Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1186/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
žaloba/na plnění
Autorské právo
autorské dílo
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1186.11.1
Datum podání21.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

121/2000 Sb., § 2 odst.1, § 40 odst.3

99/1963 Sb., § 120, § 127, § 132, § 80 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1186/11 ze dne 20. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky RD Rýmařov, s.r.o. se sídlem 8. Května 1191/45, Rýmařov, IČ:18953581, zastoupené JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem Dr. E. Beneše 1497/21, 792 01 Bruntál, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2010, č. j. 23 C 59/2007-251, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2011, č. j. 1 Co 208/2010-295, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15. 7. 2010, č. j. 23 C 59/2007-251, v právní věci žalobce Dorland Brno, s. r. o. (dále jen "žalobce") proti žalované stěžovatelce o zaplacení 65.718 Kč s příslušenstvím rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 65.718 Kč se 7% úrokem z prodlení od 1. 7. 2006 do zaplacení (výroková část I.), že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 88.175 Kč (výroková část II.) a že je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku ve výši 7.000 Kč (výroková část III.).

Krajský soud zjistil, že účastníci uzavřeli dne 1. 5. 2003 smlouvu o reklamní činnosti, ve které se žalobce zavázal po dobu její účinnosti poskytovat stěžovatelce právo užívat autorská díla vytvořená na základě objednávek formou jednotlivých smluv o užití a šíření díla. Stěžovatelka v rámci smluvního vztahu objednávala inzerci reklamních motivů "21 dní", "slon", "počítadlo" a "šnek"; žalobce tyto reklamní motivy k inzerci dodal, avšak stěžovatelka neuhradila žalobci za užití motivů sjednanou odměnu. Reklamní motiv "počítadlo" stěžovatelka užila v reklamě i po skončení smluvního vztahu s žalobcem (výpovědí ke dni 15. 11. 2005), a to v období od prosince 2005 do dubna 2006. Krajský soud proto dospěl k závěru, že stěžovatelka nesplnila svou povinnost ze smlouvy zaplatit žalobci dohodnutou odměnu v rozsahu 5% nákladů na vstup do médií za reklamu s použitím motivů žalobce, což z odměny za cenu inzerce činí celkem 51.875 Kč Za užití motivu "počítadlo" v reklamě po ukončení smluvního vztahu vzniklo žalobci právo na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku běžné odměny ve smyslu § 40 odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "AZ"), což činí 7.190 Kč. Proto prvostupňový soud žalobě zcela vyhověl.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 1. 2011, č. j. 1 Co 208/2010-295, rozsudek krajského soudu potvrdil (výroková část I.) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 25.379 Kč (výroková část II.).

Vrchní soud poukázal na to, že krajský soud provedl úplné dokazování, vyčerpávajícím způsobem zjistil skutkový stav věci a učinil přiléhavé skutkové závěry; proti tomu ani strany sporu žádné námitky nevznesly. Krajský soud - ve vztahu ke znaleckému dokazování o charakteru díla a "kasuisticky měnícího se stanoviska" stěžovatelky - toliko konstatoval, že odbornou otázkou, která je vyhrazena ke znaleckému zkoumání je jedinečnost a kreativita tvůrčí činnosti autora, případně vyjádření této činnosti v objektivně vnímatelné podobě. Jedná se tedy o otázku, zda výsledek činnosti autora splňuje zákonné znaky autorského díla ve smyslu § 2 odst. 1 AZ. Tu krajský soud (ze znaleckých úvah a závěrů) učinil správný právní závěr, že výtvor autora autorským dílem je; vrchní soud proto dovodil, že výhrady stěžovatelky jsou zcela bezpředmětné. Stejně tak prý nemůže obstát námitka stěžovatelky o porušení dispoziční zásady provedením výslechu znalce bez odpovídajícího procesního návrhu. Při dokazování je soud povinen postupovat podle § 120 a násl. o.s.ř. Byla to ostatně sama stěžovatelka, která se domáhala znaleckého dokazování ve věci a krajský soud jí správně vyhověl [Poznámka: usnesením ze dne 23. 7. 2009, č.j. 23 C 59/2007-165, ustanovil znalcem JUDr. B. Š., LL.M. znalce z oboru školství a kultura, odvětví: umění literární, specializace: tvorba, distribuce a užívání autorských práv (dále jen "znalec")]. Předmětem dokazování byla zásadní námitka stěžovatelky, že žádná autorská odměna žalobci nenáleží, neboť jeho výtvory v reklamní činnosti nemají charakter autorských děl a nepožívají autorskoprávní ochrany. Důkaz znaleckým posudkem bylo třeba provést postupem a způsobem upraveným v ustanovení § 127 o. s. ř., které preferuje výslech znalce. Krajský soud proto nepochybil, pokud po zpracování písemného znaleckého posudku znalce také vyslechl. K takovému postupu procesní aktivita účastníků ani není nezbytně nutná.

Vrchní soud dále dovodil, že krajský soud na základě skutkových zjištění učinil zcela správné právní závěry týkající se charakteru grafických motivů vytvořených pro reklamní kampaň jako autorských děl tzv. "malé mince". Stejně tak krajský soud správně posoudil stěžovatelkou nesplněnou smluvní povinnost uhradit 5% odměnu z reklamních nákladů za užití děl při reklamě, dále za porušení autorských práv užitím reklamního motivu po ukončení smluvního vztahu a konečně také její povinnost uhradit žalobci sankci za takové užití ve smyslu § 40 odst. 3 AZ jako bezdůvodné obohacení na straně žalované stěžovatelky. Vrchní soud dále zdůraznil, že se neztotožnil ani s odvolací námitkou stěžovatelky týkající se nepřezkoumatelnosti znaleckých závěrů, neboť znalec ve svém posudku zřetelně vyložil, v čem spočívá jedinečnost tvůrčí činnosti autora grafických motivů Mgr. B. a toto resumé je souladné s výše uvedeným závěrem o charakteru grafických motivů jako autorských děl. Vrchní soud konečně vyslovil nesouhlas s tvrzením stěžovatelky, že po ukončení smlouvy o reklamní činnosti přešel "copyright" na ni; toto tvrzení je v rozporu s právní úpravou ochrany autorských práv a s úpravou licenčních smluv, a to navíc za situace, kdy smlouva mezi účastníky žádnou licenci stěžovatelce ani neposkytla. Vrchní soud proto rozsudek krajského soudu podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

II.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2010, č. j. 23 C 59/2007-251, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2011, č. j. 1 Co 208/2010-295, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Má za to, že postupem obou obecných soudů a napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka v prvé řadě uvedla, že oba obecné soudy nesprávně vyhodnotily obsah smluvního ujednání mezi účastníky sporu, jehož následkem bylo nesprávné hodnocení věci a vydání napadených soudních rozhodnutí.

Stěžovatelka dále tvrdila, že se naivně spoléhala na to, že předmětné reklamní (tj. grafické) motivy nemohou požívat ochrany AZ, neboť "v sobě prostě nemají onu tvůrčí činnost"; domnívala se, že soudem ustanovený znalec tento závěr potvrdí. Znaleckým posudkem však byla z této představy vyvedena a proto také odstoupila od výslechu znalce. Domnívá, že tento požadavek měl soud respektovat. Stěžovatelka dále namítla, že znalec JUDr. Š. nemá příslušnou kvalifikaci, neboť "nebyl jmenován ani pro obor, ani pro odvětví grafické dílo" a jeho odbornost proto "nedává záruky, že vůbec je povolán i k výkladu skutkových a odborných závěrů". Stěžovatelka se ostatně domnívá, že k posouzení kreativity (tvořivosti) není třeba odborných znalostí a kreativita nepožívá ochrany AZ; na tuto otázku prý reagoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, a výklad autorského díla provedený znalcem je v příkrém rozporu s obsahem uvedeného rozsudku. Stěžovatelka konečně tvrdí, že vyhodnocení obsahu reklamního motivu "21 dní" je otázkou právní a oba soudy místo výkladu této otázky odkázaly na doplnění znaleckého posudku ze dne 11. 6. 2010; ten je prý nepřezkoumatelný.

Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2010, č. j. 23 C 59/2007-251, a rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2011, č. j. 1 Co 208/2010-295, zrušil.

III.

Účastníkům řízení i vedlejšímu účastníkovi byla ústavní stížnost zaslána k vyjádření.

Vrchní soud v Olomouci uvedl, že hlavním argumentem odvolání stěžovatelky byl právní názor, že pro hodnocení charakteru autorského díla nelze využít znalecké dokazování, s čímž se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Poukázal také na to, že stěžovatelčina argumentace v ústavní stížnosti svědčí o jejím nesoustředěném a neujasněném přístupu k věci, neboť své postoje účelově a plasticky mění a modifikuje. Odvolací soud prohlásil, že znalec je "kromě jiného také znalcem v oboru školství a kultury a patentů a vynálezů, odvětví umění literární se specializací na tvorbu distribuci a užívání autorských práv" a proto nelze souhlasit se stěžovatelčinými subjektivními výhradami, že znalec nebyl kompetentní reklamní motivy posoudit. Vrchní soud uzavřel tak, že hodnocení znaleckého posudku v soustavě provedených důkazů nelze považovat za porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou. Vrchní soud konečně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelčina argumentace je v podstatě shodná s argumentací uváděnou v řízení před obecnými soudy; zdůraznil, že při hodnocení důkazů bylo postupováno podle § 132 o. s. ř. a z odůvodnění napadeného prvostupňového rozsudku dostatečné vyplývá, proč bylo žalobě vyhověno. Znalec JUDr. Š. měl potřebnou odbornost ("právě obor literární specializace tvorba a užívání autorských práv"). Dodal, že soud se v případě písemného znaleckého posudku nemůže s takovým posudkem spokojit v případě námitek účastníků či nejednotnosti znaleckých závěrů; ostatně, samo ustanovení § 127 o. s. ř. upřednostňuje znalecký posudek podaný v ústní formě. K odstranění případných výhrad proti znaleckému posudku přistoupí soud k výslechu znalce i bez toho, že by to některý z účastníků navrhoval (případně později na výslechu znalce netrval). Nesouhlas stěžovatelky s tím, jak soud důkazy hodnotil a odlišné právní posouzení věci v návaznosti na jiný, než očekáváný výsledek, nelze pak podřadit pod postup znamenající porušení práva na spravedlivý proces. Krajský soud proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Žalovaný jako vedlejší účastník řízení o ústavní stížnosti ve svém vyjádření prohlásil, že stěžovatelka se snaží stavět Ústavní soud do role další instance obecné soudní soustavy. Zdůraznil, že táž uvádí nepřesné údaje, jestliže tvrdí, že po skončení účinnosti smlouvy o reklamní činnosti (a během její platnosti) nikde jinde reklamní motivy neužila; v průběhu řízení před soudy obou stupňů totiž vyšlo najevo, že mimo rámec inzerce sjednaný a zajišťovaný vedlejším účastníkem stěžovatelka inzerovala na základě vlastních objednávek, což bylo prokázáno mimo jiné i výslechy jejích pracovníků. Vedlejší účastník poukázal také na tvrzení stěžovatelky, že oba soudy nesprávně vyhodnotily obsah smluvního ujednání, v důsledku čehož došlo k nesprávnému právnímu hodnocení věci; pak prý neměla stěžovatelka dovozovat tvrzené porušení ústavou zaručeného práva, ale měla využit mimořádného opravného prostředků dovolání. K otázce, zda jsou reklamní motivy autorským dílem ve smyslu § 2 AZ, poukázal vedlejší účastník na vývoj návrhů a názorů stěžovatelky; ta v odvolání ze dne 18. 10. 2010 "zastává názor, že posouzení, zda grafický reklamní motiv je autorské dílo ve smyslu § 2 autorského zákona či nikoliv, náleží jen soudu", zatímco v odvolání do prvního rozsudku soudu prvního stupně datovaném dnem 15. 10. 2007 uvádí, že se "jedná o tak odbornou otázku, že soud nebyl oprávněn vyhodnotit situaci způsobem, jak provedl a že v daném případě na tuto otázku si měl soud sám ustanovit znalce". Stěžovatelka se tak sama dostávala do rozporů (a to navíc za situace, kdy návrh na výslech znalce vzala zpět) a soud - dle stěžovatelky - neměl dokazování znalcem dále provádět. Vedlejší účastník navíc připomněl, že svým podáním ze dne 26. 2. 2009 tento důkaz navrhl také. Krajský soud tedy nepostupoval v rozporu se zásadou dispoziční, neboť provedl důkaz navrhovaný oběma stranami sporu, a to navíc za situace, kdy druhá strana (tj. vedlejší účastník) na navrženém důkazu trvala.

Vyjádření Vrchního soudu v Olomouci, Krajského soudu v Ostravě a vedlejšího účastníka byla stěžovatelce zasláno k eventuální replice. Stěžovatelka se k nim ve stanovené lhůtě nevyjádřila.

IV.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů a soudců (čl. 81, 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C. H. Beck Praha, 1994, str. 41).

Právě taková situace v souzené věci nastala.

Ústavní soud především odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obou soudů. V rozhodnutích byl podán jasný a přehledný sled důvodů, argumentů a odkazů na příslušná ustanovení právních předpisů a judikatury, z nichž je jasně patrné, proč nebylo možné stěžovatelce v jejím návrhu - který navíc do značné míry opakuje tytéž argumenty, jež uplatnila v odvolání - vyhovět. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z něj vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvádějí důvody, které je k jejich závěru vedly. Jejich argumentace je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není; ústavní stížnost sama postrádá ústavní rozměr a opakuje jen argumentaci, s níž se obecné soudy již vypořádaly dostatečně.

Ústavní soud nemá důvod zpochybnit závěry soudů; v nich neshledal porušení práv stěžovatelky ani v rovině práva podústavního. Soudy se souzenou věcí poměrně podrobně zabývaly a zřetelně a jasně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly.

Ústavní soud musí navíc připomenout, že některá stěžovatelčina tvrzení v ústavní stížnosti mají subjektivní, až spektakulární charakter. Ústavní soud z obsahu spisového materiálu a především z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 7. 2010, č. j. 23 C 59/2007-251 (č.l. 253 až 255, č.l. 258 až 259), zjistil, že soud jasně a zřetelně zhodnotil obsah smlouvy o reklamní činnosti a vyhodnotil konkrétní činnosti zajišťované žalobcem na smluvním základě i ostatní činnosti, které si zajišťovala stěžovatelka sama; to mimo jiné také učinila v období po ukončení reklamní smlouvy, aniž by získala souhlas žalobce k takovému užití. Ústavní soud nemůže akceptovat ani představu stěžovatelky o (ne-)ochraně grafických motivů (jako autorského díla), a to pouze na základě její subjektivní domněnky o tom, zda tyto motivy v sobě zahrnují "onu tvůrčí činnost" či nikoli. Pokud stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, tu Ústavní soud zdůrazňuje, že Nejvyšší soud v něm poukázal na autorskoprávní pojetí "díla malé mince" a na jeho význam k zhodnocení jedinečnosti díla (autorskoprávní individuality; tvůrčí a chráněné činnosti autora), jež vyžaduje odborné posouzení, kterého se v souzené věci grafickým motivům dostalo. Krajský soud na základě znaleckého posouzení učinil konkrétní právní závěry o autorském díle (tzv. malé mince) a o jeho ochraně jako výsledku tvůrčí a chráněné činnosti autora grafických motivů. To ostatně s odkazem na institut "malé mince" potvrdil také odvolací soud. Ústavní soud proto v daných souvislostech nemůže souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že výklad autorského díla provedený v souzené věci znalcem je v příkrém rozporu s obsahem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu; ten naopak svědčí ve prospěch postupu a úvah obou obecných soudů v souzené věci. Z toho, že citovaný rozsudek Nejvyššího soudu rozsudky obou obecných soudů v jím souzené věci zrušil pro předčasný závěr o zásahu do autorského práva žalobce - právě pro chybějící odborné posouzení - nelze v nyní souzené věci (v níž navíc odborné posouzení nechybí) hodnotit jako příkrý rozpor s citovaným rozsudkem. Ústavní soud naopak zdůrazňuje, že to byl právě tento rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, který judikatorně zdůraznil význam autorského díla tzv. malé mince a jeho ochrany.

Stejně tak považuje Ústavní soud za spektakulární stěžovatelčinu argumentaci ve vztahu ke znaleckému posudku a k výslechu znalce u soudu. Porušení práva na spravedlivý proces nelze dovozovat ze subjektivních představ stěžovatelky o správnosti či nesprávnosti použití znaleckého posudku jako důkazu; obecné soudy mohou přistoupit (na základě příslušných - v obou rozsudcích a ve vyjádření uvedených - ustanoveních o. s. ř.) k použití písemného znaleckého posudku i k výslechu znalce před soudem. Uvedený soudní znalec byl ostatně řádně jmenován, a to v souvislosti se svou specializací v oblasti tvorby, distribuce a užívání autorských práv, k posouzení reklamních motivů sestávajících v grafické podobě ze stránky vizuální i textové.

Rozhodnutí obecných soudů nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jejich argumentace je ústavněkonformní a plně přijatelná. Do jejich závěrů proto nepřísluší - v tomto případě - Ústavnímu soudu zasahovat, neboť v napadených rozhodnutích žádný protiústavní exces neshledal.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2011

Ivana Janů, v. r .

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru