Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1194/08 #1Usnesení ÚS ze dne 18.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkprávní úkon/neplatný
Bezdůvodné obohacení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1194.08.1
Datum podání13.05.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 52, § 56, § 451 odst.2

513/1991 Sb., § 273, § 708, § 265


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1194/08 ze dne 18. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Petrem Holecem, advokátem se sídlem Praha 5, Palác Anděl, Radlická 1c/3185, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, čj. 28 Co 474/2007 - 88, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 5. 2007, čj. 22 C 16/2006 - 67. Tímto rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele proti žalované Československé obchodní bance, a. s. (dále jen "žalovaná banka"), na zaplacení částky 4.168,- Kč s příslušenstvím. Jednalo se o řízení, ve kterém stěžovatel požadoval zaplacení žalované částky, představující vydání bezdůvodného obohacení, které žalovaná banka měla získat na poplatcích za vedení běžného účtu stěžovatele. Obvodní soud jeho žalobu zamítl a odvolací soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Obecné soudy obou stupňů se shodly v závěru, že poplatek za vedení běžného účtu byl mezi stranami dohodnut, ale již nehodnotily věcný obsah pojmu "vedení běžného účtu", který není definován, ale je pouze kvantitativně uveden v sazebníku žalované, platném od 2. 6. 2001. Stěžovatel poukázal na to, že klienti žalované banky jsou adresně informováni o změnách sazebníku až po obdržení výpisu z účtu. Mají sice možnost smlouvu o běžném účtu vypovědět, ovšem žalovaná takovou výpověď zpoplatňuje částkou 200,- Kč. Tento nerovný vztah a informační deficit ze strany mnohem silnější strany smlouvy soudy nehodnotily. Tím porušily stěžovatelovo základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 5. 2007, čj. 22 C 16/2006 - 67, zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení částky 4.168,- Kč. Žalovaná částka představuje poplatky za vedení účtu stěžovatele strhávané mu žalovanou bankou z jeho účtu. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že dne 7. 7. 1997 byla mezi stěžovatelem a Investiční a poštovní bankou, jako právním předchůdcem žalované, uzavřena smlouva o běžném účtu. Podmínky pro vedení běžného účtu byly, s podpisovými vzory, nedílnou součástí smlouvy. Dovodil, že v daném případě se právní poměry mezi účastníky řídí ustanovením § 708 a násl. ObchZ s tím, že součástí smlouvy byly i "Podmínky pro vedení běžného účtu". V době sjednání Smlouvy o běžném účtu článek 11 podmínek upravoval m.j. odměny a náhrady za vedení účtu a současně stanovil, že žalovaná je oprávněna inkasovat tyto odměny a náhrady bez souhlasu klienta na vrub jeho účtu podle platného ceníku. Stěžovatelem žalovaná banka vstoupila do práv a povinností své předchůdkyně IPB. Smlouva o běžném účtu je absolutním obchodem a platí pro ni interpretační pravidla obsažená v § 265 ObchZ. Smlouva o běžném účtu uzavřená s fyzickou osobou má charakter smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 52 ObčZ. Spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají, k újmě spotřebitele, značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran podle § 56 ObčZ. Při změně obchodních podmínek stěžovateli zůstala možnost tyto podmínky odmítnout. Právní vztah účastníků by se pak řídil podmínkami platnými do jejich změny. Za dané situace žalovaná banka uplatňovala svoje právo na zaplacení poplatku za vedení účtu poukazem na Ceník peněžních a jiných služeb, účinný dnem 1. 7. 1997. Stěžovatel byl na pravidelných měsíčních výpisech z účtu seznámen se změnami obchodních podmínek a s tím, že má možnost projevit svůj nesouhlas. Obvodní soud uzavřel, že pokud stěžovatel neprojevil nesouhlas se změněnými podmínkami, postupovala žalovaná banka v souladu s dohodnutými smluvními podmínkami. Na její straně tak nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor stěžovatele, neboť ten měl možnost smlouvu vypovědět.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Konstatoval, že účastníci, postupem přípustným podle § 273 ObchZ, učinili součástí své smlouvy Všeobecné obchodní podmínky, jejichž přijetím stěžovatel mimo jiné souhlasil s tím, aby si žalovaná banka za poskytování bankovních služeb, tedy i za vedení účtu, účtovala odměny podle platného sazebníku a odepisovala si je z účtu stěžovatele. Stěžovatel tedy nemůže úspěšně brojit proti tomu, že tak žalovaná činila. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou stěžovatele o absolutní neplatnosti předmětného smluvního ujednání. Pojem "vedení účtu" není ani neurčitý ani nesrozumitelný. Nebylo prokázáno, že by žalovaná banka takto přijímala od stěžovatele plnění z neplatného právního úkonu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstata spočívá v polemice s právními závěry zejména soudu odvolacího, který potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Celý spor je jen výrazem nespokojenosti veřejnosti s poplatkovou politikou bank činných na území České republiky. Právní cesta, kterou stěžovatel zvolil, tj. vydání bezdůvodného obohacení, získaného žalovanou bankou, jako plnění z neplatného právního úkonu (451 odst. 2 ObčZ), před obecnými soudy neobstála. Stěžovatel svou konstrukci opřel o argument, že pojem "vedení účtu", je natolik neurčitý a nesrozumitelný, že tím zakládá absolutní neplatnost této části ujednání smlouvy o běžném účtu. V této souvislosti lze odkázat na odůvodnění jak rozsudku soudu prvního stupně, tak zejména soudu odvolacího (viz str. 4 a 5 jeho rozsudku), kde jsou podrobně vyloženy důvody, pro které je zmíněná konstrukce stěžovatele neudržitelná. Skutečnost, že odvolací soud vyslovil právní závěr, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.

K tomu lze dodat jen to, že takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice jen další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle uvedeného článku, úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Není proto oprávněn zasahovat do nezávislého rozhodování obecných soudů a instruovat je, jakým způsobem mají aplikovat a vykládat právní normy v jednotlivých případech. Výjimku by představovala situace, kdy by obecné soudy zasáhly do ústavně zaručeného práva. K takovému případu však v posuzované věci nedošlo. Pokud stěžovatel uzavřel smlouvu se žalovanou bankou, akceptoval smluvní podmínky touto bankou stanovené. Ústavní soud tak neshledal nic, co by předmětnou věc posouvalo do ústavněprávní roviny.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru