Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 120/18 #1Usnesení ÚS ze dne 24.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
procesní otázky řízení před Ústavním soud... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
Dovolání
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.120.18.1
Datum podání09.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 241a odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 120/18 ze dne 24. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti a) Stanislava Zlocha, b) Aleny Zlochové, zastoupených Mgr. Petrem Běhanem, Ph. D., advokátem se sídlem v Praze, V Podbabě 22/2524, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1227/2017-244 ze dne 24. října 2017, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 20 Co 331/2016-183 ze dne 24. listopadu 2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 24 C 207/2014-131 ze dne 7. června 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení Blanky Absolonové, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelé se v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhali určení, že mají jako manželé ve společném jmění manželů blíže určený pozemek a budovu v katastrálním území Lhotka, obec Praha. Obvodní soud žalobu zamítl, jelikož shledal, že vlastníkem daných věcí je vedlejší účastnice řízení, která pozemek získala darem od svých rodičů. Soud dospěl k závěru, že rodiče vedlejší účastnice nabyli vlastnické právo k pozemku platně uzavřenou kupní smlouvou. Bylo tedy možné, aby na vedlejší účastnici vlastnické právo dále převedli. Z tohoto důvodu se stěžovatelé proti rozhodnutí odvolali. Zejména však dospěl k závěru, že stěžovatelé žalobu nepodali k ochraně svých práv: v řízení před soudem uvedli, že se necítí být vlastníky pozemku, neboť jej již dříve prodali a dostali zaplaceno. Stěžovatelé tak byli zřejmě motivováni dohodou s bývalým manželem vedlejší účastnice.

2. Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že ve věci není dán naléhavý právní zájem na určení, neboť stěžovatelé nebyli schopni uspokojivě vysvětlit, z jakého důvodu žalobu podali. Výslovně uvedli, že na vlastnictví pozemku zájem nemají. Faktickým účelem žaloby tak bylo obejití překážky věci rozhodnuté, tedy zneužití práva, neboť již dříve byla zamítnuta žaloba na určení vlastnického práva podaná bývalým manželem vedlejší účastnice. Městský soud se pak s obvodním soudem ztotožnil i v posouzení platnosti nabytí vlastnického práva vedlejší účastnicí.

3. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud odmítl s tím, že napadli pouze závěry městského soudu o platném nabytí vlastnického práva vedlejší účastnicí, nikoliv již závěr o zneužití práva a chybějícím naléhavém právním zájmu na určení. Za takového stavu napadali jen jeden samostatný rozhodovací důvod, na kterém rozhodnutí městského soudu výlučně nespočívá. Posouzení pouze tohoto rozhodovacího důvodu by pak nemělo na rozhodnutí ve věci vliv.

4. Proti rozhodnutí Nejvyššího, městského a obvodního soudu stěžovatelé brojili ústavní stížností, neboť se domnívali, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a ochranu vlastnictví. Porušení těchto práv spatřovali v tom, že se Nejvyšší soud odmítl zabývat jejich dovoláním, byť bylo bezvadné ve vztahu k otázce vlastnického práva. Otázka naléhavého právního zájmu pak byla pouze součástí procesních úvah odvolacího soudu. Dále pak namítli procesní vady spočívající v neprovedení řady důkazů směřujících k prokázání zlé víry právních předchůdců vedlejší účastnice a celkově zásadně vadné posouzení otázky platnosti převodu vlastnického práva na ni.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadenými rozhodnutími i dovoláním stěžovatelů; dospěl k závěru, že se jedná návrh z části přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, věty za středníkem, platí, že před podáním ústavní stížnosti musí být využit i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Takovým opravným prostředkem je i dovolání, které může Nejvyšší soud odmítnout podle § 237 občanského soudního řádu [usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením dovolacího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí [např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 či I. ÚS 2936/15 ze dne 17. 8. 2016].

7. Využije-li však stěžovatel bezvadně dovolání, které Nejvyšší soud odmítne z důvodů závisejících na jeho uvážení, je možné ústavní stížností napadnout samostatně rozhodnutí odvolacího soudu (z toho důvodu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stanoví pro tuto procesní situaci zvláštní běh lhůty), které podléhá běžnému ústavněprávnímu přezkumu (právě proto, že nejde o rozhodnutí založené na uvážení).

8. To ovšem neplatí pro případy, kdy je dovolání odmítnuto pro opožděnost či vady, protože taková rozhodnutí nejsou založena na uvážení dovolacího soudu, ale na procesním pochybení dovolatele, které má za následek, že na jím podané dovolání nelze hledět jako na dovolání efektivně využité (např. odst. 28 nálezu sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017). V takových případech musí být ústavní stížností napadeno především rozhodnutí o dovolání, aby Ústavní soud mohl přezkoumat, zda stěžovatel řádně vyčerpal dovolání (tedy zda ve věci samé řádně vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany práva) a zda mu dovolací soud odmítnutím pro vady či opožděnost neodepřel přístup k soudu. Ochranu právům stěžovatele pak lze zjednat samotnou kasací neústavního rozhodnutí dovolacího soudu [nález sp. zn. III. ÚS 205/97 ze dne 11. 12. 1997 (N 159/9 SbNU 375)].

9. V souzené věci Nejvyšší soud dovolání odmítl nikoliv pro vady či proto, že by je shledal nepřípustným z důvodu závisejícím na jeho uvážení - pro nenaplnění některého ze čtyř předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Odmítl je proto, že stěžovatelé zpochybnili pouze jeden ze dvou samostatných nosných důvodů; rozhodnutí odvolacího soudu na zpochybněné otázce tedy plně nezáviselo a její posouzení Nejvyšším soudem by ve věci nemohlo nic změnit. Jinými slovy, dovolání bylo formulováno způsobem, který podle dovolacího soudu nemohl vést k efektivní ochraně práv stěžovatelů a tudíž účelnému rozhodnutí o dovolání.

10. Ústavní soud proto posoudil obsah rozhodnutí městského soudu i obsah dovolání a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je skutečně založeno na dvou zcela samostatných rozhodovacích důvodech, které jsou odrazem dvou samostatných rozhodovacích důvodů již v rozsudku obvodního soudu. Oba soudy dospěly k jasnému a podrobně odůvodněnému závěru, že určovací žaloba byla sice podána formálně k ochraně práv stěžovatelů, ale fakticky jde o postup nesměřující k nezbytnému vyjasnění sporného právního stavu, ale k obcházení (zneužití) práva. Úvahy k věci samé pak jsou ze strany obou soudů vysloveny jako obiter dictum, neboť za takového procesního stavu nebylo věcné posouzení nezbytné. Lze proto zhodnotit, že Nejvyšší soud zjevně nepochybil, když dospěl k závěru, že jeho rozhodnutí by nemohlo změnit výsledek řízení pro stěžovatele, protože napadené rozhodnutí na vyřešení jedné předložené otázky plně nezáviselo. Dovolání tedy bylo nepřípustné, a to nikoli z důvodů, které by závisely na uvážení Nejvyššího soudu, ale z důvodů, jakým stěžovatelé přípustnost dovolání a dovolací důvody vymezili.

11. Stěžovatelé tedy formálně bezvadným dovoláním vyčerpali dostupné procesní prostředky ochrany práva, avšak způsobem, který materiálně nemohl vést k věcnému rozhodnutí Nejvyššího soudu a tedy ochraně jejich tvrzených práv.

12. Je ovšem povinností každého stěžovatele, aby před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpal veškeré dostupné opravné prostředky. Nestačí opravný prostředek pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost věcně se jím zabývat a rozhodnout [srov. odst. 61 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (460/2017 Sb.)]. Formální, ale i jen materiální nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání) zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud nemůže posuzovat, zda obecné soudy selhaly při ochraně ústavně zaručených práv stěžovatelů, pokud jejich vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se tvrzeným porušením účinně zabývat [nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)]. V části směřující proti rozsudku městského a obvodního soudu tak ústavní stížnost není přípustná.

13. Nad rámec nezbytného lze k odkazu Nejvyššího soudu na nejednotnou judikaturu Ústavního soudu k náležitostem dovolání uvést, že citovaným stanoviskem pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byla rozhodovací činnost Ústavního soudu sjednocena způsobem, který by měl být, při dodržení tam uvedených úvah, předvídatelný jak pro dovolatele a dovolací soud, tak i Ústavní soud samotný. I v otázce tvrzeného porušení ústavně zaručených práv pak platí, že dovolatel musí vymezit jak dovolací důvod, tak v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, a to v celé předkládané a zároveň pro věc rozhodné otázce procesního či hmotného práva (srov. cit. stanovisko a na něj navazující odst. 8-13 usnesení sp. zn. I. ÚS 13/15 ze dne 19. 12. 2017).

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) ve spoj s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2018

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru