Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 118/98Nález ÚS ze dne 02.06.1999K interpretaci a aplikaci restitučních právních norem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/obsah
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 84/14 SbNU 203
EcliECLI:CZ:US:1999:1.US.118.98
Datum vyhlášení13.07.1999
Datum podání16.03.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., § 4 odst.2, § 8 odst.4


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 118/98 ze dne 2. 6. 1999

N 84/14 SbNU 203

K interpretaci a aplikaci restitučních právních norem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelky O. Z., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR

ze dne 25. 11. 1997, č.j. 2 Cdon 1109/97-83, spojené s návrhem na

zrušení ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů,

takto:

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1997, č.j. 2

Cdon 1109/97-83, se zrušuje.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-západ ze dne 22. 4.

1996, sp. zn. 4 C 814/95, bylo ve věci stěžovatelky (žalobkyně)

proti žalovaným F. a E. E. (dále jen "žalovaní") rozhodnuto, že

žalovaní jsou povinni vydat stěžovatelce dům č.p. 67 v K. P. se

stavební parcelou č. kat. 172 a zahradou č. kat. 548/8, to vše

v katastrálním území K. P.

V odůvodnění tohoto rozsudku okresní soud především uvedl,

že stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne

31. 3. 1977, sp. zn. 2 T 100/77, odsouzena k trestu propadnutí

majetku a v důsledku tohoto rozsudku přešly předmětné nemovitosti

do vlastnictví státu. Manželé E. k nim nabyli vlastnické právo dne

19. 2. 1979, a to na základě kupní smlouvy ze dne 19. 2. 1979,

uzavřené s čsl. státem - zastoupeným ONV Praha-západ. Ke dni

uzavření této kupní smlouvy byla E. E. zaměstnána u ONV Praha

- západ jako samostatná odborná referentka na organizačním odboru.

Podle ustanovení § 11 vyhlášky č. 86/1977 Sb., o prozatímní správě

národního majetku, byli z nabývání věcí podle § 5 odst. 7 této

vyhlášky vyloučeni poslanci národních výborů, členové komisí NV,

pracovníci NV aj., jakož i osoby jim blízké. Podle ustanovení

§ 5 odst. 7 této vyhlášky mohl ONV výjimečně i bez předchozí

nabídky socialistickým organizacím prodat občanům věci nabyté

státem [jímž byl podle § 1 odst. 2 písm. a) výslovně i majetek,

jehož stát nabyl výrokem soudu o propadnutí majetku], "které mohou

být předmětem osobního vlastnictví, a bylo-li by jiné naložení

s nimi vzhledem k jejich ceně nehospodárné".

Z uvedeného tedy Okresní soud pro Prahu - západ dovodil, že

manželé E. nabyli vlastnictví k předmětným nemovitostem v rozporu

s ustanovením § 11 odst. 1 citované vyhlášky a jednalo se proto

o rozpor s tehdy platnými předpisy ve smyslu ustanovení § 4 odst.

2 zákona č. 87/1991 Sb. Z tohoto důvodu okresní soud podané žalobě

stěžovatelky vyhověl.

Rozsudkem ze dne 16. 1. 1997, č.j. 28 Co 623/96-65, změnil

Krajský soud v Praze citovaný rozsudek Okresního soudu pro Prahu

- západ tak, že žalobu na vydání stavební parcely č. kat. 172

a zahrady č. kat. 548/8, to vše v katastrálním území K. P.,

zamítl. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

V odůvodnění tohoto rozsudku krajský soud zejména uvedl,

že v souzené věci nebylo ustanovení § 11 vyhlášky č. 86/1977 Sb.

porušeno, neboť § 5 odst. 7 této vyhlášky se prý týká toliko

movitých a nikoliv nemovitých věcí. K rozporu s tehdy platnými

předpisy (ve smyslu § 6 zákona č. 87/1991 Sb.) však došlo

z jiného důvodu, a to proto, že podle vyhlášky federálního

ministerstva financí č. 156/1975 Sb. nebyly splněny podmínky pro

převod nemovitého majetku z vlastnictví státu do vlastnictví

občana. Úvodní ustanovení této vyhlášky (až po § 5 odst. 7) se prý

totiž vztahují na prozatímní správu jakéhokoliv majetku, tj.

movitého i nemovitého. Předmětný majetek převzal stát a jeho

prozatímní správu Okresní národní výbor, v jehož obvodu se majetek

nalézal. Podle § 3 odst. 1 této vyhlášky ONV byl povinen národní

majetek zjistit, sepsat, spravovat a provést jeho účelné

rozmístění převodem do správy státních organizací nebo do

vlastnictví jiných socialistických organizací než státních. Pokud

se v tomto ustanovení uvádí možnost převedení (roz. věcí) do

vlastnictví občanů, bylo prý možno podle ustanovení § 5 odst. 7

citované vyhlášky občanům převést do vlastnictví pouze movité

a nikoliv nemovité věci. Předpisem platným pro spravování

národního majetku v tehdejší době byla vyhláška federálního

ministerstva financí č. 156/1975 Sb., která podrobně upravovala,

jak lze nakládat s přebytečným národním majetkem a obsahovala

podrobná pravidla pro převod vlastnictví národního majetku do

vlastnictví jiných organizací než státních a do vlastnictví

občanů. Podmínky, stanovené touto vyhláškou pro případ převodu

nemovitého majetku z vlastnictví státu do vlastnictví občana, však

podle názoru odvolacího soudu splněny nebyly.

Proto odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný

potvrdil, leč pouze ve výroku, kterým bylo žalovaným uloženo vydat

stěžovatelce dům č.p. 67 v K. P. Oproti tomu odvolací soud změnil

napadený rozsudek, pokud jím bylo rozhodnuto o povinnosti

žalovaných vydat stěžovatelce stavební parcelu č. kat. 172

a zahradu č. kat. 548/8, neboť žalovaným k těmto pozemkům vzniklo

právo osobního užívání. Jejich vydání prý proto brání ustanovení

§ 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož pozemky, k nimž

bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě

nevydávají.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1997, č.j. 2

Cdon 1109/97-83, bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti té

části rozsudku Krajského soudu v Praze, jíž byl rozsudek soudu

prvního stupně změněn.

V odůvodnění svého rozsudku Nejvyšší soud ČR zejména

poukázal na ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož pozemek, k němuž bylo

zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává. Pokud

je podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zrušen

trestní rozsudek, včetně výroku o trestu propadnutí majetku - jak

k tomu došlo v souzené věci - získává rehabilitovaná osoba nároky

vyplývající ze zmiňovaných zrušených výroků. Nedochází tím však

k takové obnově vlastnického práva k věci původního vlastníka,

která by mu umožňovala bez dalšího "ujmout se svého vlastnického

práva" a z "titulu vlastníka" požadovat vydání mu odňaté věci

podle obecného právního předpisu (§ 126 - dříve § 132 - občanského

zákoníku). I v takovém případě prý totiž jde o restituční nárok,

jenž musí být uplatněn způsobem a za podmínek upravených zvláštním

"restitučním" zákonem, na který zákon č. 119/1990 Sb. odkazuje.

Přitom vydání majetku podle restitučního zákona nelze vynutit,

jestliže podmínky tohoto zákona nebyly splněny.

Podle názoru Nejvyššího soudu ČR ustanovení § 8 odst. 4

zákona č. 87/1991 Sb. nerozeznává mezi zastavěným a nezastavěným

pozemkem - jak tvrdí stěžovatelka - a domněnka, že zákonodárce měl

v tomto případě na mysli toliko nezastavěný pozemek (poznámka:

v souzené věci byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na vydání

zastavěné stavební parcely a zahrady), proto nemá právní oporu,

a to ani s přihlédnutím k logickému nebo historickému výkladu,

jímž nelze gramatický výklad překlenout. Citované ustanovení se

tedy vztahuje na všechny pozemky, k nimž bylo v minulosti zřízeno

právo osobního užívání, byť jsou nyní v důsledku transformace

tohoto práva v právo vlastnické ve vlastnictví žalovaných.

V ústavní stížnosti proti v záhlaví uvedenému rozsudku

Nejvyššího soudu ČR stěžovatelka zejména uvedla, že jím byla

porušena její ústavní práva, vyplývající z čl. 11 a z čl. 36

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 90

Ústavy. Stěžovatelka zastává názor, že ustanovení § 8 odst. 4

zákona č. 87/1991 Sb. mělo své opodstatnění a smysl pouze v době,

kdy právo osobního užívání existovalo. Novelou občanského zákoníku

č. 509/1991 Sb. s účinností ode dne 1. 1. 1992 však došlo ke

zrušení institutu osobního užívání pozemku a k jeho nahrazení

institutem vlastnictví. Podle ustanovení § 872 občanského zákoníku

tím výslovně nebylo dotčeno toliko ustanovení § 8 odst. 1 zákona

č. 229/1991 Sb., jež předpokládalo, že budou vydány i zemědělské

pozemky, na nichž bylo zřízeno právo osobního užívání. Nebyl tedy

žádný rozumný důvod svědčící pro to, aby při aplikaci zákona č.

87/1991 Sb. nebyly vydávány pozemky, k nimž bylo kdysi zřízeno

právo osobního užívání, a aby naopak byly vydávány pozemky tohoto

druhu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů

k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"),

jestliže obě kategorie měly společné to, že fyzické osoby nabyly

tyto pozemky od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy.

Stěžovatelka dále poukazuje na to, že zákonodárce - ve

snaze o co nejrychlejší provedení mimosoudních restitucí

- formuloval citované ustanovení § 8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb.

velmi stručně a nemohl brát v úvahu dalekosáhlou přeměnu osobního

užívání pozemků ve vlastnictví, k níž došlo později zmíněnou

novelou občanského zákoníku. Názor Nejvyššího soudu ČR je prý

proto nesprávný, neboť upřednostňuje "pozitivistický výklad"

a nepřihlíží k tomu, že "svým rozhodnutím vědomě zakládá

protismyslně a naprosto nežádoucí vztah mezi restituentem domu

a vlastníkem stavebního a okolního pozemku, který všechny

nemovitosti získal v rozporu s tehdejšími předpisy". Valná část

majetkových restitucí obdobného druhu prý byla provedena

mimosoudními dohodami a restituentům byly vydány domy i se

stavebními pozemky a zahradami a rovněž podle některých judikátů

obecných soudů byly vydávány nejen stavby, nýbrž i pozemky, ke

stavbám přináležející.

Proto stěžovatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek

Nejvyššího soudu ČR zrušen a současně navrhla, aby bylo zrušeno

ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. z důvodu "usnadnění

mimosoudní a zvláště soudní praxe".

Usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 28. 4. 1998, sp.

zn. I. ÚS 118/98, bylo řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení

§ 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, přerušeno a návrh na zrušení citovaného

ustanovení uvedeného zákona byl postoupen plénu Ústavního soudu

k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR.

Nálezem ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 15/98, plénum

Ústavního soudu návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 4 zákona č.

87/1991 Sb. zamítlo. Důvodem tohoto zamítnutí byla zejména

skutečnost, že podle názoru Ústavního soudu lze citované

ustanovení interpretovat ústavně konformním způsobem. Je totiž

v souladu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., a to především

v souvislosti s ostatními restitučními předpisy, aby ustanovení

§ 8 odst. 4 tohoto zákona bylo vykládáno tak, že pozemek, k němuž

bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také

tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo

osobního užívání k němu získala v souvislosti s nabytím

vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek

uvedených v ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona, tj.

v případě protiprávního zvýhodnění či nabytí v rozporu s tehdy

platnými předpisy.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že poté, co již

Ústavní soud rozhodl o návrhu na zrušení citovaného ustanovení

zákona č. 87/1991 Sb., nic nebrání projednání a rozhodnutí věci

samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Nejvyšší

soud ČR, vedlejší účastníci řízení - F. E. a E. E. a dále Krajský

soud v Praze.

Nejvyšší soud ČR s názorem stěžovatelky obsaženým

v ústavní stížnosti nesouhlasí, neboť prý nemá oporu v zákoně č.

87/1991 Sb., zcela ignoruje gramatický výklad jeho ustanovení

§ 8 odst. 4 a "snaží se jej nahradit výkladem zákona v souladu

s jeho smyslem a účelem". Tím je zákonodárci údajně podsouván opak

toho, "čeho chtěl dosáhnout a co v restitučním zákoně zcela

pregnantně slovně vyjádřil". Restitučním zákonem prý totiž nemohou

být odčiněny veškeré křivdy minulosti a není možno vytvářet křivdy

nové. Nejvyšší soud ČR v této souvislosti upozorňuje na nález

Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 142/94.

Nejvyšší soud ČR netrvá na ústním jednání před Ústavním

soudem.

Vedlejší účastníci F. E. a E. E. (zastoupeni advokátkou

JUDr. M. Z.) ve svém vyjádření stručně zrekapitulovali dosavadní

průběh řízení před obecnými soudy. K vlastní ústavní stížnosti

především uvedli, že v souzené věci nenastala žádná ze situací

zakotvených v ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Pokud

byl totiž shledán ohledně nabytí domu stav rozporu s právními

předpisy (s čímž však vedlejší účastníci nesouhlasí), netýkal se

tento rozpor nabytí pozemků. O nabytí pozemků prý soudy správně

dovodily, že k němu došlo po právu a "je tedy zřejmé, že vydáním

předmětných pozemků stěžovatelce by došlo ke vzniku křivdy nové".

K otázce vydání předmětných pozemků vedlejší účastníci navrhli

vyžádat expertní stanovisko doc. JUDr. Stanislava Plívy

z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Na stěžovatelce údajně žádná křivda spáchána nebyla, neboť

prý k předmětným nemovitostem neměla v minulosti žádný vztah

a dokonce nepečovala ani o své rodiče. Jako důkazy k těmto

tvrzením vedlejší účastníci navrhli výslech několika svědků. Stav

předmětného domu byl prý v době koupě vedlejšími účastníky "více

než žalostný" a jeho zhodnocení činí cca 400.000 Kč, venkovní

úprava pozemku a osazení trvalých porostů stálo cca 210.000 Kč.

Rozhodnutím o vydání všech předmětných nemovitostí by tak prý

stěžovatelce vznikla povinnost uhradit za jejich zhodnocení částku

cca 600.000 Kč.

Z uvedených důvodů vedlejší účastníci navrhli, aby byla

ústavní stížnost zamítnuta a sdělili, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvají.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření prohlásil, že

ústavní stížnost je nedůvodná a odkázal na odůvodnění svého

rozsudku ze dne 16. 1. 1997 i na závěry Nejvyššího soudu ČR,

obsažené v napadeném rozsudku.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud konstatuje, že předmětem ústavně právního

přezkumu v souzené věci je otázka ústavně konformního způsobu

interpretace a aplikace některých ustanovení zákona č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Podstata napadeného rozsudku

Nejvyššího soudu ČR totiž vychází z toho, že podle ustanovení

§ 8 odst. 4 citovaného zákona "pozemek, k němuž bylo zřízeno právo

osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává", a že tedy

gramatická dikce tohoto ustanovení v tomto případě vydání

předmětného pozemku vylučuje. Ústavní soud však ve zmíněném

plenárním nálezu ze dne 31. 3. 1999 ohledně ústavnosti ustanovení

§ 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. (sp. zn. Pl. ÚS 15/98) uvedl, že

se toto ustanovení "nevztahuje k existenci vlastnického práva,

nýbrž pouze k otázce vydání pozemku, na jehož vydání by za jiných

okolností nárok byl".

Podle ustanovení § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.>

povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu,

který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených

v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď

v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního

zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob,

pokud na ně věc byla těmito osobami převedena. Toto ustanovení je

podle názoru Ústavního soudu nutno interpretovat tak, že se netýká

pouze těch osob, které za uvedených podmínek nabyly vlastnické

právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo

osobního užívání. V tomto ustanovení se totiž nehovoří výslovně

o omezení nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví; mimo to

nelze přehlédnout, že právo osobního užívání k pozemkům bylo zcela

odlišné od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributů práva

vlastnického. Zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba

mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž

spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových

a jiných křivd. V tomto duchu také je nutno restituční předpisy

vykládat, to znamená způsob interpretace by měl být orientován na

snahu o navrácení věcí původním vlastníkům (oprávněným osobám) ve

všech případech, kdy by tím nevznikly křivdy nové.

Z tohoto obecného východiska Ústavní soud v citovaném

plenárním nálezu - jak již bylo uvedeno - dovodil právní závěr, že

je v souladu se smyslem zákona č. 87/1991 Sb., a to zejména

v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude napadené

ustanovení vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo

osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej

má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu

získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě

na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení § 4 odst.

2 zákona č. 87/1991 Sb.

Z toho je zřejmé, že ustanovení § 8 odst. 4 zákona č.

87/1991 Sb. nelze interpretovat izolovaně, nýbrž pouze v kontextu

s ustanoveními dalšími, zejména s citovaným ustanovením § 4 odst.

2 tohoto zákona. Ústavně konformní interpretací lze proto dospět

k závěru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání,

se sice oprávněné osobě nevydává, leč pouze tehdy, pokud by jeho

vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla

vydat fyzická osoba, jež ji nabyla od státu, nikoli v rozporu

s tehdy platnými předpisy, či nikoli na základě protiprávního

zvýhodnění osoby nabyvatele či osob jemu blízkých, jestliže na ně

byla těmito osobami převedena.

Naopak, nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit

práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy

platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve

smyslu § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. V praxi by tedy orgány

veřejné moci neměly ustanovení § 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.

chápat jako "absolutní" překážku pro vydání pozemku, nýbrž pouze

jako překážku obecnou, která však - v konkrétním případě - nemůže

bránit vydání věci při splnění podmínek ustanovení § 4 odst. 2

cit. zákona. S tímto právním závěrem není v rozporu ani nález

Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 142/94 (Ústavní soud ČR: Sbírka

nálezů a usnesení, sv. 4, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 11

a násl.), neboť v tomto nálezu - na nějž se ve vyjádření

k ústavní stížnosti odvolává Nejvyšší soud ČR - Ústavní soud

toliko vyslovil právní názor, že ustanovení § 8 odst. 4 zákona č.

87/1991 Sb. nelze "chápat jinak, než že se vztahuje nadále také na

veškeré nezastavěné pozemky, k nimž v minulosti bylo zřízeno právo

osobního užívání". V uvedeném případě však navrhovatelé "přesto

požadovali vydání předmětného pozemku zároveň s vydáním budovy,

a to přesto, že ani podmínky § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

nebyly naplněny" (tamtéž, str. 14).

V souzené věci však podstata napadeného rozsudku

Nejvyššího soudu ČR spočívala v tom, že pokud je podle zákona č.

119/1990 Sb. zrušen trestní rozsudek včetně výroku o trestu

propadnutí majetku, získává rehabilitovaná osoba nároky

vyplývající ze zmiňovaných zrušených výroků, nedochází tím však

k takové obnově vlastnického práva, umožňující bez dalšího "ujmout

se svého vlastnického práva". Uplatnění daného restitučního nároku

v tomto případě prý bránilo ustanovení § 8 odst. 4 zákona č.

87/1991 Sb. Jak však vyplývá z předchozí části odůvodnění tohoto

nálezu, ústavně konformní výklad citovaného ustanovení spočívá

- mimo jiné - v tom, že není možné překážku vydání věci podle

§ 8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. chápat absolutně, nýbrž toliko

v kontextu ustanovení § 4 odst. 2 citovaného zákona. To však

Nejvyšší soud ČR neučinil a způsob, jakým interpretoval

a aplikoval zmíněné ustanovení § 8 odst. 4, je tedy protiústavní.

Obdobně rozhodoval Ústavní soud nálezem ze dne 18. 5.

1998, sp. zn. IV. ÚS 545/98. I když se tento nález týká jiného

restitučního zákona (č. 403/1990 Sb.), jsou právní názory v něm

uvedené plně použitelné i v dané souzené věci.

Za tohoto stavu se Ústavní soud již nezabýval dalšími

námitkami vedlejších účastníků, neboť by to bylo nadbytečné.

Proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadený

rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 1997, č.j. 2 Cdon

1109/97-83, pro jeho rozpor s ústavně zaručeným právem na

spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny zrušil.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 2. 6. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru