Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1187/14 #1Usnesení ÚS ze dne 05.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkúvěr
poplatek
banka/bankovnictví
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1187.14.1
Datum podání28.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 37, § 39, § 55, § 56


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1187/14 ze dne 5. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatele Luboše Karase, zastoupeného JUDr. Klárou Kořínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 49 C 1328/2013, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 5, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro údajné porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - zrušil shora označený rozsudek, vydaný v jeho občanskoprávní věci.

Jím Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel proti žalované (Hypoteční bance, a. s.) domáhal zaplacení částky 7.200,- Kč s příslušenstvím z titulu vydání údajného bezdůvodného obohacení, které mělo podle názoru stěžovatele vzniknout tím, že bez právního důvodu byl žalovanou účtován poplatek za správu úvěru.

Stěžovatel v ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku obšírně argumentuje, a jelikož předestřená argumentace je mu nepochybně známa, netřeba ji v podrobnostech znovu rekapitulovat. Stručně vyjádřeno, stěžovatel je zejména toho názoru, že ačkoliv soud v daném případě dospěl ke správnému závěru, že žalovaná banka za hrazený poplatek za správu úvěru stěžovateli v podstatě žádné protiplnění neposkytovala a celá správa úvěru spočívala pouze v evidenci stavu pohledávky, nevyslovil v souladu s ochranou spotřebitele, zakotvenou v právním řádu České republiky, neplatnost předmětného ujednání o poplatku. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud ve věci jeho stížnosti postupoval ve smyslu ust. § 39 zák. o Ústavním soudu, tedy aby se neřídil pořadím, v němž mu návrhy došly, a usnesl se, že daná věc je naléhavá.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že takovému podání nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem; jde přitom v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Podle znění citovaného zákona, účinného od 1. 1. 2013, může být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno toliko uvedením příslušného zákonného ustanovení. Tak Ústavní soud nyní činí, jelikož se přihlašuje ke svému standardně traktovanému názoru, že k posouzení ústavní stížnosti ve smyslu citovaného § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu se může uchýlit - i navzdory jistému ústavněprávnímu potenciálu v ní vznesených námitek - rovněž za situace, kdy jsou k dispozici jeho dřívější rozhodnutí, v nichž se vypořádal se shodnou argumentací proti obdobným rozhodnutím obecných soudů, a to zejména tehdy, byl-li v nich formulovaný právní názor vyjádřen v nálezové formě.

To je právě významné v dané věci; ústavní stížnost se jak z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie, tak i z hlediska stěžejních stížnostních námitek, v zásadě identifikuje s ústavní stížností jiného stěžovatele, o které již Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (dostupný na adrese http://nalus.usoud.cz, event. www.usoud.cz), kterým ji jako nedůvodnou a zčásti jako zjevně neopodstatněnou zamítl, resp. odmítl. Že se tak stalo z důvodů, které plně dopadají i na souzenou věc, se z odůvodnění nálezu podává očividně, a stěžovatele proto postačí na ně odkázat.

Výše předznamenané posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné je tím odůvodněno; Ústavní soud tomu dal výraz unesením, které přijal v senátu bez ústního jednání. Ačkoliv nebyly splněny podmínky pro postup podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud jednal tak, aby ústavní stížnost byla projednána bez prodlení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru