Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1201/10 #1Usnesení ÚS ze dne 31.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
MINISTERSTVO / MINISTR - dopravy
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDoprava
správní rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1201.10.1
Datum podání26.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

111/1994 Sb., § 21 odst.13


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1201/10 ze dne 31. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. B., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, čj. 9 As 38/2009 - 123, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2009, čj. 10 Ca 120/2007 - 58, a rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR ze dne 9. 2. 2007, čj. 13/2007-190-TAXI/2, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 11. 2006, čj. MHMP-322555/2006/DOP-T/Ho, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí, z nichž rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva dopravy ČR. Tímto rozhodnutím ministerstva byl, na základě odvolání stěžovatele, změněn výrok rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, jako správního orgánu prvního stupně, odboru dopravy, tak, že stěžovateli, z důvodu uvedeného v § 21 odst. 13 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, tj. v důsledku poškození cestujícího na ceně jízdného, se odebírá průkaz o způsobilosti řidiče taxislužby na dobu dvou let.

Důvodem k vydání zmíněných rozhodnutí správních orgánů byla skutečnost, že stěžovatel požadoval za jím poskytnutou přepravní službu vozidlem taxislužby částku 460,- Kč, ačkoli maximální cena za provedenou přepravu, stanovená v souladu s cenovou regulací platnou na území hl. m. Prahy, činila 117,- Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval porušením čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Jeho úkolem je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v nesouhlasu stěžovatele se skutkovými a právními závěry správních orgánů a správních soudů obou stupňů. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti prezentuje své vlastní právní názory a vznáší tytéž argumenty, které již uvedl v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud se všemi stěžovatelovými argumenty řádně zabýval a vyčerpávajícím způsobem se s nimi vypořádal. Jeho rozsudek je pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněn. Stěžovatel na podporu svého tvrzení o protiústavnosti napadených rozhodnutí nepřinesl žádné ústavně relevantní argumenty, kromě zopakování námitek již uplatněných v řízení o kasační stížnosti. Ovšem skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí se závěry Nejvyššího správního soudu, jakož i správních orgánů, nezakládá ještě důvod k úspěchu v řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud neshledal v přezkoumávané věci žádné porušení základních práv stěžovatele.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud tedy dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto mu nezbylo než podanou stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru