Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 120/16 #1Usnesení ÚS ze dne 03.01.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Trutnov
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkupní smlouva
nemovitost
Odstoupení od smlouvy
Cena
neplatnost
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.120.16.1
Datum podání12.01.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 120/16 ze dne 3. 1. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Mgr. Filipem Rigelem, Ph.D., advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově č. j. 30 C 62/2011-170 ze dne 13. 3. 2014, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 26 Co 393/2014-280 ze dne 9. 6. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4285/2015 ze dne 2. 11. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která po doplnění ze dne 7. 3. 2016 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

Z přiloženého listinného materiálu se podává, že Okresní soud v Trutnově (dále též "okresní soud") rozsudkem č. j. 30 C 62/2011-170 ze dne 13. 3. 2014 zamítl žalobu stěžovatele na vyloučení rodinného domu čp. A1 na stavební parcele č. A2 a stavební parcely č. A3, nacházejících se v obci a katastrálním území Trutnov, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště Trutnov, na LV X, z exekuce nařízené usnesením okresního soudu č. j. 19 Nc 3459/2009-11 ze dne 23. 3. 2009 a směřující k postižení majetku povinné společnosti QUADRO, spol. s r. o.

Krajský soud v Hradci Králové (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 26 Co 393/2014-280 ze dne 9. 6. 2015 rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Dospěl přitom, shodně jako soud prvního stupně, k závěru, že stěžovatel není vlastníkem uvedených nemovitostí, neboť tyto kupní smlouvou ze dne 2. 12. 1993 převedl na společnost QUADRO, spol. s r. o. Odstoupení stěžovatele od kupní smlouvy z důvodu nezaplacení kupní ceny, datované dne 5. 9. 1996, posoudil krajský soud jako absolutně neplatné pro nedostatek vážnosti vůle ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Krajský soud v této souvislosti vycházel z výpovědi stěžovatele, který uvedl, že neměl zájem nabýt nemovitosti zpět do svého vlastnictví, nýbrž se prostřednictvím odstoupení od smlouvy snažil přimět kupujícího k uhrazení kupní ceny. Skutečnost, že právní úkon nebyl míněn vážně, musela být dle krajského soudu zřejmá i kupujícímu, jehož byl stěžovatel jediným jednatelem. Krajský soud dále akcentoval, že jmenovaná společnost zůstala po celou dobu zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník dotčených nemovitostí a také tak vystupovala vůči třetím osobám, s nimiž uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí kupní (v roce 2001) a nájemní smlouvu, přičemž při těchto právních úkonech za ni jednal a jako vlastníka nemovitostí ji prezentoval, právě stěžovatel.

Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 26 Cdo 4285/2015 ze dne 2. 11. 2015 odmítl s odůvodněním, že v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Stěžovatel se tedy obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítal, že byl napadenými rozhodnutími zbaven vlastnického práva k předmětným nemovitostem, aniž by mu za ně byla uhrazena kupní cena, kterýžto důsledek je z ústavněprávního hlediska nepřijatelný. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že odstoupení od kupní smlouvy ze dne 5. 9. 1996 bylo platným právním úkonem, který vedl k zániku kupní smlouvy s účinky ex tunc, a to bez ohledu na to, zda se tato změna následně promítla do katastru nemovitostí. Obecné soudy se dle stěžovatele nesprávně vypořádaly s otázkou vážnosti projevené vůle, neboť v této souvislosti byly relevantní toliko okolnosti existující k datu, kdy k odstoupení od smlouvy došlo. Smlouvy uzavřené s několikaletým odstupem neměly v tomto ohledu žádnou vypovídací hodnotu. Stěžovatel současně připomněl zásadu, dle níž je na právní úkon třeba hledět spíše jako na platný, než jako na neplatný, a dále zdůraznil, že se z jeho strany nejednalo o simulované právní jednání, o jednání učiněné v žertu ani o vnitřní výhradu, přičemž posledně uvedené by stejně neplatnost právního úkonu nezaložilo. Dle mínění stěžovatele obecné soudy pochybily, jestliže za daných okolností považovaly odstoupení od smlouvy za neplatné. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytkl jednak, že jeho dovolání věcně neprojednal, a dále, že se bez řádného odůvodnění a bez aktivace velkého senátu odchýlil od ustálené judikatury týkající se posuzování náležitostí právních úkonů.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Podstatu ústavní stížnosti tvoří nesouhlas stěžovatele s právními a skutkovými závěry obecných soudů stran platnosti odstoupení od kupní smlouvy ze dne 5. 9. 1996. K tomu lze uvést následující: Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Jmenovitě otázka interpretace jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, včetně vyslovování odpovídajících právních názorů, jsou zásadně samostatnou záležitostí obecných soudů, a v konečné fázi především Nejvyššího soudu. Výjimku představuje situace, kdy obecné soudy zasáhnou do ústavně zaručeného práva např. tím, že se při interpretaci předmětného ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Stejně tak není Ústavní soud povolán ani "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy; i zde jeho zásah opět připadá v úvahu pouze výjimečně, jestliže by mezi provedenými důkazy a z nich odvozenými zjištěními existovaly extrémní rozpory.

Nic takového ovšem v projednávaném případě zjištěno nebylo. Obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatele řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí jeho žaloby, včetně klíčového názoru, že odstoupení od smlouvy ze dne 5. 9. 1996 bylo neplatné pro absenci vážnosti vůle, logicky a srozumitelně zdůvodnily. Jelikož Ústavní soud neshledal existenci rozporů mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, natož rozporů extrémních, nepříslušelo mu úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Namítal-li stěžovatel, že pozbyl vlastnické právo k nemovitostem, aniž by obdržel kupní cenu, nutno podotknout, že o kupní cenu stěžovatele nepřipravil formalistický výklad právních předpisů obecnými soudy, nýbrž jeho vlastní nedůsledný postup při uplatňování nároků z kupní smlouvy plynoucích.

Ústavní soud nesdílí rovněž výhrady stěžovatele vůči postupu Nejvyššího soudu při zhodnocení projednatelnosti dovolání podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Kasační pravomoc Ústavního soudu přichází v úvahu teprve tehdy, pokud by rozhodnutí dovolacího soudu vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, proč dovolání odmítl. Stěžovateli konečně nebylo možno přisvědčit ani v tom, že by byly naplněny podmínky, pro něž by měl ve věci rozhodovat velký senát Nejvyššího soudu; o překonání stávající judikatury se v předmětné věci totiž nejednalo.

S ohledem na výše uvedené nezbylo Ústavnímu soudu než uzavřít, že jej stěžovatel prostřednictvím polemiky s napadenými rozhodnutími staví do role další instance v systému obecného soudnictví, kterážto mu, jak již bylo shora vyloženo, nepřísluší. Ústavní soud proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru