Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 119/98Nález ÚS ze dne 13.10.1999Pojem bezúhonnost podle zákona o střelných zbraních z hlediska zásady rovnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDiskriminace
správní uvážení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 138/16 SbNU 39
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.119.98
Datum vyhlášení13.10.1999
Datum podání17.03.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 69

288/1995 Sb., § 44 odst.1 písm.d, § 44 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 119/98 ze dne 13. 10. 1999

N 138/16 SbNU 39

Pojem bezúhonnost podle zákona o střelných zbraních z hlediska zásady rovnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci

stěžovatele A. S., zastoupeného JUDr. J. V., advokátem, o ústavní

stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn.

31 Ca 133/97, ze dne 16. 1. 1998, rozhodnutí Policie ČR - Správa

Východočeského kraje, č. j. PVC-179/Spr-97, ze dne 14. 5. 1997,

a rozhodnutí Policie ČR - Okresní ředitelství Rychnov nad Kněžnou,

č. j. ORRK-655/ZBR-97, ze dne 26. 3. 1997, takto:

Návrh se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel ve svém návrhu napadl rozsudek Krajského soudu

v Hradci Králové, sp. zn. 31 Ca 133/97, ze dne 16. 1. 1998. Tímto

rozsudkem byla zamítnuta jeho žaloba na přezkoumání správního

rozhodnutí ve věci vydání zbrojního průkazu podle zákona č.

288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších

předpisů.

Stěžovatel požádal Policii ČR - Okresní ředitelství Rychnov nad

Kněžnou o vydání zbrojního průkazu pro skupinu "C". Žádost byla

rozhodnutím, č. j. ORRK-655/ZBR-97, ze dne 26. 3. 1997, zamítnuta.

Důvodem zamítavého rozhodnutí byla skutečnost, že od doby, kdy byl

stěžovatel uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově pro

úmyslný trestný čin podle § 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona,

neuplynula ještě doba 10 let a stěžovatel tak nesplnil podmínku

bezúhonnosti jako podmínku vydání zbrojního průkazu. Proti tomuto

rozhodnutí podal stěžovatel včas odvolání, které odvolací orgán

Policie ČR - Správa Východočeského kraje rozhodnutím, č. j.

PVC-179/Spr-97, ze dne 14. 5. 1997, zamítl a potvrdil správnost

prvostupňového rozhodnutí. Proto podal stěžovatel dne 19. 6. 1997

podle § 247 odst. 2 občanského soudního řádu žalobu na přezkoumání

správního rozhodnutí u Krajského soudu v Hradci Králové. Krajský

soud o žalobě rozhodl dne 16. 1. 1998 rozsudkem, sp. zn. 31 Ca

133/97, tak, že žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce nesplňuje

pro vydání zbrojního průkazu sk. "C" podmínku bezúhonnosti podle

ustanovení § 44 odst. 1 písm. d) zákona č. 288/1995 Sb.,

o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "zákon o střelných zbraních").

Ústavní stížnost, směřující proti všem výše uvedeným

rozhodnutím, stěžovatel odůvodnil tím, že byl sice rozsudkem

Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou dne 16. 9. 1993 uznán

vinným trestným činem krádeže, ale od potrestání bylo podle

ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona upuštěno. Podle

odst. 2 téhož ustanovení se potom hledí na pachatele jako by nebyl

nikdy potrestán. Stěžovatel nebyl kromě již výše citovaného

rozsudku nikdy v minulosti trestně stíhán ani projednáván pro

spáchání přestupku. Vede řádný život a zbrojní průkaz potřebuje

získat jako člen mysliveckého sdružení. Podle názoru stěžovatele

se ustanovení § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, podle

kterého se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle trestního

zákona, nedá aplikovat na jeho případ, neboť v jeho případě došlo

k upuštění od potrestání podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního

zákona. Zákon o střelných zbraních v § 44 odst. 2 taxativně

hovoří, že při posouzení bezúhonnosti žadatele o vydání zbrojního

průkazu se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle trestního

zákona. U stěžovatele však nedošlo k zahlazení odsouzení, ale

k upuštění od potrestání a o tomto pojmu trestního práva již výše

uvedené ustanovení nehovoří a nelze je ani jednostranným výkladem

práva aplikovat na takový případ. Stěžovatel zastává právní názor,

že jestliže je bezúhonný z trestněprávního hlediska

i pracovněprávního hlediska, měla by se jeho bezúhonnost posuzovat

stejně i vzhledem k podmínce pro vydání zbrojního průkazu.

Stěžovatel se domnívá, že soud svým rozhodnutím porušil čl. 90

a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci a vedlejší

účastníci řízení. Krajský soud v Hradci Králové uvedl, že ústavní

stížnost považuje za nedůvodnou. O podané správní žalobě

rozhodoval soud za účasti stěžovatelova právního zástupce

i žalovaného správního orgánu. Umožnil mu přednes i vyjádření ke

stanovisku žalovaného. Ochranu tvrzenému právu na držení střelné

zbraně mu však poskytnout nemohl, neboť pro to neshledal zákonné

podmínky. Soud posuzoval spornou bezúhonnost stěžovatele nikoliv

podle ustanovení trestního zákona, ale podle speciální právní

úpravy podle § 44 odst. 1 písm. d) zákona o střelných zbraních.

Policie České republiky - Správa Východočeského kraje k ústavní

stížnosti uvedla, že v průběhu správního řízení bylo z opisu

rejstříku trestů zjištěno, že žadatel A. S. byl rozsudkem ze dne

16. 9. 1993 uznán vinným ze spáchání trestného činu krádeže podle

§ 247 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Podle § 24 odst. 1 písm.

a) trestního zákona bylo od potrestání upuštěno. Z dikce

ustanovení § 24 odst. 2 trestního zákona "upustil-li soud od

potrestání, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen" pak

vyplývá, že nadále zůstává v platnosti výrok o vině. Odvolací

orgán se zabýval i otázkou stanovení lhůty 10 let, jak je uvedeno

v § 44 cit. zákona a dospěl k závěru, že v daném případě lze za

počátek běhu této lhůty považovat fakt uznání vinným. Z těchto

důvodů navrhuje Policie ČR - Správa Východočeského kraje ústavní

stížnost zamítnout. Podobně se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřil

také prvostupňový správní orgán - Policie ČR, Okresní ředitelství

Rychnov nad Kněžnou.

II.

Po přezkoumání všech formálních náležitostí ústavní stížnosti

zjistil Ústavní soud, že nic nebrání projednání věci samé.

Z obsahu jak správního, tak soudního spisu potom dospěl Ústavní

soud k závěru, že ústavní stížnost nelze považovat za důvodnou,

a to zejména z níže uvedených důvodů.

Podmínky pro nabývání vlastnictví ke střelným zbraním,

registraci, nošení a používání střelných zbraní upravuje zákon č.

288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění zákona č.

13/1998 Sb. (dále jen "zákon o střelných zbraních"). Jednou ze

základních podmínek pro získání zbrojního průkazu je bezúhonnost

a spolehlivost žadatele o zbrojní průkaz, vyjádřená v § 40 odst.

1 písm. e) a § 44 zákona o střelných zbraních. Napadená rozhodnutí

orgánů veřejné moci vycházela z ustanovení § 44 odst. 1 písm. d)

ve spojení s § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních. Stěžovateli

byla jeho žádost o vydání zbrojního průkazu zamítnuta s odvoláním

na skutečnost, že v minulosti byl uznán vinným trestným činem,

který byl spáchán úmyslně a neuplynulo alespoň deset let od

pravomocného odsouzení nebo ukončení výkonu trestu odnětí svobody

v případě, že byl tento trest uložen. Bezúhonnost stěžovatele pak

správní orgány i soud posuzovaly podle ustanovení § 44 odst. 2

cit. zákona, podle něhož se nepřihlíží ani k zahlazení odsouzení

podle zvláštního zákona.

Nálezem, sp. zn. Pl. ÚS 16/98 Ústavní soud zamítl návrh na

zrušení ustanovení § 44 odst. 1 písm. d) a odst. 2 téhož paragrafu

zákona o střelných zbraních s tím, že je dostatečně konkrétní

právě stanovením všech jednoznačně vymezených podmínek, za kterých

lze střelnou zbraň získat. Z hlediska bezúhonnosti je to právě

doba vymezená ustanovením § 44 odst. 1 písm. a) až d) cit. zákona.

Tato doba je stanovena přesně a určitě a platí také za přesně

stanovených podmínek pro všechny subjekty stejně. V již zmiňovaném

nálezu Ústavní soud vyslovil, že ustanovení § 44 odst. 2 zákona

o střelných zbraních není protiústavní, ale pouze odstraňující

případné pochybnosti především procesního charakteru. Jde

o zákonnou úpravu, která je speciálním vymezením pojmu

bezúhonnosti. Při posuzování podstaty ústavní stížnosti je tedy

především nutné zkoumat, zda orgány veřejné moci, které ve věci

rozhodovaly, nevybočily při aplikaci tohoto ustanovení z ústavních

mezí a v důsledku toho neporušily některé ze stěžovatelových

základních práv.

Základním argumentem stěžovatele je fakt, že správní orgány

i soud aplikovaly na jeho případ ustanovení § 44 odst. 2 zákona

o střelných zbraních, které však podle jeho přesvědčení aplikovat

neměly a nemohly. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem

krádeže podle § 247 trestního zákona, současně však soud upustil

od potrestání podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Podle

odstavce 2 téhož ustanovení trestního zákona upustil-li soud od

potrestání, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. Jde

o zákonnou fikci, jejíž účinky jsou stejné jako účinky spojené se

zahlazením odsouzení výrokem soudu podle § 70 trestního zákona

a nastávají okamžikem nabytí právní moci rozsudku, jímž bylo

rozhodnuto o upuštění od potrestání. Instituce zahlazení odsouzení

podle § 69 trestního zákona umožňuje pachateli trestného činu, aby

při splnění určitých podmínek byly odstraněny nepříznivé důsledky

jeho odsouzení, které by mu mohly ztěžovat uplatnění v dalším

životě. Bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako

by nebyl odsouzen. Jde tedy o stejné účinky, jako u upuštění od

potrestání, u kterého však nastávají přímo ze zákona.

Ustanovení § 44 odst. 1 zákona o střelných zbraních vymezuje

bezúhonnost jasně a přesně a zcela evidentně z jeho konstrukce

vyplývá, že pro vymezení bezúhonnosti je to, že se na žadatele

případně hledí, jako by nebyl odsouzen, bez právního významu.

Podle názoru Ústavního soudu je však nutné v zájmu zachování

rovných práv ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod

používat při vymezení pojmu zahlazení odsouzení, tak jak je

používán v § 44 odst. 2 zákona o střelných zbraních, extenzivního

výkladu.

Skutečnosti, na jejichž základě mohou nastat účinky zahlazení,

které jsou ve své podstatě stejné - tj. na pachatele se hledí,

jako by odsouzen nebyl, jsou trojího druhu. Je to jednak

rozhodnutí soudu o tom, že se odsouzení pachatele zahlazuje (§

69, 70 a 87 trestního zákona a § 363-365 trestního řádu). Dále jde

o zahlazení odsouzení na základě rozhodnutí prezidenta republiky

o amnestii nebo o udělení individuální milosti, kdy může jít o akt

samotného zahlazení odsouzení nebo o prominutí trestu nebo jeho

zbytku s výslovně uvedeným účinkem, že se na pachatele hledí, jako

by odsouzen nebyl. Konečně pak může jít o právní fikci, že se na

pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, která vzniká přímo ze

zákona v souvislosti s některými druhy trestů nebo v případech

upuštění od potrestání. Ustanovení § 44 odst. 1 zákona o střelných

zbraních vymezuje bezúhonnost žadatele o vydání zbrojního průkazu

způsobem zcela speciálním a evidentně z jeho konstrukce vyplývá,

že pro vymezení bezúhonnosti, jako jedné z podmínek pro vydání

zbrojního průkazu, je bezvýznamné to, že se na žadatele případně

hledí tak, jako by trestán nebyl.

Zákon taxativně vymezuje, kdo se za bezúhonného nepovažuje, a to

způsobem poměrně přísným, avšak zcela jasným. Zákon tedy stanoví

pro držení střelné zbraně kritéria přísnější, než jaká zná zákon

pro zahlazení odsouzení. Výslovné ustanovení § 44 odst. 2 pak je

spíše již nadbytečné. Poznámku pod čarou, která odkazuje jen na

některá ustanovení trestního zákona a trestního řádu, totiž nelze

považovat za pravidlo s normativním obsahem, a proto,

s přihlédnutím k zachování rovnosti mezi žadateli o vydání

zbrojního průkazu, musí být při posuzování bezúhonnosti žadatele

odhlédnuto od všech případů zahlazení odsouzení, resp. vzniku

domněnky neodsouzení, ať již jejich účinky nastávají přímo ze

zákona, nebo až pravomocným rozhodnutím soudu, resp. rozhodnutí

prezidenta republiky. Opačný výklad by naopak vedl právě

k porušení rovnosti mezi jednotlivými žadateli o vydání zbrojního

průkazu, což by byla z hlediska ustanovení čl. 1 Listiny

základních práv a svobod praxe nepřijatelná.

Ústavní soud po provedeném řízení neshledal, že by napadenými

rozhodnutími orgánů veřejné moci byla porušena stěžovatelova

základní práva nebo svobody, uvedená v ústavní stížnosti

a zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl.

10 Ústavy. Z rozboru věci plyne, že stěžovateli bylo zaručeno

právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů

(čl. 36 Listiny), jež ostatně také využil. Nedošlo ani k porušení

čl. 90 a čl. 95 Ústavy, neboť jak správní orgány, tak soud při

svém rozhodování postupovaly v souladu se zákonem.

Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost podle ustanovení

§ 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění

pozdějších předpisů, zcela zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 13. října 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru