Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 117/93Nález ÚS ze dne 02.02.1995Postavení vlastníka při soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajPaul Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDůkaz
výzva
osoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 7/3 SbNU 25
EcliECLI:CZ:US:1995:1.US.117.93
Datum podání26.10.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 23 odst.2

87/1991 Sb., § 5, § 4 odst.2, § 3 odst.1, § 19, § 20


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 117/93 ze dne 2. 2. 1995

N 7/3 SbNU 25

Postavení vlastníka při soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 2. února 1995 ve

věci ústavní stížnosti navrhovatelů L.a A. N . proti rozsudku

Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 743/92 ze dne 13. 7.

1993, takto:

Ústavní stížnosti se zcela vyhovujea rozsudek

Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 1993 sp. zn. 13 Co 743/92

se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížnost stěžovatelů ze dne 27. 10. 1993 směřuje

proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 7. 1993 sp.

zn. 13 Co 743/92 a požaduje jeho zrušení podle § 82 odst. 3 písm.

a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Důvodem stížnosti je,

že tímto rozsudkem o uzavření smlouvy o vydání nemovitosti podle

zákona č. 87/1991 Sb. byl podle názoru stěžovatelů porušen čl. 11

odst. 1 první a druhá věta Listiny základních práv a svobod, která

je součástí ústavního pořádku České republiky.

Žalobou u Okresního soudu v Karviné se stěžovatelé domáhali,

aby ing. P.C. a ing. T. C. bylo uloženo uzavřít s nimi podle § 5

odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. dohodu o vydání jedné poloviny domu

v obci N. B., kat. území N.B. č. p. xx včetně parcel č. xy

a xxy, příslušenství a součástí. Tento spoluvlastnický podíl jim

byl odňat poté, kdy byli stěžovatelé odsouzeni Okresním soudem

v Karviné dne 28. 3. 1983 sp. zn. 1 T 5/83 pro trestný čin

opuštění republiky podle § 109 odst. 2 tehdejšího znění trestního

zákona a byl jim uložen mimo jiné i trest propadnutí majetku.

Uvedenou nemovitost získali oba výše jmenovaní, kteří jsou tak

podle názoru stěžovatelů povinnými osobami podle § 4 odst. 2

zákona č. 87/1991 Sb. Zmíněný trestní rozsudek včetně trestu

propadnutí majetku byl zrušen dne 11. 9. 1990. Okresní soud

v Karviné návrh stěžovatelů zamítl dne 28. 9. 1992 pod č. j. 22

C 57/92 - 31, a to především proto, že neměli trvalý pobyt na

území ČSFR, jak to vyžadovalo ustanovení § 3 odst. 1 zákona č.

87/1991 Sb.

Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatelů rozsudkem ze

dne 13. 7. 1993 sp. zn. 13 Co 743/92 citovaný rozsudek Okresního

soudu potvrdil, avšak z jiného důvodu. Dospěl totiž k závěru, že

výzva k vydání nemovitosti, kterou stěžovatelé výše uvedeným

manželům ing. T. C. a ing. P. C. zaslali, nebyla jimi

vlastnoručně podepsána, což je podmínkou dodržení písemné formy

výzvy, jak to požaduje ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991

Sb. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, proti němuž nebylo

přípustné odvolání, nabyl právní moci dne 26. 8. 1993.

Porušení svého základního práva podle čl. 11, věta první

a druhá Listiny, jež spočívá v tom, že každý má právo vlastnit

majetek a že vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný

obsah a ochranu, spatřovali stěžovatelé především v tom, že soud

dospěl k závěru, že písemnost, která byla manželům C. zaslána,

není výzvou ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991

Sb., třebaže z této písemnosti vyplývalo, kdo a vůči komu tuto

výzvu činí a jaký je obsah této výzvy, jakož i v tom, že byl

porušen zákon č. 87/1991 Sb. i další restituční předpisy

v neprospěch těch, na kterých byly v období od 25. února 1948 do

1. ledna 1990 spáchány křivdy, jejichž zmírnění je smyslem

restitučních předpisů. V té souvislosti se odvolávali stěžovatelé

i na rozhodnutí Ústavního soudu ČSFR sp. zn. I. ÚS 597/92.

Kopie ústavní stížnosti byla zaslána Krajskému soudu Ostrava

a vedlejším účastníkům s tímto výsledkem:

Krajský soud v Ostravě zaslal Ústavnímu soudu své písemné

vyjádření ze dne 7. 2. 1994, včetně spisu Okresního soudu

v Karviné sp. zn. 22 C 57/92, který obsahoval i odvolání, protokol

o projednání odvolání a rozsudek krajského soudu sp. zn. 13 Co

743/92. Ve svém vyjádření setrval na svém rozhodnutí a podal

vysvětlení k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti, zejména pokud

jde o dokazování stran existence vlastnoručních podpisů

navrhovatelů na výzvě k vydání věci, o neprovedení navržených

důkazů a o dodržení písemné formy právního úkonu.

V zastoupení vedlejších účastníků zaslal Ústavnímu soudu své

vyjádření jejich právní zástupce JUDr. P. G. přípisem ze dne 28.

1. 1994. Ústavní stížnosti vytkl, že šedesátidenní lhůtu podle §

72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. nelze pokládat za lhůtu

procesní, jak uvádí navrhovatelé, nýbrž za lhůtu hmotněprávní,

a ústavní stížnost byla proto podána opožděně. Navíc nebyla

dodržena třídenní lhůta pro doplnění telegrafického podání. Dále

uvedl, že stěžovatelé jako oprávněné osoby neuplatnili včas řádnou

výzvu ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., takže tím nemohlo být

porušeno jejich základní právo a svoboda zaručená ústavním

zákonem. Ústavní soud podle něho nemůže hodnotit, zda Krajský soud

v Ostravě hodnotil důkazy správně či nesprávně, či zda dokazování

bylo úplné či neúplné, nýbrž může pouze zkoumat, zda bylo porušeno

základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. V závěru polemizuje

s tvrzením navrhovatelů, jímž jsou zpochybňovány náležitosti

písemné formy právního úkonu.

Ústavní soud si k tomu vyžádal od právního zástupce

stěžovatelů JUDr. M.S. kopii výzvy k vydání věci ze dne 21. 8.

1991 a podklad o včasném podání ústavní stížnosti.

Pokud jde o kopii výzvy, Ústavní soud pokládal za nutné, aby

byla aspoň v základních údajích jako důkaz znovu přečtena v tomto

řízení, protože její text nebyl ponechán ve spise, i když byla

přečtena před okresním soudem jako součást důkazního řízení podle

§ 129 o.s.ř.

Pokud jde o námitku opožděného podání, obdržel Ústavní soud

kopii potvrzení poštovního úřadu v B. o tom, že telegram tomuto

úřadu byl předán dne 25. 10. 1993.

Ústavní stížnost byla podána podle ustanovení § 34 a § 72

odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. a stěžovatelé vyčerpali

všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky. Dovolání zde

nebylo přípustné pro ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř. argumentem

á contrario. Nebyly shledány důvody pro odmítnutí ústavní

stížnosti podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu a ústavní stížnost byla připravena k projednání senátem.

Po prostudování skutkových zjištění, po obeznámení se

s obsahem spisů a po projednání věci dospěl Ústavní soud v řízení

o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě

k těmto závěrům:

Ústavní soud nejprve konstatoval, že při projednávání

podaného návrhu respektoval, že není součástí obecných soudů ve

smyslu čl. 91 Ústavy ČR a nevykonává přezkumné pravomoci a to za

předpokladu, že napadeným rozhodnutím soudu nebylo porušeno

základní právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo

mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Dále Ústavní soud shledal nutným připomenout obsah nálezu

Ústavního soudu ČSFR ze dne 21. 12. 1992 sp. zn. I. ÚS 597/92 (č.

16), který k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb. dovodil, že se

jedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snaží

alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových i jiných

křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv

a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny

postupovat v řízení podle předmětného zákona v souladu se

zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech

a svobodách má být alespoň částečně kompenzována.

Ústavní soud se ve věci samé zabýval námitkou právního

zástupce vedlejších účastníků, že ústavní stížnost byla podána

opožděně, zejména s přihlédnutím k tomu, že šedesátidenní zákonná

lhůta je lhůtou hmotněprávní a podání v této lhůtě mělo být

doručeno soudu, nikoliv jen odevzdáno poště k přepravě. Ústavní

soud se s tímto názorem neztotožnil a pokládá tuto lhůtu za

procesněprávní. Vyplývá to z toho, že odpovídající ustanovení

zákona o Ústavním soudu (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) je

uvedeno v části druhé tohoto zákona, která má nadpis "Řízení před

Ústavním soudem", náleží do druhé hlavy této části, která je

označena jako "Zvláštní ustanovení o řízení před Ústavním soudem"

a do oddílu druhého této hlavy, označené jako "Řízení o ústavních

stížnostech". Uvedené části zákona obsahují tedy ustanovení

upravující postup řízení před Ústavním soudem, mají povahu

procesní, a proto i lhůty v nich uvedené jsou lhůtami

procesněprávními. Z podkladů uvedených ve spise a z doplnění

provedeného právním zástupcem navrhovatelů Ústavní soud zjistil,

že právní moc rozsudku nastala dnem 26. 8. 1993, telegrafické

podání ústavní stížnosti Ústavnímu soudu bylo učiněno dne 25. 10.

1993 a Ústavnímu soudu došlo dne 26. 10. 1993. Doplnění

telegrafického podání bylo doručeno osobně soudu dne 29. 10.

1993, což byl první den po státním svátku, na nějž připadl konec

lhůty, a bylo proto i toto podání včasné.

Ústavní soud se ve svém rozhodování o ústavní stížnosti

zaměřil na ústavně právní stránku věci, tedy na rozsudek Krajského

soudu v Ostravě sp. zn. 13 Co 743/92 ze dne 13. 7. 1993 a otázku,

zda byla porušena základní lidská práva ve smyslu Listiny

základních práv a svobod. Neshledal důvodu, aby zkoumal skutkovou

podstatu, která byla předmětem dokazování Okresního soudu

v Karviné v jeho rozsudku ze dne 28. 9. 1992 nebo kterou krajský

soud jako soud odvolací při svém rozhodování v důkazním řízení

doplnil.

Ústavní soud zjistil, že krajský soud přezkoumal důkazy

provedené v řízení před soudem prvého stupně a po jejich

přezkoumání tyto důkazy převzal pro odvolací řízení, v němž pro

doplnění výpovědí znovu vyslechl účastníky řízení. Krajský soud

z výsledků dovodil, že navrhovatel nemá důkaz o tom, že originál

výzvy odeslaný odpůrcům byl opatřen vlastnoručními podpisy

navrhovatelů a dospěl k závěru, že navrhovatelé důkazní břemeno

stran tvrzeného vlastnoručního podepsání výzvy neunesli.

Krajský soud v důsledku toho považoval výzvu k vydání věci za

učiněnou neplatně, a tedy právo navrhovatelů z toho důvodu za

zaniklé. Souhlasil však se závěry okresního soudu v tom, že

pasivní legitimace odpůrců v daném sporu vyplývá z ust. § 4 odst.

2 citovaného zákona, nikoliv tedy z ust. § 20 odst. 1 téhož

zákona, takže vlastnictví nabyl stát k uvedeným nemovitostem

nikoliv propadnutím majetku podle ust. §§ 51, 52 trestního zákona,

ale připadnutím podle ustanovení § 453a občanského zákoníku.

Krajský soud se nezabýval důvody, které pro zamítnutí žaloby

použil soud první instance, t. j. nesplněním podmínky trvalého

pobytu navrhovatelů na území ČR a dospěl k tomu, že existuje jiný,

t. j. výše uvedený důvod, týkající se písemné výzvy podle § 5

odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., pro zamítnutí návrhu a pro

potvrzení napadeného rozsudku. V důsledku toho rozsudek soudu

první instance potvrdil a své rozhodnutí opřel o právní důvody,

které uvedl v rozsudku, který byl napaden ústavní stížností.

Krajský soud se tu přiklonil k názoru Okresního soudu v B. tím, že

nezrušil jeho rozsudek, pokud ten dospěl k závěru, že vlastnictví

k předmětným nemovitostem stát nabyl nikoliv propadnutím majetku

dle ustanovení §§ 51, 52 trestního zákona, ale připadnutím podle

§ 453a občanského zákoníku, protože k uplatnění skutkové podstaty

nedochází až právní mocí rozsudku, vydaného k občanskoprávnímu

návrhu prokurátora, ale již samotným protiprávním jednáním

vlastníků, jímž se tito trvale zbavují možnosti věci obvyklým

způsobem užívat.

Tento právní názor nelze považovat za správný. Zákon č.

87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v § 1 odst. 2 výslovně

uvádí, že zákon upravuje též podmínky uplatňování nároků,

vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku,

propadnutí věci nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah

těchto nároků, a nelze proto na toto ustanovení pohlížet jakoby

neexistovalo. Má k tomu speciální ustanovení v § 19 a § 20, jimiž

je dokončována soudní rehabilitace. Vyplývá to ze zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jehož § 23 odst. 2 stanoví,

že zvláštní zákon upraví podmínky uplatňování nároků vyplývajících

ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci

nebo zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků.

Tímto zvláštním zákonem je právě zákon č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích a jeho ustanovení, které na zákon

o soudní rehabilitaci navazuje, konkrétně § 1 odst. 2 a §§ 19

a 20.

Právní postavení oprávněných i povinných osob bylo nutno

posuzovat podle zmíněných §§ 19 a 20 zákona č. 87/1991 Sb.,

protože v projednávaném případě se jedná o důsledky zrušených

trestních rozsudků, které vyslovily i propadnutí majetku

navrhovatelů, a nikoliv tedy podle § 4 citovaného zákona, který se

vztahuje podle svého zařazení na vztahy občanskoprávní. Právní

postavení oprávněných osob podle § 20 citovaného zákona má pro ně

další důsledek. Pokud podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní

rehabilitaci, byl zrušen trestní rozsudek a byly zrušeny i výroky

o propadnutí majetku, věci nebo zabrání věci, došlo ke stavu, kdy

rehabilitovaný neztratil vlastnictví, protože zmíněné výroky byly

zrušeny s platností ode dne vydání zrušeného rozsudku, tedy ex

tunc. Oprávněná osoba musela v důsledku ustanovení § 23 odst. 2

zákona o soudní rehabilitaci vyčkat, až bude tento zákon

o mimosoudních rehabilitacích vydán, aby mohla svá práva uplatnit

podle jeho ustanovení (§§ 19 a 20). Tím se však nezměnilo nic na

jejím postavení vlastníka, které vyplynulo již z účinnosti zrušení

trestního rozsudku ex tunc. Tento trestní rozsudek sp. zn. 1

T 5/83 ze dne 28. 3. 1983, kterým byli stěžovatelé odsouzeni pro

trestný čin opuštění republiky podle § 109 odst. 2 trestního

zákona v té době platného, a kterým bylo vysloveno podle § 51

odst. 2 téhož zákona propadnutí jejich majetku ve prospěch státu,

byl usnesením Okresního soudu v Karviné sp. zn. 45 Rt 42/90 ze dne

11. 9. 1990 prohlášen za zrušený pro oba navrhovatele podle § 2

odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., a to k datu, kdy byl

vydán.

Zákon č. 87/1991 Sb. nezměnil nic výslovně na tom, že

v důsledku zrušení trestního rozsudku a jeho výroku o propadnutí

majetku ex tunc se obnovilo původní vlastnictví majetku. Zákon

pouze stanoví postup, jakým se má oprávněná osoba - původní

vlastník - domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby

povinné. K vydání věci podle § 5 citovaného zákona vyzve oprávněná

osoba povinnou osobu a na základě písemné výzvy vydá povinná osoba

věc ve stanovené lhůtě, když předtím oprávněná osoba prokázala

svůj nárok na vydání a uvedla způsob převzetí věci státem. Zákon

nemá žádné ustanovení o formálních náležitostech této výzvy

a nelze jí bez dalšího podkládat větší význam než skutečně má,

protože předmět důkazního břemene strany oprávněné je přesně

v zákoně definován. Zejména v tomto případě vlastník pouze vyzývá

povinnou osobu, aby mu vrátila věc, která mu náleží.

Ústavní soud vzal v této souvislosti v úvahu obsah výzvy ze

dne 21. 8. 1991, jak byla při tomto projednávání zrekapitulována

a vyšel ze skutkových zjištění obou soudů, zejména z výpovědi paní

ing. P. C. z jednání před okresním soudem dne 28. 9. 1992 a z její

výpovědi u jednání před krajským soudem dne 13. 7. 1993, při nichž

v prvém případě potvrdila, že v září 1991 obdrželi od

navrhovatelů, manželů N., výzvu k vydání jedné ideální poloviny

předmětné nemovitosti. Na tuto výzvu, kterou považovali, mimo

jiné, za snůšku invektiv, nereagovali, a to z toho důvodu, že sami

navrhovatelům nic neudělali a že to byl stát, který tak učinil.

V druhém případě potvrdila, že trvá na svém tvrzení, že výzva

k vydání věci jim nebyla doručena v originále, ale v jakési kopii,

poměrně dosti špatně čitelné. Pokud jde o otázku, zda ona listina,

kterou v srpnu r. 1991 obdrželi, byla podepsána, setrvala na svém

tvrzení, že si to nepamatuje. Pokud jde o existenci, či

neexistenci oné listiny (výzvy), tu po přečtení zničili, jelikož

ji nepovažovali za nic jiného, než za snůšku nepravd a invektiv.

Na základě toho dospěl Ústavní soud k závěru, že výzva

k vydání majetku byla odeslána osobám povinným, strana povinná

příjem listiny jako výzvy nepopřela a naopak uvedla, že listinu po

převzetí zničila. Neexistence originálu této výzvy, již strana

povinná sama způsobila, nemůže být proto použita proti straně

oprávněné. Právní zásada, že nikdo nemůže jednat v rozporu se

svými vlastními činy, je nepochybně zásadou stále platnou.

Opačný závěr, k němuž krajský soud dospěl, je v rozporu

s principy plné ústavní a zákonné ochrany vlastnického práva (čl.

11 věta první odst. 1 Listiny základních práv a svobod), podle

nichž každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech

vlastníků má stejný obsah a ochranu.

Ústavní soud byl dále nucen konstatovat, že Krajský soud se

neřídil ustanovením § 6 o. s. ř., účinným od 1. 1. 1992, že soud

postupuje v součinnosti se všemi účastníky řízení, aby ochrana

práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi

účastníky sporné, byly spolehlivě zjištěny. Svou snahou zpochybnit

platnost výzvy, což strany samy neučinily, překročil své oprávnění

a rozhodoval o věci, která se mezi stranami nejevila jako sporná.

Tím porušil čl. 90 Ústavy ČR, že soudy jsou povolány především

k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům

a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, že každý se může

domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého

a nestranného soudu.

Pokud v této souvislosti namítá vedlejší účastník, ostatně

v souladu s názorem okresního soudu v jeho rozsudku ze dne 28. 9.

1992, že v § 20 zákona č. 87/1991 Sb. se nehovoří o osobách

blízkých, je Ústavní soud toho názoru, že je třeba při aplikaci

§ 20 postupovat plně v souladu s § 4 odst. 2, který ve stanovených

případech mezi osoby povinné řadí i osoby blízké těchto osob,

pokud ona věc byla těmito osobami převedena, protože jiný výklad

by znamenal nerovnoprávné postavení oprávněných osob ve zcela

stejné právní situaci. Při emigraci osob docházelo k převzetí

jejich majetku státem jednak při propadnutí majetku podle

ustanovení §§ 51 a 52 tehdy platného trestního zákona nebo

v důsledku aplikace § 453a občanského zákoníku. Při stejné

skutkové podstatě by pak bylo rozhodováno odlišně, ač k tomu

nejsou žádné objektivní důvody. Jak vyplývá ostatně i z důvodové

zprávy, sankce ukládané v trestním řízení sledovaly politické

a ekonomické cíle, které měly sankce stejné povahy ukládané jinými

než soudními orgány, a proto dochází ke společné úpravě zmírnění

následků majetkových a jiných křivd spáchaných jednak v trestním

řízení, jednak jinými orgány státu. Proto odlišný výklad by nutně

vyvolal námitku nerovnosti stran před zákonem.

Ústavní soud se v této souvislosti zabýval i stanoviskem, že

postavení povinných osob je třeba posuzovat podle § 4 odst. 2

citovaného zákona, nikoliv podle § 20 odst. 1 téhož zákona,

protože stát nabyl vlastnictví nikoliv propadnutím majetku podle

§§ 51 a 52 trestního zákona, ale připadnutím podle § 453a

občanského zákoníku. K naplnění skutkové podstaty nedochází pak

údajně až právní mocí trestního rozsudku, ale již samotným

protiprávním jednáním vlastníků, jímž se tito trvale zbavují

možnosti věci obvyklým způsobem užívat. Ústavní soud se s tímto

názorem neztotožnil. Ustanovení §§ 19 a 20 je ustanovení

speciální, týkající se prakticky dokončení soudní rehabilitace

podle zákona č. 119/1990 Sb. O takový případ nabytí nemovitosti

státem v důsledku trestního rozsudku podle zjištění Okresního

soudu v Karviné se v tomto řízení jedná. Naproti tomu ustanovení

§ 453a občanského zákoníku, které sice sledovalo stejný cíl jako

ustanovení trestního zákona o propadnutí jmění ve stejných

případech, je ustanovení, v němž se projevila snaha zákonodárců

o jeho nejširší možný dosah a možnost libovolné interpretace

soudy. Pokud však takový výklad v konkrétním případě nebyl

k dispozici, závisela aplikace jen na volném výkladu, bez

jakékoliv stability výkladu tohoto právního ustanovení. Tak

i konkrétně v tomto případě by mohly vzniknout pochybnosti, kdy se

vlastníci dopustili takového protiprávního jednání, že se trvale

zbavili možnosti věci obvyklým způsobem užívat, protože možnost

návratu z emigrace nebyla absolutně vyloučena a navíc zákon

realizaci tohoto ustanovení podmiňuje tím, že muselo být v rozporu

se zájmem společnosti, aby vlastník s věcí dále nakládal. Tomu

však obvykle nebyla věnována pozornost.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je třeba vycházet v prvé

řadě ze soudního rozhodnutí provedeného v řízení podle zákona č.

119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci a mít na mysli i interpretaci

vztahu mezi § 20 a § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jak je

uvedeno výše. Opačný názor by vedl nutně k závěru, že všechna

rozhodnutí soudních orgánů v předmětné věci v soudních

rehabilitacích byla bez právního významu, což nemá oporu v zákoně.

Tím, že v uvedených bodech aplikoval krajský soud nesprávný

právní názor na postavení navrhovatelů jako vlastníků předmětných

nemovitostí a že svým rozhodnutím je zbavil vlastnictví, ať již

z důvodu nesprávného právního názoru na ztrátu rozhodujícího

důkazu, nebo z jiných, výše uvedených důvodů, zasáhl krajský soud

do základních práv a svobod navrhovatelů, jak jsou chráněna

Ústavou, resp. Listinou základních práv a svobod.

Ústavní soud proto uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě

v předmětné věci pro rozpor s čl. 11 věta prvá a druhá a s čl. 36

Listiny základních práv a svobod, jakož i pro rozpor s čl. 90

Ústavy České republiky, zrušil.

Ostatní argumenty, uváděné stěžovateli jako rozpor rozsudku

s čl.11 věta první a druhá, neshledal Ústavní soud důvodnými,

protože se jedná vesměs buď o oblast volného hodnocení důkazů

soudy, nebo o některé vady, které však neporušují ústavní zákon

a Ústavní soud je nepřezkoumává. Na celkovém hodnocení nezměnila

nic ani skutečnost, že stěžovatelka A.N. v průběhu řízení zemřela

a přestala být účastnicí řízení. S touto skutečností se bude muset

vypořádat Krajský soud, který ve věci bude znovu jednat.

Pokud jde o důvody ústavní stížnosti, týkající se podmínky

trvalého pobytu v ČR pro kvalifikaci oprávněné osoby, Ústavní soud

se jimi nezabýval, protože v době vydání tohoto nálezu se již

jedná o věc rozsouzenou (res iudicata) a Ústavní soud odkazuje na

nález pléna Ústavního soudu ze dne 12. 7. 1994 uveřejněný pod č.

164/1994 ve Sbírce zákonů České republiky.

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu České republiky se podle

§ 54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. nelze odvolat.

V Brně dne 2. února 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru