848, zastoupené JUDr. Petrem Svatošem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Sadová 1585/7, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. června 2013 sp. zn. 56 Co 192/2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 3. 2014, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí vydaného v rámci odvolacího řízení.

Stěžovatelka tvrdila (shodně jako v ostatních opravných prostředích), že napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba o zaplacení 402 500 Kč s přísl. jako podílu za vyklizení skládky ze společné nemovitosti, bylo zasaženo do jejího subjektivního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V důsledku tohoto překvapivého rozhodnutí stěžovatelce bylo znemožněno podat řádný opravný prostředek pro vady řízení spočívající v nedostatečném prokázání skutečnosti účelně vynaložených nákladů na likvidaci černé skládky z nemovitostí. Odvolací soud nevyhověl důkazním návrhům stěžovatelky (vypracování revizního znaleckého posudku, stanovení nákladů za likvidaci 1 tuny odpadu, podhodnocené mzdové náklady, vzdálenost převozu odpadu na skládku, množství likvidovaných pneumatik, náklady na strojní zařízení, umístění odpadu, ošetření plochy nemovitosti po vyklizení, náklady na ochranné pracovní oděvy, pomůcky a materiál apod.), nezjistil řádně skutkový stav a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud v tomto zcela nahradil činnost soudu prvního stupně a tím v důsledku popřel zásadu dvouinstančnosti soudního řízení.

K dovolání stěžovatelky nedošlo k nápravě vad řízení, ale bylo odmítnuto Nejvyšším soudem usnesením ze dne 15. ledna 2014 (22 Cdo 4093/2013-374) s odůvodněním, že občanské soudní řízení není povinně dvouinstanční. Stěžovatelka nesouhlasila s jeho závěrem, že pokud mělo dojít k nesprávným skutkovým závěrům odvolacího soudu, tak mohlo jít toliko o případnou vadu řízení, prostřednictvím které ovšem nelze založit dovolání. Stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a poukázala na závěr, že změna právního náhledu odvolacího soudu je proto důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, kdy se z ústavněprávního hlediska účastníkům řízení otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně předložit nové důkazy (nález ze dne 24. 9. 1998, pod. sp. zn. III. ÚS 139/98, nález ze dne 15. 1. 2002, sp. zn. I. ÚS 336/99).

Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud přijal nález, kterým zruší napadené rozhodnutí pro zásah do subjektivního práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

II.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V daném případě byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoli v odůvodnění vytýká stěžovatelka pochybení Nejvyššího soudu, zrušení tohoto usnesení v petitu nepožaduje. Vzhledem však k tomu, že stěžovatelka k ústavní stížnosti připojila i kopii rozhodnutí Nejvyššího soudu a v odůvodnění na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že její ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125). Ústavní soud proto vzhledem k předložené argumentaci nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitů ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelkou předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Tak by tomu bylo v situaci flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobně je tomu i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný zákonný exces při provádění důkazů v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů, které nevyhověly její žalobě a domáhala se dalšího přezkumu její věci Ústavním soudem. Ač tedy stěžovatelka formálně namítala opomenutí některých důkazů, fakticky její námitky směřují vůči hodnocení těchto důkazů obecnými soudy, resp. právním závěrům, které na jejich základě vyvodily.

Odvolací soud přezkoumal rozsudek a řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné, proto rozhodnutí změnil (§ 213 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009). Konstatoval, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, které však bylo pro rozhodnutí ve věci nadbytečné. Dále dospěl k závěru, že stěžovatelka nebyla povinna odstranit nelegálně vytvořenou skládku na svoje náklady dle platné právní úpravy zákon č. 185/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2006. Stěžovatelka mohla uplatnit svoji obranu ve správním řízení, ale této možnosti nevyužila. Stěžovatelka, aniž by vyzvala k jakékoliv součinnosti většinového spoluvlastníka, uzavřela smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo odstranění odpadu na svoje náklady. Odstranění skládky nelze považovat za neodkladný úkon v rámci nezbytné opravy a údržby nemovitosti, přičemž z dokazování nevyplynulo, že by tato skládka ohrožovala zdraví osob, případně životní prostředí např. kontaminací spodní vody atd. Odvolací soud dospěl k závěru, že naléhavost odstranění skládky stěžovatelka dovozovala z vlastní potřeby pozemky a budovu hospodářsky využívat. Dále odvolací soud uvedl, že způsob hospodaření se společnou věcí je upraven v ustanovení § 139 občanského zákoníku (zák. č. 40/1964 Sb., obč. zákoník) a zhodnocení nemovitostí lze vypořádat při zániku spoluvlastnictví věci (str. 4-5).

Z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud byl vázán právním názorem vyjádřeným ve zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012 (22 Cdo 125/2011-214)], přičemž mezi účastníky spornou zůstala jenom otázka výše náhrady, která by měla stěžovatelce podle jejího přesvědčení náležet, a k této otázce prováděl odvolací soud procesně korektním způsobem dokazování. Z tohoto pohledu pak postup odvolacího soudu a jeho rozhodnutí nemohlo být pro stěžovatelku ani rozhodnutím překvapivým.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. ledna 2014 (22 Cdo 4093/2013-374) dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 25. června 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013. Současně zavázal stěžovatelku žalovanému nahradit náklady dovolacího řízení. Stěžovatelka v dovolání namítala, že nesprávný výklad otázky procesního práva spočívá v aplikaci ustanovení § 213 o. s. ř., která je podle přesvědčení stěžovatelky v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (kterou v dovolání cituje). Dovolací soud konstatoval, že procesní postup odvolacího soudu byl v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Jestliže tedy odvolací soud postupoval ve shodě s ustanovením § 213 odst. 4 o. s. ř., nemůže jeho postup zakládat porušení zásady dvojinstančnosti, které se dovolává stěžovatelka.

Ústavní stížnost je do značné míry opakováním argumentace, kterou stěžovatelka předtím uplatnila v rámci svých opravných prostředků, a s níž se již obecné soudy, zcela v souladu s ústavním vymezením moci soudní, náležitě vypořádaly ve svých rozhodnutích a svá rozhodnutí řádně zdůvodnily. Ústavní soud se s argumentací obecných soudů ztotožňuje a nepokládá za nutné odůvodnění dotčených rozhodnutí v plné šíři opakovat. Ústavní soud připomíná, že občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové, reflektuje to i judikatura Ústavního soudu, např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. června 2001 sp. zn. IV ÚS 101/01 (http://nalus.usoud.cz).

Stěžovatelkou citované nálezy Ústavního soudu (nález ze dne 24. 9. 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98, nález ze dne 15. 1. 2002 sp. zn. I. ÚS 336/99) řeší zcela odlišnou problematiku a citace stěžovatelky z uvedených nálezů Ústavního soudu v ústavní stížnosti je vytržená z kontextu. Nastíněná analogie těchto rozhodnutí Ústavního soudu s projednávanou věcí je nepřiléhavá a nelze ji při řešení dané problematiky analogicky použít, jak se o to stěžovatelka pokouší.

Prostřednictvím ústavní stížnosti, založené na polemice s úvahami obecných soudů v rovině podústavní, stavěla stěžovatelka Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu však, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. června 2014

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru