Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 118/14 #1Usnesení ÚS ze dne 01.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákon... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
soud
příslušnost/věcná
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.118.14.1
Datum podání09.01.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 119a odst.2, § 150, § 241a odst.2, § 237, § 241b odst.3, § 57 odst.2, § 234c odst.1, § 9 odst.3 písm.r


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 118/14 ze dne 1. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudkyně Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti Františka Zemana, právně zastoupeného Mgr. Richardem Špíškem, advokátem se sídlem Divadelní 4, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2012 č. j. 19/16 Cm 61/2008-566, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 3. 2013 č. j. 5 Cmo 269/2012-626 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11 .2013 č. j. 32 Cdo 2257/2013-669, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 1. 2014 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení všech shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Brně byla zamítnuta jeho žaloba, aby první a třetí žalovaný (vedlejší účastníci) byli uznáni povinnými zaplatit stěžovateli částku 16 930 Kč s příslušenstvím a aby první, druhý a třetí žalovaný byli uznáni povinnými zaplatit stěžovateli částku 922 708,80 Kč s příslušenstvím. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedených částek se stěžovatel domáhal na základě uzavřené smlouvy o provedení služeb, které pro žalované prováděl a za jejichž provedení mu náleží odměna.

3. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudek krajského soudu v odstavcích I. a II. a v části odstavce III. výroku, pokud jím bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a prvním a třetím žalovaným, potvrdil. Ve zbývající části odstavce III. výroku rozsudek krajského soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 158 256 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky Mgr. Marie Karasové a dále, že stěžovatel je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 372,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal stěžovatel dovolání, o němž bylo rozhodnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu tak, že se dovolání odmítá.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že účastníci řízení nebyli ze strany soudu I. stupně v souladu s ustanovením § 119a odst. 2 o. s. ř. vyzváni, aby shrnuli své návrhy a aby se vyjádřili k dokazování a ke skutkové a k právní stránce věci. Účastníkům řízení tak nebyl ze strany soudu I. stupně dán prostor k tzv. závěrečným návrhům. Tyto nedostatky stěžovatel namítal již v řízení před odvolacím i dovolacím soudem. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je patrné, že odvolací soud výše popsanou námitku stěžovatele hodnotil jako částečně důvodnou, dle právního názoru odvolacího soudu se však jedná o nedostatek, který neměl vliv na výsledek řízení a účastníci svá stanoviska mohli přednést v odvolacím řízení. Dovolací soud dospěl k právnímu závěru, že neumožní-li soud I. stupně účastníkům shrnout své návrhy a vyjádřit se ke skutkové i právní stránce věci, nemá toto vliv na rozhodnutí ve věci samé, zejména pokud tuto možnost dostanou účastníci v odvolacím řízení.

5. S touto interpretací obecných soudů však stěžovatel nesouhlasí. Naopak se domnívá, že absenci výzvy dle ustanovení § 119a odst. 2 o. s. ř. v řízení před soudem I. stupně nelze zhojit v rámci řízení před soudem odvolacím či jinak a že jedinou možností, jak tuto vadu řízení odstranit, je věc vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení tak, aby tento mohl ve smyslu popsaného ustanovení účastníky řízení řádně vyzvat a tím jim poskytnout jejich zákonná procesní práva v občanském soudním řízení. Stěžovatel dále namítá, že celé řízení trpělo nepřiměřenými průtahy. Žaloba byla ze strany stěžovatele podána dne 12. 7. 2004. Dne 21. 2. 2012 byl vydán rozsudek soudu I. stupně, dne 7. 3. 2013 bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele (doručeno dne 10.4.2013) a dne 5. 11. 2013 o jeho dovolání, když toto poslední rozhodnutí bylo doručeno dne 14. 11. 2013. Rozhodnutí o posledním řádném i mimořádném opravném prostředku tak bylo stěžovateli doručeno po 9 letech od okamžiku podání žaloby. Stěžovatel je přesvědčen, že celá věc není natolik právně a skutkově složitá, aby opravňovala takovou délku soudního řízení. Stěžovatel je proto přesvědčen, že v průběhu řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na projednání věci před soudem bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítá, že byl v průběhu řízení odňat svému zákonnému soudci. Žalobu podal k Městskému soudu v Brně jako soudu I. stupně, kde byla věc původně vedena pod sp. zn. 55 C 227/2004. Následně byla ze strany žalovaných vznesena námitka věcné nepříslušnosti tohoto soudu. O námitce věcné nepříslušnosti bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 208 sp. zn. Ncp 258/2008 tak, že k projednání věci je příslušný krajský soud podle ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. Věc byla následně postoupena Krajskému soudu v Brně. Stěžovatel má rovněž za to, že rozhodnutí odvolacího soudu ve věci nákladů řízení je v rozporu s jeho právem na nestranný a nezávislý soud. Stěžovatel byl již v počátku řízení na svou žádost osvobozen od soudních poplatků. Z důvodu jeho nemajetnosti mu pak byl rovněž ustanoven soudem právní zástupce k ochraně jeho zájmů. Majetkové poměry stěžovatele pak byly v průběhu řízení opakovaně ze strany soudu přezkoumávány, a to vždy se stejným závěrem, že je stěžovatel zcela nemajetnou osobou. S ohledem na výše popsané skutečnosti je stěžovatel přesvědčen, že bylo na místě i v případě jeho procesního neúspěchu ve věci rozhodnout o nákladech řízení ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. tak, že náklady řízení se procesně úspěšné straně z důvodů hodných zvláštního zřetele nepřiznávají. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že ze strany soudu I. stupně nebyly provedeny veškeré stěžovatelem navrhované důkazy, zejména nebyl proveden výslech navrhovaného svědka pana Emila Coufala, který se mohl vyjádřit k okolnostem podstatným pro rozhodnutí ve věci.

7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tak je tomu i v daném případě.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že v řízení byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud uvádí, že ze své pozice může pouze posoudit, zda se řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu citovaného článku Listiny.

9. Toto právo však stěžovateli zjevně upřeno nebylo. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí, dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivému rozhodnutí soudu I. stupně mu byly k dispozici opravné prostředky, které využil. Odvolací soud se jeho námitkami, které měl v době rozhodování k dispozici v jím podaném odvolání, věcně zabýval. Ústavní soud neshledal, že by se stěžovateli nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhému účastníku rovného. Námitka, týkající se postupu soudu I. stupně a absentujícího poučení stran závěrečných návrhů účastníků byla řešena výslovně jak soudem odvolacím, tak i soudem dovolacím, přičemž oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že "neumožnil-li soud prvního stupně účastníkům shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování a ke skutkové i právní stránce věci (§ 119a odst. 2 o. s. ř.), nemá to vliv na rozhodnutí ve věci samé, zejména pokud tuto možnost účastníci dostali v odvolacím řízení (což se stalo i v projednávané věci)." Uvedené konstatování vychází z judikatury Nejvyššího soudu, v níž byla otázka absence výzvy soudem I. stupně již dovolacím soudem řešena (usnesení ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 25 Cdo 833/2012). Stěžovatelem tvrzený dovolací důvod tedy naplněn nebyl.

10. Co se týče námitky průtahů v řízení, platí, že ji lze efektivně uplatnit jen v řízení, jež dosud neskončilo, a tato podmínka zde splněna není (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96, N 62/8 SbNU 119; dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03, IV. ÚS 145/03, II. ÚS 443/03, III. ÚS 373/04, II. ÚS 532/04, III. ÚS 451/05, III. ÚS 450/06, III. ÚS 991/07, III. ÚS 1687/07, III. ÚS 432/08). Jinak řečeno, v době rozhodování o ústavní stížnosti musí stav neodůvodněných průtahů trvat, a naopak je nelze efektivně vytýkat, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální. V dané věci je navíc zřejmé, že stěžovateli je postup při průtazích v řízení dostatečně znám, když jej sám již využil a žádal náhradu škody za průtahy v předmětném řízení, které, jak vyplývá z obsahu rozsudku Krajského soudu v Brně (str. 6), se mu ve výši 80 000 Kč také dostalo.

11. Pokud jde o stěžovatelem namítané porušení práva na zákonného soudce, k takovému závěru se Ústavní soud po přezkoumání postupu obecných soudů nepřiklonil a tuto námitku nepovažuje za opodstatněnou. Stejný závěr lze učinit i pokud jde o námitku ohledně návrhů stěžovatele na doplnění dokazování. Z napadených rozhodnutí je zjevné, že se jimi obecné soudy řádně zabývaly a pokud jim nevyhověly, toto své rozhodnutí řádně odůvodnily (viz např. odvolací soud na str. 7 rozsudku).

12. To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces je třeba posuzovat z hlediska celého průběhu řízení, a ta procesní pochybení, která byla v průběhu řízení postupem nadřízeného soudu již napravena, nemohou být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí Ústavním soudem. Rovněž je třeba konstatovat, že ne každé procesní pochybení ze strany obecných soudů lze bez dalšího pokládat za porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.

13. Pokud se jedná o stěžovatelovu námitku týkající se nákladů řízení před soudem I. stupně, je třeba nejprve odkázat na usnesení Nejvyššího soudu, dle kterého "směřoval-li dovolatel námitky do rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.). Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první a druhou o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 12. července 2013 (srov. ustanovení § 57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl." K této námitce tedy lze konstatovat, že stěžovatel efektivně nevyužil opravný prostředek, jímž bylo možno otázku nákladů řízení, pokud ji považoval za otázku zásadního právního významu, řádně jako dovolací důvod uplatnit.

14. Pokud jde o posouzení uvedené námitky Ústavním soudem, lze pouze jako obiter dictum k této námitce uvést, že pokud odvolací soud neshledal důvody pro postup dle § 150 o. s. ř. a tento svůj názor řádně odůvodnil, nebyl by ani ze strany Ústavního soudu prostor pro eventuální kasaci napadeného výroku. Naopak z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 828/06, III. ÚS 1378/07, IV. ÚS 215/09 a Pl. ÚS 46/13), jakož i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek č. 9815/10 ve věci Čepek proti České republice), je užití moderačního práva dle § 150 o. s. ř. opatřením výjimečným, jež si žádá nejen řádné uvedení důvodů pro jeho aplikaci, ale rovněž dodržení procesního postupu tak, aby nedošlo k porušení práv ostatních, ve věci úspěšných, účastníků.

15. Lze tedy uzavřít, že vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele, musel ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. dubna 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru