Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 12/99Nález ÚS ze dne 26.06.2001O důsledcích chybějícího poučení, o možnosti podat návrh na zahájení řízení, o přezkoumání rozhodnutí zadavatele veřejné zakázky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkprocesní postup
Hospodářská soutěž
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 95/22 SbNU 317
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.12.99
Datum vyhlášení14.08.2001
Datum podání08.01.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

199/1994 Sb., § 53, § 39 odst.2, § 49 odst.4, § 61, § 57 odst.2, § 56 odst.2, § 54 odst.1

71/1967 Sb., § 54 odst.3

99/1963 Sb., § 248 odst.2 písm.e, § 250d odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 12/99 ze dne 26. 6. 2001

N 95/22 SbNU 317

O důsledcích chybějícího poučení, o možnosti podat návrh na zahájení řízení, o přezkoumání rozhodnutí zadavatele veřejné zakázky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelky H. P. proti usnesení Vrchního soudu

v Olomouci ze dne 5. 11. 1998, č.j. 2 A 6/98-26, ve znění

opravného usnesení ze dne 17. 11. 1998, č.j. 2 A 6/98-39, proti

rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 23. 12.

1997, č.j. S 231/97/140 Oš, a proti rozhodnutí předsedy Úřadu pro

ochranu hospodářské soutěže ze 20. 3. 1998, č.j. 3 R 1/98/Šm,

takto:

Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11 1998, č.j.

2 A 6/98-26, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 11. 1998,

č.j. 2 A 6/98-39, rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže

ze dne 23. 12. 1997, č.j. S 231/97/140 Oš, a rozhodnutí předsedy

Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze 20. 3. 1998, č.j. 3

R 1/98/Šm, se zrušují.

Odůvodnění:

Hlavní město Praha jako zadavatel veřejné zakázky (dále jen

"zadavatel") oznámením Magistrátu hlavního města Prahy, odboru

životního prostředí, ze dne 4. 9. 1997, zn.

OŽP-9841/ozn./V/97/St, sdělil stěžovatelce H. P. (dále jen

"stěžovatelka"), že v souladu s § 49 odst. 4 zákona č. 199/1994

Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "zákon č. 199/1994 Sb."), byla vybrána jako nejvhodnější

pro realizaci zakázky "Údržba plochy I. kategorie - Vrch Vítkov"

(dále jen "zakázka") nabídka firmy G., v.o.s., která byla

vyhodnocena komisí pro posuzování a hodnocení nabídek jako nejlépe

vyhovující zadaným kritériím této veřejné zakázky. Nabídka

stěžovatelky se umístila na 2. místě.

Proti tomuto oznámení podala stěžovatelka dne 12. 9. 1997

(s poukazem na § 53 a násl. zákona č. 199/1994 Sb.) námitky, ve

kterých upozornila na to, že citované oznámení (které jí bylo

doručeno dne 8. 9. 1997), neobsahovalo poučení o námitkách, že na

práce, které byly předmětem veřejné zakázky, již byla Městskou

částí Praha 3 vyhlášena veřejná obchodní soutěž, jejíž vítězkou se

podle sdělení ze dne 5. 6. 1996 stala stěžovatelka; následně s ní

byla dne 28. 6. 1996 uzavřena smlouva o dílo podle § 536 a násl.

obch.z., na jejíž platnosti stěžovatelka trvá. Dále namítla, že

cena předložená firmou G., v.o.s., je ve smyslu § 36 zákona č.

199/1994 Sb. mimořádně nízká.

Primátor hlavního města Prahy dopisem ze dne 24. 9. 1997,

č.j. 3540/97PRM, stěžovatelce sdělil, že jí podané námitky ze dne

12. 9. 1997 jsou ve smyslu ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) zákona

č. 199/1994 Sb. "nepřístupné", neboť ve smyslu citovaného zákona

uchazeči nepřísluší zasahovat do práva zadavatele zadat veřejnou

zakázku. Stěžovatelčino tvrzení, že zadavatel nemohl veřejnou

zakázku zadat, považuje za právně nedůvodné, neboť vyhlašovatelem

veřejné obchodní soutěže, jejímž vítězem se dne 5. 6. 1996 stala

stěžovatelka, nebyl vlastník předmětných ploch, tj. hlavní město

Praha, nýbrž městská část Praha 3. Zadavatel tedy jako vlastník

- jehož právem ve smyslu ustanovení § 123 o.z. je nakládání

s majetkem včetně výlučného práva zadat veřejnou zakázku - zákon

č. 199/1994 Sb. neporušil. Proto primátor hlavního města Prahy

konstatoval, že ve smyslu ustanovení § 56 zákona č. 199/1994 nelze

zahájit řízení o přezkoumání námitek.

Primátor hlavního města Prahy v dalším dopisu ze dne 8. 10.

1997, č.j.3540/97PRM, který měl v ostatním stejný obsah jako dopis

ze dne 24. 9. 1997, stěžovatelce sdělil, že jí podané námitky ze

dne 12. 9. 1997 jsou ve smyslu ustanovení § 54 odst. 1 písm. a)

zákona č. 199/1994 Sb. "nepřípustné". V dopise primátora hlavního

města Prahy ze dne 4. 11. 1997, č.j. 3673/97 PRM, bylo mimo jiné

uvedeno, že v dopise ze dne 24. 9. 1997 sice došlo k záměně slova

"nepřípustné" za slovo "nepřístupné", avšak "tento fakt nemá vliv

na mé stanovisko o nepřípustnosti Vašich námitek".

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen "Úřad")

rozhodnutím ze dne 23. 12. 1997, č.j. S 231/97/140/OŠ, rozhodl, že

se návrh stěžovatelky ze dne 22. 10. 1997 na přezkoumání

rozhodnutí hlavního města Prahy o výběru nejvhodnější nabídky na

uvedenou zakázku podle ustanovení § 57 odst. 2 zákona č. 199/1994

Sb. odmítá. Úřad rozhodnutí odůvodnil především tím, že při

"šetření případu zjistil, že uchazeč (poznámka: stěžovatelka)

nepostupoval v souladu s ustanovením § 57 odst. 2 zákona, protože

(rozuměj: návrh na přezkoumání rozhodnutí zadavatele) nebyl podán

v sedmidenní lhůtě od doručení rozhodnutí zadavatele o námitkách".

Úřad se dále zabýval otázkou, zda zadavatel při rozhodování

o výběru nejvhodnější nabídky porušil zákon a konstatoval, že

podle ustanovení § 54 písm. a) zákona č. 199/1994 Sb. námitky

nejsou přípustné proti způsobu zadání veřejné zakázky, takže

zadavatel postupoval ve smyslu citovaného zákona. Pokud jde

o stěžovatelčinu námitku týkající se mimořádně nízké nabídkové

ceny, výše nabídkové ceny za 1 rok základní údržby a technického

a materiálního vybavení společnosti G., v.o.s., Úřad uvedl, že

zadavatel provedl výběr nejvhodnější nabídky v souladu

s příslušnými ustanoveními zákona č. 199/1994 Sb. a není proto

důvod, aby Úřad zahájil správní řízení z vlastního podnětu ve

smyslu § 57 odst. 1 citovaného zákona.

Předseda Úřadu rozhodnutím ze dne 20. 3. 1998, č.j. 3

R 1/98/Šm, potvrdil rozhodnutí Úřadu ze dne 23. 12. 1997, č.j.

S 231/97/140/OŠ, a stěžovatelčin rozklad zamítl. V odůvodnění

svého rozhodnutí předseda Úřadu vycházel především z toho, že

"v řízení na úřadě o návrzích na přezkoumání úkonů zadavatelů

veřejných zakázek se postupuje podle správního řádu". Jeho

ustanovení "o lhůtách, včetně tříměsíční lhůty pro odvolání při

chybném nebo neexistujícím poučení, platí až od zahájení řízení,

t.j. od data přijetí návrhu na přezkoumání rozhodnutí od účastníka

řízení (v tomto případě od 23. 10. 1997). Lhůty stanovené zákonem

pro ty úkony zadavatele a uchazečů o veřejnou zakázku, které

předcházejí uvedenému správnímu řízení, se však správním řádem

neřídí. Podle své povahy jsou lhůtami hmotněprávními. Předseda

Úřadu dále poukázal na to, že v daném případě sice není ve

spisových podkladech doklad o doručení rozhodnutí zadavatele

o námitkách, stěžovatelka však odpověděla dopisem, který

zadavateli došel dne 7. 10. 1997 a nejpozději v tento den tedy

byla s námitkami seznámena. Její návrh na přezkoumání rozhodnutí

zadavatelem o námitkách byl doručen orgánu dohledu dne 23. 10.

1997, tedy po uplynutí sedmidenní lhůty stanovené v § 57 odst. 2

zákona č. 199/1994 Sb. Na této situaci nic nemění ani druhé

(opravné) rozhodnutí zadavatele o námitkách a druhý návrh na

přezkoumání, který stěžovatelka doručila Úřadu až po zahájení

řízení. Předseda Úřadu uvedl, že i v případě opožděného návrhu

musel Úřad věcně posoudit, zda zadavatel neporušil zákon a zda

nemělo být zahájeno řízení z vlastního podnětu. V této souvislosti

konstatoval, že Úřad neshledal porušení zákona v postupu

zadavatele při výběru nejvhodnější nabídky, neboť vítěz za

nabízenou cenu zaručoval provedení všech prací podle zadání

zakázky. Předseda Úřadu pro úplnost dodal, že pokud Úřad "vydal

procesní rozhodnutí o odmítnutí návrhu, nemusel se věcnou stránkou

případu vůbec zabývat, přičemž se vedle zdůvodnění tohoto

odmítnutí mohl omezit jen na konstatování, že neshledal důvody pro

zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele z vlastního

podnětu".

Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 5. 11 1998, č.j.

2 A 6/98-26, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 11. 1998,

řízení o žalobě stěžovatelky o přezkoumání citovaného rozhodnutí

předsedy Úřadu zastavil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá

právo na náhradu nákladů řízení a že se žalobci vrací 50 % ze

zaplaceného soudního poplatku 1.000,- Kč, tj. částka 500,- Kč.

Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal především na

to, že "přestože v tomto případě nepochybně jde o zásah do práv

účastníků řízení, byť práv procesních, nelze je učinit předmětem

přezkumu, neboť zákonodárce jmenovitě tato (a některá další)

rozhodnutí z přezkumu vyloučil, a to tzv. inkompetenčním

ustanovením (§ 248 o.s.ř.). Mezi takto z přezkumu vyloučená

rozhodnutí patří i rozhodnutí procesní a tím rozhodnutí

o odmítnutí návrhu bezpochyby je." Vrchní soud uvedl, že Úřad

nerozhodl o hmotném právu či povinnosti stěžovatelky, neboť návrh

(tak, jak byl podán) odmítl pro jeho opožděnost a nic na tom

nemění to, že se fakticky zabýval i věcnou stránkou případu.

Rozhodnutím Úřadu bylo rozhodnuto pouze o tom, že se návrh na

přezkoumání rozhodnutí zadavatele o námitkách odmítá, "tudíž

toliko o právu, aby žalovaný (poznámka: Úřad) určitým způsobem

postupoval a vydal rozhodnutí o určitém obsahu. Tedy (rozhodnutí)

o právu na řádné vedení procesu, a rozhodnutí o tomto právu pak

není rozhodnutím ve věci samé (totiž o správnosti postupu

zadavatele), ale jen o tom, že se návrh odmítá s důsledkem, že

není dále v řízení pokračováno; o předmětu návrhu se věcně

nerozhoduje". Vrchní soud uzavřel konstatováním, že k datu vydání

rozhodnutí Úřadu, resp. k jeho právní moci, se nezměnila žádným

způsobem výchozí pozice stěžovatelky, nebylo rozhodováno o jejím

subjektivním hmotném oprávnění, nýbrž toliko o tom, že se orgán

dohledu nebude návrhem nadále zabývat.

Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podala

stěžovatelka ústavní stížnost.

V ní poukázala mimo jiné na to, že zadavatelovo oznámení

o výběru nejvhodnější nabídky ze dne 4. 9. 1997, zn.

OŽP-9841/ozn./V/97/St, neobsahovalo "poučení o opravném

prostředku, které má být jeho součástí, což vyplývá z ustanovení

§ 39 odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb.". Stejně tak uvedla, že dopis

primátora hlavního města Prahy ze dne 24. 9. 1997, č.j.

3540/97PRM, ani jeho "nové rozhodnutí" ze dne 8. 10. 1997,

č.j.3540/97PRM, neobsahovala poučení o opravném prostředku, jak to

vyplývá z ustanovení § 56 odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb.

Stěžovatelka se v uvedené souvislosti - v návaznosti na

rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 20. 3. 1998, č.j. 3 R 1/98/Šm,

kterým potvrdil původní rozhodnutí Úřadu ze dne 23. 12. 1997,

č.j. S 231/97/140/OŠ, s odůvodněním, že ustanovení správního řádu

o tříměsíční lhůtě v případě chybného nebo neexistujícího poučení

o opravném prostředku platí v řízeních o přezkoumávání úkonů

zadavatelů veřejných zakázek až po přijetí návrhu na přezkoumání

rozhodnutí - domnívá, že Úřad tímto výkladem prakticky vyloučil

platnost ustanovení § 54 odst. 3 správního řádu pro přezkoumávání

rozhodnutí zadavatele veřejné zakázky. Pro účastníka veřejné

soutěže to znamená, že mu zadavatel svým postupem může znemožnit

účinnou ochranu jeho práv. Stěžovatelka na straně druhé zvažuje,

zda v případě neuvedení poučení o opravném prostředku, je

rozhodnutí o námitkách skutečným právním aktem, neboť toto poučení

je podle ustanovení § 56 odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb. součástí

rozhodnutí o námitkách.

V návaznosti na tyto úvahy stěžovatelka uvádí, že rozhodnutím

předsedy Úřadu nebyl odmítnut její návrh, ale bylo jím pouze

potvrzeno rozhodnutí Úřadu ze dne 23. 12. 1997, č.j.

S 231/97/140/OŠ, a byl jím zamítnut její rozklad. Nejedná se tedy

o procesní rozhodnutí ve smyslu § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.

a Vrchní soud v Olomouci se prý proto měl správní žalobou zabývat.

Postupem Vrchního soudu v Olomouci a postupem Úřadu bylo proto

stěžovatelce znemožněno, aby se domáhala svého práva ve smyslu čl.

90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listiny"). Uvedená práva byla dle názoru stěžovatelky porušena

také postupem primátora hlavního města Prahy.

Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje, aby bylo zrušeno

usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11 1998, č.j. 2

A 6/98-26, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 11. 1998,

rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 23. 12.

1997, č.j. S 231/97/140 Oš, a rozhodnutí předsedy Úřadu pro

ochranu hospodářské soutěže ze 20. 3. 1998, č.j. 3 R 1/98/Šm.

Pokud Ústavní soud shledá, že úkony primátora hlavního města Prahy

ze dne 24. 9. 1997, č.j. 3540/97/PRM, ze dne 8. 10. 1997, č.j.

3540/97/PRM, a ze dne 4. 11. 1997, č.j. 3673/97/PRM, jsou

správními rozhodnutími, navrhuje stěžovatelka rovněž jejich

zrušení.

Ústavní soud dovodil, že včas podaná ústavní stížnost splňuje

všechny zákonné náležitosti a že proto nic nebrání projednání

a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastník řízení - Vrchní

soud v Olomouci, dále Úřad pro ochranu hospodářské soutěže

a vedlejší účastník - Magistrát hlavního města Prahy.

Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že neporušil

ani čl. 90 Ústavy ČR ani čl. 36 Listiny. Čl. 90 povolává soudy

k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu

právům, avšak způsob této ochrany stanoví zákon, zejména

v procesních předpisech (v daném případě v o.s.ř.). Čl. 36

odst. 2 Listiny poukazuje sice především na princip všeobecné

soudní přezkoumatelnosti správních rozhodnutí, současně však

deleguje zákon, aby z této přezkoumatelnosti soudem připustil

výjimky; jako jednu z nich uvádí procesní rozhodnutí podle

ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. Soud proto postupoval

v souladu s ustanovením § 250d odst. 3 o.s.ř. a řízení zastavil,

neboť v souzené věci Úřad nijak nezasáhl do práv a povinností

stěžovatelky, když vydal v prvním i ve druhém stupni toliko

rozhodnutí procesní povahy, které je ze soudního přezkumu

vyloučeno. Dále soud odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.

Vrchní soud dále poukázal na uvedenou objektivní lhůtu čtyř

let v § 57 odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb., po kterou "je

předvídána činnost Úřadu všude tam, kde došlo k porušení zákona".

Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci je tak zajištěno, aby se

Úřad v této lhůtě zabýval každým rozhodnutím zadavatele, které

porušilo zákon, a to i v případě neposkytnutí poučení podle § 56

odst. 2 zákona č. 199/1994 Sb. Vrchní soud proto konstatoval, že

zastavením řízení neodňal stěžovatelce právo, aby bylo rozhodnutí

zadavatele napraveno, pokud by došlo k porušení zákona

v objektivní rovině, neboť povinnost orgánu dohledu (Úřadu)

zahájit v takovém případě řízení z vlastního podnětu se

"nevyčerpává a nekončí tím", jestliže není takovýto návrh podán ve

lhůtě. Vrchní soud konečně sdělil, že na ústním jednání v řízení

před Ústavním soudem netrvá.

Vrchní soud v doplnění k svému vyjádření dále uvedl, že Úřad

nerozhodl ve výroku svého rozhodnutí o tom, zda zadavatel, který

není správním orgánem a nerozhoduje ve smyslu správního řízení,

postupoval v souladu se zákonem či nikoli. Pouze v odůvodnění

rozhodnutí se zmínil o důvodech, které ho vedly k tomu, že

nezahájil řízení z vlastního podnětu a proto nelze ani z tohoto

pohledu na napadené rozhodnutí nahlížet jako na rozhodnutí

meritorní.

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže ve svém vyjádření

poukázal na to, že zákon č. 199/1994 Sb. v § 56 odst. 2 sice

ukládá zadavateli povinnost poučit uchazeče o možnosti podat do

7 dnů návrh na zahájení přezkumného řízení u orgánu dohledu, avšak

neobsahuje ustanovení obdobné § 54 odst. 3 správního řádu

o prodloužení lhůty pro odvolání na tři měsíce. Úřad současně

konstatuje, že i bez ohledu na skutečnost, že stěžovatelka nebyla

poučena o možnosti podat návrh na přezkoumání rozhodnutí

zadavatele u orgánu dohledu, platí pro něho zákonná povinnost (§

57 odst. 2) učinit tak v sedmidenní lhůtě od doručení rozhodnutí

zadavatele. Podle mínění Úřadu analogické použití ustanovení § 54

odst. 3 správního řádu (v případě nesprávného nebo chybějícího

poučení) v dané věci nepřipadá v úvahu, neboť zadavatel nevydává

rozhodnutí ve správním řízení, které je zahájeno až dnem, kdy Úřad

obdrží od uchazeče příslušný návrh.

Úřad v závěru konstatoval, že se zabýval také věcnou stránkou

případu a v postupu zadavatele neshledal pochybení, které by mělo

vliv na výběr nejvhodnější nabídky a které by odůvodňovalo

zahájení správního řízení z vlastního podnětu.

Proto Úřad navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl

jako neodůvodněnou. Na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "Magistrát") ve svém

vyjádření v prvé řadě uvedl, že zakázka byla zadána formou výzvy

více zájemcům podle § 49 odst. 1 zákona č. 199/1994 Sb. a nikoli

formou obchodní veřejné soutěže, jak uvádí stěžovatelka v ústavní

stížnosti. Magistrát ve svém vyjádření dále podrobně vylíčil

průběh a výsledky jim vypsaného výběrového řízení, činnost komise

pro posouzení a hodnocení nabídek a uvedl, že žaloba stěžovatelky,

kterou se domáhala určení neplatnosti vyhlášení veřejné zakázky

hlavním městem Prahou, byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu

1 ze dne 28. 4 1998, sp. zn. 12 C 205/97, zamítnuta. Tento

rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9.

12. 1998, č.j. 13 Co 405/98-25.

Magistrát se (tedy) domnívá, že stěžovatelka směšuje způsob

zadání veřejné zakázky formou obchodní veřejné soutěže (pro kterou

zákon č. 199/1994 Sb. stanoví ve své druhé části striktní postup)

a formou výzvy více zájemcům (pro niž prý platí postup podstatně

zjednodušený). To se týká i postupu při oznámení rozhodnutí

o výběru nejvhodnější nabídky. V případě obchodní veřejné soutěže

je podle ustanovení § 39 odst. 2 cit. zákona součástí oznámení

o výběru nejvhodnější nabídky též poučení o možnosti podat

námitky. V případě výzvy více zájemcům je v ustanovení § 49

odst. 5 zákona č. 199/1994 Sb. pouze stanoveno, že zadavatel musí

výběr nejvhodnější nabídky oznámit všem uchazečům, a to bez odkazu

na analogické použití § 39 citovaného zákona. Podle názoru

magistrátu proto zadavatel tím, že v oznámení o výběru

nejvhodnější nabídky neuvedl poučení o možnosti podat námitky,

neporušil příslušná ustanovení zákona. Magistrát dále poukázal na

to, že v případě námitek stěžovatelky, "podaných proti rozhodnutí

zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky, se nejednalo de facto

o přezkoumávání těchto námitek statutárním orgánem zadavatele, ale

o sdělení ve smyslu ustanovení § 54 písm. a) zákona, vzhledem

k tomu, že námitky směřovaly proti právu zadavatele zadat zakázku,

o nepřípustnosti takovýchto námitek".

Ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že postupem Vrchního

soudu v Olomouci a Úřadu jí bylo znemožněno, aby se domáhala svého

práva ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny.

Ústavní soud musel nejdříve obecně posoudit důsledky postupu

Vrchního soudu v Olomouci a Úřadu pro zajištění spravedlivé

ochrany stěžovatelčiných práv a oprávněných zájmů jako účastníka

řízení. Proto se soustředil zejména na tuto otázku.

Ústavní soud, který není součástí soustavy obecných soudů,

již vícekrát vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do

jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich

soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a již proto nemůže na sebe

atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, leč jen

potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě

s Ústavou, ústavními zákony, Listinou základních práv a svobod,

jakož i mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy. [Podrobněji

srov. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka

nálezů a usnesení - svazek 1., C.H.Beck Praha 1994, str. 41

a násl.]. Ústavní soud však ve své judikatuře připouští že

interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se opticky

jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být

v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí

ústavnosti. Tak je tomu zejména tehdy, jestliže bude např. výklad

předpisu natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně

garantovaného základního práva, čímž poruší čl. 4 odst. 4 Listiny,

který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl

základních práv [srov. IV. US 188/94 (I. ÚS 12/95) In: Ústavní

soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3.Vydání

1. Praha, C.H.Beck Praha 1995, str. 284].

Ústavní soud se v souzené věci v prvé řadě (a to na rozdíl od

zadavatele hlavního města Prahy) domnívá, že námitky stěžovatelky

uvedené v jejím dopisu ze dne 12. 9. 1997 nesměřovaly proti

rozhodnutí zadavatele o způsobu zadání veřejné zakázky [srov.

ustanovení § 54 a) zákona č. 199/1994 Sb.], a že stěžovatelka

toliko upozornila, že na práce, jež byly předmětem veřejné

zakázky, již byla vyhlášena veřejná obchodní soutěž Městskou částí

Praha 3; tím zpochybnila právo (ne způsob) zadavatele zadat

zakázku, jak ostatně uvádí sám zadavatel ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti. Vedle toho stěžovatelka uplatnila námitky

vůči ceně předložené firmou G.

Ústavní soud dovozuje (což zadavatel, Úřad ani Vrchní soud

v Olomouci nezpochybnily), že zadavatel, který námitkám

stěžovatelky svým dopisem ze dne 24. 9. 1997, č.j. 3540/97PRM,

nevyhověl, byl podle ustanovení § 56 odst. 2 zákona č. 199/1994

Sb. povinen poučit ji o možnosti podat do sedmi dnů návrh na

zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí zadavatele u orgánu

dohledu (tj. Úřadu). To se nestalo, a proto stěžovatelka podala

návrh na zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí zadavatele

u Úřadu až dne 22. 10. 1997. Za této situace Ústavní soud usuzuje,

že důsledky nesplnění této povinnosti zadavatelem nemohly

stěžovatelce bránit, aby se - v souladu s ustanovením čl. 36 odst.

1 a 2 Listiny - stanoveným postupem svého práva u orgánu dohledu

(Úřadu), případně dále u nezávislého a nestranného soudu domáhala.

Ústavní soud se současně zabýval i posouzením důsledků toho,

že v souladu s ustanovením § 61 zákona č. 199/1994 Sb. se

ustanovení správního řádu použijí na přezkoumání úkonů zadavatele

(poznámka: až) u orgánu dohledu, není-li stanoveno citovaným

zákonem jinak. V souzené věci to konkrétně znamená, že

- v případě, když zadavatel nepoučil stěžovatelku o možnosti podat

do sedmi dnů návrh na zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí

zadavatele u orgánu dohledu - chybí k nápravě tohoto opomenutí,

jež znamená porušení ustanovení § 56 odst. 2 zákona č. 199/1994

Sb., prostředek obdobný tomu, který předpokládá v ustanovení § 54

odst. 3 správní řád (zák č. 71/1967 Sb.). Podle tohoto ustanovení,

pokud účastník řízení v důsledku nesprávného poučení nebo proto,

že nebyl poučen vůbec, podal opravný prostředek po lhůtě, má se za

to, že jej podal včas, jestliže tak učinil nejpozději do tří

měsíců ode dne oznámení rozhodnutí. Ústavní soud usuzuje, že

zajištění základního práva na soudní a jinou právní ochranu

v souzené věci vyžaduje - jestliže přímá aplikace ustanovení § 54

odst. 3 správního řádu není možná - uvážit možnost přiměřeného

použití hlavních obecných zásad správního řízení; ty totiž

nepředstavují pouhou právně nezávaznou deklaraci určitých

procesních pravidel nezávisle na tom, zda je konkrétní správní

řízení podřízeno správnímu řádu výlučně nebo subsidiárně, či zda

se na ně správní řád nevztahuje. Mezi taková obecná pravidla

správního řízení náleží - mezi jinými - povinnost správních orgánů

postupovat v řízení v úzké součinnosti s účastníky řízení, jakož

i jejich povinnost poskytovat fyzickým a právnickým osobám

příležitost, aby mohly svá práva a zájmy účinně hájit. Fyzické

a právnické osoby zcela nepochybně mají právo na příslušné poučení

a současně případné nesprávné nebo dokonce chybějící poučení

o opravném prostředku by nemělo vést k porušení jejich práva na

soudní a jinou právní ochranu. Hlavní zásady správního řízení

(které jsou v určité koncentrované podobě uvedeny v ustanovení §

3 správního řádu) mají proto obecný význam (srov. také Hendrych,

D. a kol. Správní právo. Obecná část. 4. vydání. Praha: C.H.

Beck, 2001, str. 212 a násl.) a některé z nich vycházejí již přímo

z ústavní úpravy veřejné správy a jejích vztahů k občanům. Zásady

správního řízení mohou být i výsledkem zobecněné soudní a správní

judikatury (cit. dílo, str. 212).

Ústavní soud proto dovozuje, že za situace, kdy zadavatel

stěžovatelku nepoučil o možnosti podat do sedmi dnů návrh na

zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí u orgánu dohledu, neměl

Úřad sám vykládat tento důsledek k tíži stěžovatelky, nýbrž naopak

v její prospěch. Vrchní soud v Olomouci v řízení o správní žalobě

proti rozhodnutí předsedy Úřadu o rozkladu proto neměl - v této

specifické situaci - zastavit řízení, nýbrž byl povinen zajistit

účinnou ochranu stěžovatelčina práva v řízení před Úřadem.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným usnesením

Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11 1998, č.j. 2 A 6/98-26, ve

znění opravného usnesení ze dne 17. 11. 1998, č.j. 2 A 6/98-39,

rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 23. 12.

1997, č.j. S 231/97/140 Oš, a rozhodnutím předsedy Úřadu pro

ochranu hospodářské soutěže ze 20. 3. 1998, č.j. 3 R 1/98/Šm, bylo

porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces podle čl. 36

odst. 1 a 2 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl

a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 11 1998, č.j. 2

A 6/98-26, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 11. 1998, č.j.

2 A 6/98-39, rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze

dne 23. 12. 1997, č.j. S 231/97/140 Oš, a rozhodnutí předsedy

Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze 20. 3. 1998, č.j. 3

R 1/98/Šm, zrušil.

Neurčitě (a podmíněně) formulovanou částí petitu ústavní

stížnosti týkající se "úkonů primátora hlavního města Prahy ze dne

24. 9. 1997, č.j. 3540/97/PRM, ze dne 8. 10. 1997, č.j.

3540/97/PRM, a ze dne 4. 11. 1997, č.j. 3673/97/PRM", se Ústavní

soud dále nezabýval, neboť je toho názoru, že tuto otázku by měl

řešit v rámci své působnosti Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. 6. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru