Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 117/06 #1Usnesení ÚS ze dne 31.10.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.117.06.1
Datum podání03.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 117/06 ze dne 31. 10. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele DŘEVO SENOŽATY, výrobní družstvo, sídlem Senožaty 117, zast. Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 2.12.2005, č.j. 15 Co 412/2005-729, a proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 28.2.2005, č.j. 5 C 540/99-628, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a Ing. J. B., jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud"), a to v těch výrocích, jimiž mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. V návrhu na zahájení řízení uvedl, že je žalovaným v řízení o uložení povinnosti zdržet se obtěžování provozní činností, kterou vykonává. Žalobu vedlejšího účastníka okresní soud zamítl a současně rozhodl o tom, že se náhrada nákladů řízení stěžovateli nepřiznává podle § 150 obč. soudního řádu s tím, že důvody zvláštního zřetele shledal v tom, že stěžovatel měl způsobit vedení stavebního řízení, dále že vedlejší účastník využil pouze svého práva na podání předmětné občanskoprávní námitky, když v důsledku subjektivních vjemů se mohl domnívat, že je nad míru přiměřenou poměrům činností stěžovatele obtěžován. Stěžovatel proti tomuto výroku podal odvolání (vedlejší účastník podal odvolání proti všem výrokům), krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil a stěžovateli přiznal náhradu nákladů toliko odvolacího řízení. Ohledně výroku o náhradě nákladů řízení krajský soud uvedl, že bylo prokázáno, že předmětná stavba byla zhotovena skutečně bez stavebního povolení a v rámci stavebního řízení o dodatečném vydání stavebního povolení, jehož byl vedlejší účastník účastníkem, byl tento odkázán se svými námitkami na civilní soud. Krajský soud tak uzavřel, že podáním žaloby realizoval vedlejší účastník toliko zákonem zaručené právo a že tento postup nelze přičítat v případě jeho neúspěchu k tíži. Podle názoru stěžovatele obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu, zejména do jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když se nevypořádaly se skutečností, že byly splněny podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení, současně porušily i zásahu rovnosti účastníků v řízení. Dále má za to, že byla porušena i ústavní zásada vyjádřená v čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Z těchto důvodů se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud napadené výroky obou rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy upravující základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 90 Ústavy:

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.

Z listinných podkladů poskytnutých stěžovatelem Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník podal u okresního soudu dvě žaloby a domáhal se vydání rozsudků, kterým by soud uložil žalovanému povinnosti zdržet se obtěžování imisemi ze zařízení stěžovatele v jeho provozovně. Po změnách žalob a rozhodnutí o druhé z nich zůstal předmětem řízení požadavek uložení povinnosti stěžovateli zdržet se obtěžování vedlejšího účastníka nad míru přiměřenou poměrům emisemi hluku, kouře a pachu vycházejícími z kotle a filtračního zařízení centrálního odsávání vybudovaného při výměně technologického zařízení v provozovně stěžovatele, na pozemcích vedlejšího účastníka par. č. 111, 112 a 199 v kat. úz. Senožaty. Řízení probíhalo z důvodu vedlejším účastníkem vznesené občanskoprávní námitky ve stavebním řízení, se kterou byl odkázán na občanskoprávní řízení před soudem. Po provedeném dokazování, zejména na základě dvou znaleckých posudků, okresní soud žalobu zamítl. Ohledně nákladů řízení okresní soud konstatoval (str. 7 odůvodnění rozsudku), že ve věci byl stěžovatel úspěšný a měl by mít dle § 142 odst. 1 obč. soudního řádu právo na jejich náhradu. Soud však ve smyslu § 150 obč. soudního řádu stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal z důvodů hodných zvláštního zřetele, které spatřuje v tom, že předmětnou stavbu stěžovatel v minulosti vybudoval bez řádného stavebního povolení, probíhá řízení o její odstranění a současně řízení o její dodatečné povolení. Sám stěžovatel zapříčinil svým chováním v minulosti vznik tohoto stavebního řízení, ve kterém vedlejší účastník je ze zákona jeho účastníkem a má právo vznášet i občanskoprávní námitky a je samozřejmé, že při uplatňování svých občanskoprávních námitek vychází ze svých určitých subjektivních vjemů, na základě nichž dovozuje, že je nad míru přiměřenou poměrům stěžovatelem obtěžován apod. Využil tedy svého řádného práva se ve stavebním řízení k věci vyjádřit, vznést občanskoprávní námitku a svým způsobem nemůže ovlivnit, že stavební úřad odmítá o této jeho námitce sám rozhodnout a odkazuje ho na občanskoprávní řízení. Z těchto důvodů tedy soud stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Stěžovatel proti výroku o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení podal odvolání, v němž namítal, že důvody hodné zvláštního zřetele nejsou v předmětné věci dány. Krajský soud jeho námitky posoudil (str. 8 a 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a shledav výrok soudu I. stupně správný, potvrdil ho.

Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci jde o interpretaci a aplikaci ustanovení obč. soudního řádu o náhradě nákladů řízení (§ 142 - 150), tedy ustanovení ohledně tzv. jednoduchého práva, které je z přezkumu v řízení o ústavní stížnosti samo o sobě vyloučeno. Nicméně Ústavní soud rozhodování o nákladech soudního řízení považuje za integrální součást soudního řízení jako celku a shledává, že pokud obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl.36 odst. 1 Listiny (viz nález ve věci sp.zn. I. ÚS 305/03). Též Evropský soud pro lidská práva připouští možnost zásahu do práva účastníků podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod rozhodnutím o nákladech soudního řízení (srov. rozhodnutí ze dne 6. 2. 2004 ve věci Beer proti Rakousku, respektive v rozhodnutí ze dne 7. 10. 2004, ve věci Baumann proti Rakousku). Při rozhodování o nákladech řízení se uplatňuje především obecné pravidlo, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, podle níž soud přizná právo na náhradu nákladů tomu účastníkovi, který měl ve věci plný úspěch (§ 142 obč. soudního řádu); v případě částečného úspěchu soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě rozhodne, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo (§ 142 odst. 2 obč. soudního řádu). Zjistí-li však soud v konkrétním případě, že zde existují důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí výjimečně náhradu nákladů zcela nebo zčásti přiznat (§ 150 obč. soudního řádu). Posléze uvedené ustanovení nelze považovat za normu, které by zakládalo zcela volnou diskreci (ve smyslu libovůle) soudu, nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Nelze ho proto vykládat tak, že lze kdykoliv bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení úspěšnému účastníkovi náhradu nákladů nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, což je v konečném důsledku zásahem do základního práva chráněného v čl. 36 odst. 1 Listiny. (srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 727/2000). Úkolem obecného soudu není pouhé mechanické rozhodnutí o náhradě nákladů podle výsledku sporu, nýbrž soud musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. V této souvislosti je soud povinen při výkladu a aplikaci § 150 obč. soudního řádu mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy). V takovém kontextu nejsou okolnostmi ovlivňujícími povinnost nahradit náklady řízení pouze skutečnosti, stojící na straně účastníků řízení (typicky majetkové a sociální poměry účastníků řízení), nýbrž také další skutečnosti, týkající se věci jako takové (např. okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další).

V posuzovaném případě okresní i krajský soud aplikovaly aplikoval § 150 obč. soudního řádu, když za důvody hodné zvláštního zřetele k nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému stěžovateli spatřuje v řadě okolností, z nichž některé vyvolal svým chování sám stěžovatel (pořízení nepovolené stavby). Jestliže jimi soudy zdůvodnily použití § 150 obč. soudního řádu, s důrazem právě na dřívější chování stěžovatele, učinily zadost svým povinnostem ve výše naznačeném smyslu.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2006

František Duchoň, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru