Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 119/96Nález ÚS ze dne 31.10.1996K poučovací povinnosti soudu v občanském soudním řízení podle § 5 a § 43 odst. 1 věta druhá o.s.ř.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
Poučovací povinnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 112/6 SbNU 307
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.119.96
Datum podání26.04.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

367/1990 Sb.

99/1963 Sb., § 104 odst.1, § 5, § 43 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 119/96 ze dne 31. 10. 1996

N 112/6 SbNU 307

K poučovací povinnosti soudu v občanském soudním řízení podle § 5 a § 43 odst. 1 věta druhá o.s.ř.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti M. Č., G. Č., A. H., O. Č., I. Č., P. M. a V. F.,

zastoupených JUDr. K. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí

nad Labem č.j. 10 Co 125/96-40, ze dne 28. 2. 1996, takto:

Ústavní stížnost sezamítá.

Odůvodnění:

Dne 19. 5. 1993 podali stěžovatelé u Okresního soudu v Ústí

nad Labem návrh na vydání předběžného opatření ve věci

zpřístupnění bytů v Ústí nad Labem-Předlicích proti odpůrci

Obvodnímu úřadu Ústí nad Labem 1, zastoupenému starostou Z. K. Dne

20. 5. 1993 podali stěžovatelé ke stejnému soudu a proti totožnému

odpůrci žalobu na určení trvání nájemních vztahů k těmto bytům,

které dosud obývali. Důvodem obou podání byla skutečnost, že

stěžovatelé prý byli z předmětných bytů policejně vystěhováni a na

zásah odpůrce následně odstěhováni na Slovensko. Stěžovatelům byly

údajně odebrány dekrety na byty, bylo jim sděleno, že jim končí

právo byty užívat, a nyní je jim zabraňováno do bytů vstoupit

a užívat je, byť jim nebyl zabezpečen náhradní byt nebo náhradní

ubytování.

Dne 24. 11. 1995 vyzval okresní soud navrhovatele

k odstranění vady podání, týkající se označení odpůrce. V této

výzvě soud uvedl, že odpůrce označený v návrhu nemůže vystupovat

jako subjekt v právních vztazích a takto označený ani neexistuje.

Právní zástupce stěžovatelů na tuto výzvu upřesnil označení

odpůrce, a to jako Městskou část Ústí nad Labem 1, reprezentovanou

Obvodním úřadem Ústí nad Labem 1, zastoupeným svým starostou.

Dne 9. 1. 1996 vydal Okresní soud v Ústí nad Labem usnesení

pod sp. zn. 15 C 243/93, jímž řízení o vydání předběžného opatření

zastavil. Důvodem zastavení řízení bylo vadné označení odpůrce,

neboť navrhovatelé označili jako odpůrce Městskou část Ústí nad

Labem 1, reprezentovanou Obvodním úřadem Ústí nad Labem, která

není subjektem způsobilým být účastníkem řízení. Jednalo se prý

o nedostatek podmínky řízení, jenž se stal "neodstranitelným,

neboť se jej nepodařilo odstranit ani po výzvě soudem".

Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé odvolání ke

Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Zvláštním přípisem ze stejného

dne, adresovaným Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, právní zástupce

stěžovatelů sdělil, že upřesňuje označení žalovaného, kterým má

být Městský obvod Ústí nad Labem - město, reprezentovaný Úřadem

Městského obvodu Ústí nad Labem - město, zastoupeným svým

starostou. Stejným způsobem označili stěžovatelé odpůrce

i v podaném odvolání.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2.

1996, č.j. 10 Co 125/96-40, bylo napadené usnesení okresního soudu

potvrzeno. V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud poukázal na

ust. § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."),

podle něhož soud řízení zastaví, pokud se vyskytne takový

nedostatek řízení, který nelze odstranit. V souzené věci prý šlo

o tento případ, neboť "k podmínkám řízení na straně účastníků

patří takové jejich vlastnosti, které jim umožňují vystupovat

v řízení v postavení účastníků", mít subjektivní procesní práva

a povinnosti a svými úkony jich nabývat. Účastníkem

občanskoprávních vztahů mohou být i osoby právnické. Právnickými

osobami jsou i jednotky územní samosprávy, přičemž podle zákona č.

367/1990 Sb. ve znění zákona č. 302/1992 Sb. je právnickou osobou

zásadně obec. V zákoně se nikde neuvádí, že by oprávnění

vystupovat jako právnická osoba přecházelo na městské části nebo

obvody, jejichž úkoly se prý týkají výlučně oblasti správy. Totéž

platí i o úkolech městských obvodů města Ústí nad Labem,

vymezených ve Statutu města Ústí nad Labem, schváleném dne 5. 12.

1991. Protože návrh na zahájení řízení směřoval proti někomu, kdo

není způsobilý být účastníkem řízení, šlo údajně o neodstranitelný

nedostatek podmínky řízení a okresní soud tedy nepochybil,

jestliže řízení zastavil.

Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé včas ústavní

stížnost. V ní navrhují jeho zrušení, neboť ani soud první

instance ani soud odvolací údajně nesplnily poučovací povinnost

podle o.s.ř. "jako předpoklad ochrany práv ve smyslu čl. 90 Ústavy

ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ČR" (dále jen

"Listina"). Soud prý nemůže zastavit řízení, pokud nesplní svou

zákonnou poučovací povinnost. Nedostatek, pro který bylo řízení

o vydání předběžného opatření zastaveno, mohl být podle názoru

stěžovatelů po poučení soudem odstraněn. Stěžovatelé se domnívali,

že označený odpůrce má právní subjektivitu, neboť osoby, které

s nimi vstoupily do kontaktu, údajně jednaly vždy jménem odpůrce

(vadně označovaného), a nikoliv jménem města Ústí nad Labem. Proto

prý šlo pouze o zpřesnění označení účastníka řízení, o jehož

identitě nebylo od počátku pochyb.

Závěrem stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud rozhodl, že

náklady na jejich zastoupení ponese stát. Stěžovatelé netrvají na

ústním jednání před Ústavním soudem.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost (poté, co byly

doplněny plné moci stěžovatelů) odpovídá všem zákonem stanoveným

formálním požadavkům, a přistoupil k vlastnímu projednání věci

samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský

soud v Ústí nad Labem a Okresní soud v Ústí nad Labem.

Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření sdělil, že

napadeným rozhodnutím nebylo porušeno ústavně zaručené právo

stěžovatelů a odkázal na odůvodnění svého usnesení. Označený

odpůrce neměl způsobilost být účastníkem řízení, čímž vznikl

neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, pro kterou muselo být

řízení zastaveno. Závěrem soud navrhl zamítnutí podané ústavní

stížnosti a Ústavnímu soudu sdělil, že souhlasí s upuštěním od

ústního jednání před Ústavním soudem.

Okresní soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že

návrh z 19. 5. 1993 nebyl podán proti Městské části Ústí nad Labem

- město, ale proti Obvodnímu úřadu Ústí nad Labem - město a dodal,

že byla "poté odpůrcem (?) označena Městská část Ústí nad Labem

- město". Dále soud odkázal na své vyjádření ze dne 25. 3. 1996,

v němž zejména uvedl, že prováděl úkony směřující k odstranění vad

návrhu na vydání předběžného opatření, avšak tyto vady (tedy

nedostatek právní subjektivity odpůrce) nebyly ani po výzvě soudu

odstraněny. Na závěr okresní soud navrhl zamítnutí ústavní

stížnosti a sdělil, že netrvá na ústním jednání.

Vedlejší účastník rovněž uvedl, že s upuštěním od ústního

jednání před Ústavním soudem souhlasí.

Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat

další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od ústního

jednání upustil.

Ústavní soud ve věci samé dospěl k závěru, že ústavní

stížnost není důvodná.

Ústavní soud v souzené věci respektoval skutečnost, že není

součástí soustavy obecných soudů a že mu proto přísluší rozhodovat

toliko o porušení základních práv a svobod fyzických a právnických

osob, zaručených ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle

článku 10 Ústavy. Proto se soustředil na přezkoumání otázky, zda

napadeným usnesením soudu nedošlo k porušení čl. 90 Ústavy a čl.

36 odst. 1 Listiny, jichž se stěžovatelé v ústavní stížnosti

dovolávají.

Podle čl. 90 Ústavy jsou soudy povolány především k tomu,

aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle

čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem

svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených

případech u jiného orgánu. Podstatou obou citovaných ustanovení je

tedy princip práva na soudní ochranu, a to "zákonem stanoveným

způsobem", resp. "stanoveným postupem". Tímto "zákonem" je

v souzené věci zejména občanský soudní řád. Ústavní soud se proto

zabýval otázkou, zda postupem soudů nedošlo k porušení procesních

předpisů a tím i "zákonem stanoveného způsobu" ve smyslu čl. 90

Ústavy a podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že ani okresní ani

krajský soud nesplnily svou zákonnou poučovací povinnost

a zastavily řízení pro nedostatek, který prý mohl být po náležitém

poučení odstraněn. Jak vyplývá z vyžádaného soudního spisu,

okresní soud ve smyslu ust. § 104 odst. 2 o.s.ř. stěžovatele

vyzval k odstranění vady podaného návrhu a poté, co se jim tyto

vady nepodařilo odstranit, řízení zastavil. Krajský soud podobnou

výzvu neučinil.

Z ust. § 5 o.s.ř. vyplývá povinnost soudů poskytovat

účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech

a povinnostech. Podle ust. § 43 odst. 1 o.s.ř. předseda senátu

vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno

nebo doplněno. Poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo

doplnění provést.

V souzené věci okresní soud stěžovatele upozornil na vadné

označení odpůrce, když je přípisem ze dne 24. 11. 1995 vyzval

k odstranění vady návrhu v části týkající se označení odpůrce,

neboť podání v tomto směru trpí vadou, která brání pokračování

v řízení. Okresní soud upozornil na to, že odpůrce uvedený

v návrhu nemůže vystupovat jako subjekt v právních vztazích, neboť

takto označený neexistuje. Skutečnost, že soud stěžovatele

výslovně nepoučil o tom, jak mají tuto opravu nebo doplnění návrhu

provést, nelze podle názoru Ústavního soudu v této konkrétní věci

chápat jako porušení poučovací povinnosti ve smyslu ust. § 5

o.s.ř. Poučovací povinnost totiž má být přiměřená situaci a se

zřetelem ke všem okolnostem nemusí jít tak daleko, aby byl

navrhovatel ve všech případech doslova informován o tom, jak má

být odpůrce přesně označen. V daném případě je třeba přihlédnout

i ke skutečnosti, že stěžovatelé byli po celé soudní řízení

zastoupeni advokátkou a že bylo proto především její povinností

poskytnout svým klientům kvalifikovanou právní pomoc. Z tohoto

hlediska není bez významu ani skutečnost, že v soudních řízeních,

v nichž jako odpůrce vystupuje obec, je již judikatura soudů

v otázce označení odporující strany v podstatě ustálená a tedy

i všeobecně známá.

Je pravda, že Ústavní soud již dříve v souvislosti s chybným

označením odpůrce (obecní úřad, magistrát, městský úřad namísto

označení obce) v restitučních sporech několikrát judikoval, že

soudy pochybily, pokud zastavily řízení, aniž poučily účastníky

o jejich procesních právech a povinnostech a zejména o označení

odpůrce (srov. např. II. ÚS 108/93, Ústavní soud České republiky:

Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3., C.H. Beck 1995, str. 307 nebo

II. ÚS 79/94, sv. 2., str. 79). V jiném případě Ústavní soud

vyslovil, že "není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném

právu a tedy ani v otázce věcné legitimace, to však neznamená, že

by soud neměl žalobce poučit ve věci správného označení účastníků,

tj. i tehdy, je-li žalován někdo, kdo nemá způsobilost být

účastníkem řízení. Tento názor zastává Ústavní soud proto, že

způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení,

kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, a jejíž nedostatek vede

k zastavení řízení. Měl by tedy soud před tím, než řízení zastaví,

dát žalobci možnost věc napravit" (viz IV. ÚS 41/95, Ústavní soud

České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 4., C.H. Beck

1996, str. 182). I když se citovaná judikatura Ústavního soudu

týká řízení restitučních, má Ústavní soud za to, že poučovací

povinnost soudů - pokud jde o označení odpůrců v návrhu týkajícím

se obce - nelze omezovat pouze na tato řízení. Judikatura

Ústavního soudu však předpokládá, že procesní soud svoji poučovací

povinnost ve smyslu §§ 5, 43 o.s.ř. nesplnil. Tato situace však

- jak je blíže rozvedeno na jiném místě - v souzené věci

nenastala.

Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že oba obecné soudy

postupovaly v souladu s ustanoveními §§ 5 a 43 odst. 1 o.s.ř.,

takže k porušení základního práva stěžovatelů domáhat se

stanoveným způsobem svého práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny

a k porušení povinnosti soudů poskytovat zákonem stanoveným

způsobem ochranu právům podle čl. 90 Ústavy nedošlo. Proto Ústavní

soud ústavní stížnost zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 31. října 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru