Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1176/17 #1Usnesení ÚS ze dne 08.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - správkyně konkurzní podstaty, úpadce NEW TRADE COMPANY, a. s.
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříknemovitost
procesní postup
vyloučení
konkurz a vyrovnání
konkurzní podstata
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.1176.17.1
Datum podání19.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 243d odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1176/17 ze dne 8. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Jiskrové, správkyně konkurzní podstaty obchodní korporace NEW TRADE COMPANY, a.s., zastoupené JUDr. Petrem Šurkou, advokátem, sídlem Morseova 253, Praha 10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016 č. j. 29 Cdo 4938/2014-916 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. 15 Cmo 244/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Nejvyššího soudu.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily její základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že obecné soudy porušily pravidlo obsažené v ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod nešetřily jejich podstaty a smyslu. Dále stěžovatelka namítá porušení práva na soudní a jinou právní ochranu, jak je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny, případně ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"). Stěžovatelka také namítá, že v jejím případě nebylo dodrženo pravidlo o vázanosti soudce zákonem podle ustanovení čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 8. 2009 č. j. 40 Cm 20/2008-594 zamítl žalobu, kterou se Ing. Milan Kušta a K 2 Invest s. r. o. (dále jen "vedlejší účastníci") domáhali proti stěžovatelce vyloučení určených nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty obchodní korporace NEW TRADE COMPANY a. s. (dále jen "vedlejší účastník - úpadce").

K odvolání vedlejších účastníků vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem (ve znění usnesení téhož soudu ze dne 7. 8. 2014 č. j. 15 Cmo 244/2009-841 a ze dne 15. 9. 2014 č. j. 15 Cmo 244/2009-867) změnil rozsudek krajského soudu tak, že tyto nemovitosti vyloučil ze soupisu konkursní podstaty a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí vrchního soudu je správné.

Co se týče historie případu předloženého Ústavnímu soudu k přezkumu je nutno uvést, že vynesení ústavní stížností napadených rozhodnutí předcházel rozsudek vrchního soudu ze dne 2. 9. 2010 č. j. 15 Cmo 244/2009-637, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek krajského soudu v zamítavém výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Tento rozsudek však zrušil k dovolání vedlejších účastníků Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 16. 10. 2013 č. j. 29 Cdo 62/2011-669 a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem k výkladu ustanovení § 243d odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen "o. s. ř."). Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti je také nutné uvést, že ještě předtím rozhodl o téže věci krajský soud rozsudkem ze dne 8. 11. 2005 č. j. 46 Cm 77/2000-152, vrchní soud rozsudkem ze dne 13. 10. 2006 č. j. 8 Cmo 105/2006-171 a Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. 29 Cdo 1584/2007.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že je nepřípustné a ústavním zásadám odporující, jakým způsobem obecné soudy rozhodovaly 18 let od okamžiku prvního podání. Je přesvědčena, že je nesprávné, pokud Nejvyšší soud dal v jednom případě za pravdu stěžovatelce a jejímu právnímu názoru (viz rozsudek ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. 29 Cdo 1584/2007) a o několik let později dal za pravdu vedlejším účastníkům (viz rozsudek ze dne 16. 10. 2013 č. j. 29 Cdo 62/2011-669), aniž by se objevily nové skutečnosti a důkazy. Argument Nejvyššího soudu, že neporozuměla procesnímu rámci, považuje za účelový a jeho konstatování, že si rozsudky neodporují, považuje za irelevantní. Stěžovatelka se dále domnívá, že právní vztahy řešené před obecnými soudy mají být především podrobeny regulaci předvídané zákonem č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, který pozbyl účinnosti dne 1. 1. 2008 (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"). Stěžovatelka uvádí, že tento zákon byl účinný v době prohlášení konkurzu na vedlejšího účastníka - úpadce. Z něj také má jednoznačně vyplývat, kdo je oprávněn zpeněžovat majetek zapsaný do podstaty, jaká jsou práva a povinnosti osob, kterých se sepsání majetku do podstaty dotýká, jaké důsledky jsou spojeny s neplatnými úkony poškozujícími věřitele úpadce. Stěžovatelka také upozorňuje na povinnost založenou ustanovením § 16 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání vrátit do podstaty vše, o co byl dlužníkům majetek zkrácen na základě odporovatelných úkonů.

Stěžovatelka napadá postup Nejvyššího soudu, který dal - dle jejího názoru -přednost normám občanského soudního řádu a vůbec nepřihlédnul ke specifikům konkurzního řízení. Stěžovatelka se domnívá, že závěr Nejvyššího soudu poškozuje věřitele v konkurzním řízení, neboť umožňuje disponovat majitelům s majetkem zapsaným do majetkové podstaty, což odporuje smyslu zákona o konkurzu a vyrovnání, tj. ochraně věřitelů před dlužníky. Rozsudek Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka za absurdní a trvá na tom, že nelze aplikovat pouze ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 1. 1. 2014 (dále jen "občanský zákoník") a občanského soudního řádu, ale je nutné poskytnout právní ochranu věřitelům před dlužníky, tedy postupovat dle zákona o konkurzu a vyrovnání, který byl v té době účinný.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozsudky z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (viz ustanovení čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů, a proto jej nelze považovat za další přezkumnou instanci v systému obecného soudnictví, která má pravomoc svým rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem, svěřeným Ústavou, je přezkoumávat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na individuální případ je v pravomoci obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

Stěžovatelka především namítá odlišná právní posouzení případu, ke kterým v průběhu trvání sporu dospěl Nejvyšší soud. V tomto směru však Ústavní soud odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, kde se přehledně vysvětluje, jaké důvody vedly Nejvyšší soud k takovému postupu. Toto odůvodnění reflektuje především změnu právní úpravy a nezbytnost odlišného postupu způsobeného změnou situace. Je také nezbytné připomenout, že dovolací soud má ze zákona jiné pravomoci než soud nalézací či odvolací. V postupu Nejvyššího soudu tak nelze spatřovat znaky svévole v řešení předložených právních otázek.

Obdobně Ústavní soud posoudil i námitku stran vztahu občanského zákoníku, občanského soudního řádu a zákona o konkurzu a vyrovnání. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí je patrné, že soudy vzaly v úvahu všechny zmíněné právní předpisy a normy v nich obsažené a věc posoudily v mezích své pravomoci. Ani v tomto bodě jejich úvahy nepředstavují exces z rámce daného Ústavou, či případnou svévoli v interpretaci a aplikaci práva. Z ústavní stížnosti patrný nesouhlas stěžovatelky nemůže být sám o sobě znakem toho, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva a svobody.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2017

David Uhlíř v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru