Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 120/97Usnesení ÚS ze dne 31.03.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.120.97
Datum podání08.04.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

231/1991 Sb., § 2, § 9

87/1991 Sb., § 13, § 6 odst.1 písm.j


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 120/97 ze dne 31. 3. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 120/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele D.Z., zastoupeného JUDr. J.N., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 1997, sp. zn. 22 Co 579/96, o finanční náhradu podle § 13 zák. č. 87/1991 Sb., za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Ministerstva financí České republiky, P., takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Svou ústavní stížností napadl navrhovatel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 1997, sp. zn. 22 Co 579/96, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 9. 1996, sp. zn. 12 C 64/93. Soud prvého stupně zastavil řízení ohledně žaloby navrhovatele o poskytnutí finanční náhrady dle zákona č. 87/1991 Sb. s tím, že po právní moci soudního usnesení bude věc postoupena Ministerstvu financí ČR jako orgánu věcně příslušnému. Toto

1

rozhodnutí soudu prvého stupně bylo v odvolacím řízení potvrzeno Městským soudem v Praze jako věcně správné.

Právní podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatele se závěry obecných soudů ohledně vyslovení nedostatku pravomoci soudů pro projednání jím vyvolaného řízení o finanční náhradu podle § 13 zák. č. 87/1991 Sb. Navrhovatel chápe postup obecných soudů jako účelový, protože soudy jako orgány ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků mají podle jeho názoru chránit tato práva účastníků a nikoli se snažit své rozhodovací pravomoci zbavit. Podle navrhovatele obecné soudy svým rozhodnutím o zastavení řízení porušily jeho základní práva vyplývající z článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhovatel tedy dovozuje, že mu bylo odepřeno právo domáhat se jeho práva u soudu, kde jeho nárok nebyl projednán bez zbytečných průtahů, neboť po 5 letech nedosáhl ve věci žádného výsledku. V této souvislosti připomíná, že svých nároků se začal domáhat u Ministerstva financí ČR v únoru 1992.

Navrhovatel poukazuje v ústavní stížnosti na to, že je jedinou oprávněnou osobou ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění. Majetek jeho zemřelého otce PhMr. D.Z. byl konfiskován podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Polovina nemovitostí, dříve náležejících jeho matce M.Z., přešla na stát vyvlastněním bez vyplacení náhrady. K naturální restituci nedošlo, protože část pozemku je zastavěna pozemní komunikací, zbytek tvoří část parku a z toho důvodu nelze nemovitost podle zákona č. 87/1991 Sb. vydat. Navrhovatel proto uplatnil 3. 2. 1992 své nároky na finanční náhradu za nemovitosti u vedlejšího účastníka. Vedlejším účastníkem byl vyzván k odstranění neúplnosti dokladů k prokázání nároku. Navrhovatel označil tento postup jako "šikanozní Proto navrhovatel vyčkal šestiměsíční lhůty a po jejím uplynutí uplatnil dne 6. 8. 1992 žalobu u obecného soudu, která skončila výrokem o zastavení řízení, jak uvedeno shora.

2

I. ÚS 120/97

Výkonná moc podle názoru navrhovatele vystoupila vůči němu s nebývalou arogancí, neboť mu vytkla údajně nesprávný postup při uplatnění nároku a neúplnost dokladů, avšak dosud mu nebylo sděleno, který doklad k likvidaci nároků je postrádán.

V písemném vyjádření Ministerstvo financí ČR navrhuje zamítnout ústavní stížnost, neboť problém případu tkví v tom, že advokát navrhovatele s vedlejším účastníkem jako zmocněným orgánem nespolupracuje, a proto se nelze bez jeho pomoci dopracovat k objektivnímu rozhodnutí, tj. nárok zamítnout či v kladném případě poskytnout finanční náhradu. Navíc se jedná o případ složitý tím, že polovina nemovitosti byla konfiskována dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., kde není prokázáno, zda lze postup považovat za zneužití dekretu, a tudíž zda lze převod na stát posoudit jako § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Druhá polovina nemovitosti přešla na stát vyvlastněním za řádně stanovenou náhradu, zde není dosud prokázáno, zda a proč nebyla náhrada poskytnuta, tedy zda je naplněna podmínka daná § 6 odst. 1 písm. j) zák. č. 87/1991 Sb.

Ústavní soud se seznámil s obsahem spisu Ministerstva financí ČR, č. j. 223/26132/97, z něhož je zřejmé, že žádost navrhovatele o finanční náhradu podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je v šetření, neboť dosud předložené doklady vykazují řadu nejasností. Z toho důvodu vedlejší účastník vyzval právního zástupce navrhovatele k předložení vyplněného formuláře žádosti, jakož i odstranění řady konkrétních nejasností (jméno matky navrhovatele J. či M., obsah čestného prohlášení ze dne 27. 11. 1991) a doložení úplného výpisu z pozemkové knihy. Právní zástupce navrhovatele byl rovněž požádán o zaslání řádné plné moci. Na tyto výzvy nebylo dosud ze strany navrhovatele reagováno.

V daném případě je třeba zdůraznit, že posláním ústavního soudu je ochrana

ústavnosti. Ústavní soud proto není oprávněn generelně zasahovat do jurisdikce

I. ÚS 120/97

obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže si proto přisvojovat právo neomezeného přezkumného dohledu nad jejich činností s výjimkou ochrany ústavnosti.

Stěžovatelem tvrzené porušení článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny

nemůže obstát, neboť ze strany obecných soudů nedošlo k odepření práva na

spravedlivý proces, ani nebyly shledány zaviněné průtahy při projednávání věci.

Závěry obecných soudů ohledně nedostatku jejich pravomoci k projednání

navrhovatelem vyvolaného řízení s odkazem na ustanovení § 104 odst. 1 občanského soudního řádu jsou zcela správné. Navrhovatel si sám svou nečinností způsobil průtahy ve věci finanční náhrady podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Pokud by respektoval výzvy ze strany vedlejšího účastníka, které byly učiněny v souladu s ustanovením §§ 2 a 9 zák. č. 231/1991 Sb., mohlo být v tomto řízení pokračováno a rozhodnuto. Obecné soudy správně dovodily, že šestiměsíční lhůta podle ustanovení § 13 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb., v platném znění, neběží, neboť navrhovatel dosud nereagoval na výzvu vedlejšího účastníka. V důsledku toho žaloba, kterou adresoval obecným soudům, je skutečně předčasná, neboť dosud neskončilo řízení u příslušného ústředního orgánu státní správy, jímž je v daném případě Ministerstvo financí ČR. Nedostatek pravomoci soudu náleží k procesním podmínkám řízení s neodstranitelným charakterem. Proto obecné soudy nemohly reagovat jinak než zastavit řízení, neboť soudnímu řízení mělo předcházet jiné řízení, a po právní moci usnesení o zastavení řízení správně věc postoupily příslušnému orgánu, v daném případě Ministerstvu financí ČR.

Vzhledem k tomu, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů, zejména Městského soudu v Praze, nezbývá Ústavnímu soudu než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu veřejné moci s poukazem na to, co uvedeno shora. Proto Ústavní soud návrh stěžovatele jako

4

I. ÚS 120/97

zjevně neopodstatněný ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl.

Poučení: . Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 31. března 1998

JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru