Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 117/96Nález ÚS ze dne 17.12.1997K povinnosti podřídit se režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích i po trestní rehabilitaci "navracející" pozbyté vlastnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkZnalecký posudek
důkaz/volné hodnocení
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 164/9 SbNU 413
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.117.96
Datum podání25.04.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 2 odst.1, § 23 odst.2

87/1991 Sb., § 4 odst.2., § 19, § 20


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 117/96 ze dne 17. 12. 1997

N 164/9 SbNU 413

K povinnosti podřídit se režimu zákona o mimosoudních rehabilitacích i po trestní rehabilitaci "navracející" pozbyté vlastnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J.

D. a D. D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích,

sp. zn. 5 Co 2120/95, ze dne 12. 1. 1996, ve věci návrhu na

stanovení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci podle zák. č.

87/1991 Sb., takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Svou ústavní stížnosti navrhovatelé napadají rozsudek

Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 5 Co 2120/95, ze

dne 12. 1. 1996. Citovaným odvolacím rozhodnutím byl potvrzen

rozsudek soudu prvého stupně, Okresního soudu v Pelhřimově, sp.

zn. 3 C 197/92, ze dne 29. 8. 1995, jímž byla zamítnuta žaloba

navrhovatelů na stanovení povinnosti vedlejším účastníkům uzavřít

s navrhovateli dohodu o vydání věci, konkrétně rodinného domu v K.

čp. 74 se st. par. č. 760.

Navrhovatelé poukazují ve své ústavní stížnosti na rozpor

závěrů hodnocení dokazování obecnými soudy s nálezem Ústavního

soudu ČR, sp. zn. I. ÚS 117/93 a nálezem Ústavního soudu ČSFR, sp.

zn. I. ÚS 597/92. Poukazují na skutečnost, že v roce 1982 opustili

republiku a byli odsouzeni pro trestný čin opuštění republiky

k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí

majetku. Usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 23. 7.

1990 pak byli oba rehabilitování podle zák. č. 119/1990 Sb.

V důsledku původního trestního rozhodnutí propadl rodinný dům

stěžovatelů v K. státu. Kupní smlouvou ze dne 27. 6. 1984 byl

tehdejším Městským národním výborem v Kamenici nad Lipou prodán

vedlejším účastníkům. Navrhovatelé využili možnosti podle zákona

č. 87/1991 Sb. a požádali vedlejší účastníky o vydání domu,

mimosoudní výzva nebyla však vedlejšími účastníky akceptována.

V souladu se zákonem o mimosoudních rehabilitacích proto uplatnili

navrhovatelé žalobu u obecného soudu. Stěžovatelé dovozují, že

v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že jsou osobami

oprávněnými podle § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. a že vzhledem

k trestní rehabilitaci došlo k obnovení jejich vlastnických práv

"ex tunc" ve smyslu nálezu Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 117/93.

Současně dle názoru navrhovatelů v řízení před obecnými soudy bylo

prokázáno, že vedlejší účastníci nabyli věc v rozporu s tehdy

platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Rozpor

s tehdy platnými právními předpisy a protiprávní zvýhodnění

vedlejších účastníků při koupi domu spatřují navrhovatelé

v nerespektování postupu dle Směrnice pro prodej rodinných domků

č. 10 z roku 1964 a dále v podhodnocení kupní ceny o 33.649 Kčs.

Pokud obecné soudy zamítly žalobu navrhovatelů, porušily tím podle

jejich názoru ustanovení čl. 11 odst. 1 věty prvé a druhé Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Ze všech shora uvedených důvodů navrhují navrhovatelé zrušení

rozsudku odvolacího soudu citovaného v úvodu tohoto nálezu. Ze

spisového materiálu obecných soudů Ústavní soud zjistil, že

Okresní soud v Pelhřimově opřel své zamítavé rozhodnutí z 29. 8.

1995 o zjištění, že odpůrci V. a V. Š. nabyli nemovitosti potom,

co byli nuceni ve veřejném zájmu (stavba závodní jídelny) prodat

vlastní domek. Městský národní výbor v Kamenici nad Lipou jim

proto nabídl ke koupi dům č. 74. Protiprávní zvýhodnění soud

nezjistil, neboť shledal přiměřeným, že městský národní výbor za

této situace z několika žadatelů jednal v první řadě s manžely Š.

Ani cenový rozdíl v revizních posudcích jednotlivých znalců

neshledal soud závažným. Okresní soud měl k dispozici postupně tři

znalecké posudky. Dva posudky se pohybovaly v rozmezí hodnoty domu

190-200 000 Kčs, třetí vybočoval nad 220 000 Kčs. Všichni znalci

se však shodli na tom, že možná úvaha o amortizaci nebyla

v rozporu s pokyny metodické příručky pro posuzování amortizace.

Okresní soud v důsledku toho dospěl k závěru, že odpůrci při koupi

nebyli protiprávně zvýhodněni.

V písemném vyjádření k ústavní stížnosti navrhli jak vedlejší

účastníci tak Krajský soud v Českých Budějovicích zamítnutí

ústavní stížnosti. Vedlejší účastníci poukázali na skutečnost, že

dům koupili v souladu s tehdy platnými předpisy, přičemž koupě se

realizovala z toho důvodu, že museli městu prodat svůj vlastní dům

ve veřejném zájmu pro výstavbu závodní kuchyně a jídelny. V závěru

vyjádření uvedli, že se nehodlají osobně jednání u Ústavního soudu

zúčastnit.

II.

V daném případě se v ústavní stížnosti vytýkají obecným

soudům nesprávné právní závěry ve vztahu k výsledkům dokazování

a tedy nesprávná aplikace zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, ve vazbě na zákon č. 119/1990 Sb. Z obsahu ústavní

stížnosti je patrno, že navrhovatelé opakují námitky, které

vznášeli již v řízení před obecnými soudy. Navrhovatelé opírají

ústavní stížnost o odkaz na porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, tedy

na ustanovení, jež zaručují svobodu a rovnost, omezení zásahů

státní moci a ochranu vlastnictví.

Principy svobody, rovnosti a ochrany vlastnictví jsou

součástí pojmu materiálního právního státu. V daném případě

dospěly obecné soudy ve svých zjištěních k závěru, že nebyly

naplněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 4 odst. 2 zák. č.

87/1991 Sb. Vedlejší účastníci nebyli protiprávně zvýhodněni a dům

získali platnou koupí v důsledku toho, že byli nuceni vyklidit

vlastní rodinný dům a prodat jej městu ve veřejném zájmu. Při

realizaci prodeje byla respektována i Směrnice pro prodej

rodinných domů č. 10 Věstníku MF č. 5 z roku 1964, o čemž svědčí

zápisy z jednání rady Městského národního výboru v Kamenici nad

Lipou ze dne 10. 5. 1984 a 23. 5. 1984 (č. l. 89 a 98 spisu

Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 3 C 197/92). Výpisem

z jednání rady bývalého Městského národního výboru v Kamenici nad

Lipou z 10. 5. 1984 bylo prokázáno, že sporná nemovitost měla být

na základě souhlasu rady přidělena manželům Š. k užívání na dobu

dočasnou. Poté výpisem z jednání rady ze dne 23. 5. 1984 bylo

prokázáno, že tento závěr se změnil v souhlas s prodejem rodinného

domu manželům Š. Prodej domu manželům Š. Ústavní soud uznává jako

odpovídající tehdejší právní úpravě. Přitom právě v citovaném

výpisu z 23. 5. 1984 v jeho bodě 8) je jasně uvedeno, že

o nemovitost projevilo zájem více žadatelů. Z toho vyplývá, že

rada Městského národního výboru v Kamenici nad Lipou respektovala

při realizaci prodeje rodinného domu směrnici č. 10 Věstníku MF č.

5 z roku 1964. Protiprávnost zvýhodnění při koupi nebyla prokázána

ani v otázce nižší kupní ceny, jak potvrdily závěry znaleckých

posudků.

V tomto směru odkazuje Ústavní soud na závěry znaleckých

posudků, které byly v řízení zpracovány, a to na posudek znalce

ing. P. z 22. 5. 1995, který stanovil cenu domu částkou 224 282

Kčs, a posudek znalce ing. S. ze dne 5. 3. 1994, který stanovil

cenu domu částkou 198 700 Kčs. V případě posudku znalce ing. S.

vyzněla oproti ceně 192 945 Kčs dle posudku znalce ing. H. z 10.

4. 1983 cena nižší o 5 755 Kčs, tj. o 2,98 %, což je v přípustných

mezích tolerance. V případě posudku ing. P. pak vyzněl cenový

rozdíl nižší o 33 649 Kčs oproti skutečné kupní ceně, která činila

190 633 Kčs, tj. o 17,6 %, což je rovněž v mezích přípustné

tolerance při úvaze o amortizaci stavby. V rámci posuzované věci

je nutno poukázat na vztah mezi zvláštním zákonem, tj. zák. č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, zejména jeho § 19

a § 20, a zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Při

posuzování aplikace obou uvedených zákonů je třeba vycházet

z toho, že zákon o soudní rehabilitaci a jako zákon o mimosoudních

rehabilitacích, nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Aplikace obou

zákonů je důsledně propojena a spojovacím článkem je § 19 a § 20

zákona č. 87/1991 Sb. Přitom interpretace obou zákonů musí

vycházet z jejich smyslu a účelu a brát na zřetel cíle, jichž

chtěl zákonodárce touto právní úpravou dosáhnout.

I když zákon č. 119/1990 Sb. svým ustanovením v § 2 odst. 1

stanovil, že příslušné rozsudky trestní se zrušují k datu, kdy

byly vydány, a rehabilitovaný tedy neztratil vlastnictví, pak

ustanovení § 23 odst. 2 téhož zákona prakticky nedovoluje, aby

rehabilitovaný získal svůj majetek zpět reivindikací. Teprve

prostřednictvím samostatného zákona, a to zákona č. 87/1991 Sb.,

mohou osoby rehabilitované, jako oprávněné osoby, uplatnit nároky

podle zákona o soudních rehabilitacích. V případě, že povinnými

osobami jsou osoby fyzické, jež nabyly věc od státu, který získal

oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, je

podmínkou úspěšnosti nároku, že povinné osoby nabyly tuto věc buď

v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního

zvýhodnění nabyvatele. Ani jeden z těchto atributů však nebyl

v daném případě prokázán.

Jak již uvedeno shora, podstata ústavní stížnosti spočívá

v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, zejména

rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Zde Ústavnímu

soudu nezbývá než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu

veřejné moci - Krajského soudu v Českých Budějovicích. Pokud pak

jde o hodnocení důkazů, bylo postupováno odvolacím soudem

v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. V rámci hodnocení důkazů

správně posoudil obecný soud vztah mezi ustanovením § 20 zák. č.

119/1990 Sb. a ustanovením § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Otázka

obnovení vlastnického práva "ex tunc" v důsledku trestní

rehabilitace nezbavuje oprávněnou osobu povinnosti podrobit se

v rámci dalšího postupu režimu zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích.

Ústavní soud závěrem poukazuje, že není oprávněn si

přisvojovat právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů

s výjimkou ochrany ústavnosti dle čl. 83 a násl. Ústavy České

republiky. Právo na soudní ochranu zaručuje každému zákonné

a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho práva, a to za

plného respektování kautel vyplývajících z čl. 95 Ústavy ČR, dle

něhož je soudce při rozhodování vázán zákonem. Ani v této oblasti

však Ústavní soud porušení ústavních principů neshledal.

Vzhledem k tomu, že spisový materiál obecných soudů

nasvědčuje tomu, že soudy při rozhodování tohoto sporu a při

aplikaci příslušných ustanovení zákona o mimosoudních

rehabilitacích respektovaly zásady obsažené v čl. 36, 37 a 38

Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic

podstatného vytknout. Proto nezbylo Ústavnímusoudu než ústavní

stížnost zamítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 17. prosince 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru