Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 117/04Usnesení ÚS ze dne 18.05.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkObnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.117.04
Datum podání01.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278, § 286

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 117/04 ze dne 18. 5. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. M., zastoupené advokátem JUDr. V. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2003, sp. zn. 6 To 122/03, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. Nt 115/2003, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001, sp. zn. 6 To 76/01, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 1 T 18/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl stížnost M. M. (dále jen "stěžovatelka") proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. Nt 115/2003. Tímto usnesením soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Městského soudu Praze ze dne 27. 2. 2001, čj. 1 T 18/99 - 432, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2001, čj. 6 To 76/01 - 469. Označeným rozsudkem městského soudu byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ") a odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání pěti let, k jehož výkonu byla zařazena do věznice s dozorem.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 3. 2004, doplněnou dne 23. 3. 2004, se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí Vrchního soudu a Městského soudu v Praze pro porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V odůvodnění uvedla, že v předchozím trestním řízení ve věci samé jí nebyl prokázán úmysl a klamavé jednání ve vztahu k poškozenému. Stav jejích podnikatelských aktivit byl takový, že si vypůjčila peníze na nákup zboží, o které pak byla podvodně připravena. Z tohoto důvodu nemohla dosáhnout očekávaných tržeb a tím byla zbavena možnosti dostát svým závazkům. Soud bezdůvodně neuvěřil jejímu tvrzení, že zboží, z jehož prodeje měla splatit úvěr, popř. uhradit pohledávku poškozeného, se nezbavila úmyslně, ale pozbyla jej v důsledku neseriózního jednání svědka M. Š., kterému, za krátkodobou půjčku, zřídila k tomuto zboží na týden zástavu. Myšlenka, že by žádala o úvěr se záměrem tímto způsobem obohatit sebe nebo svědka M. Š. na úkor poškozeného, je velmi málo pravděpodobná. Ačkoli svědek M. Š. odmítl vypovídat, nic nebránilo, aby byli obviněni společně. Podle názoru stěžovatelky, přístup orgánů činných v trestním řízení ovlivnila skutečnost, že se jednalo o bývalého vysokého důstojníka SNB, dlouhodobě působícího v Praze, který tedy nebyl pro orgány činné v trestním řízení osobou neznámou. Dále poukázala na dobrovolnou snahu podle svých možností uhradit poškozenému způsobenou škodu s tím, že poškozený její snahu uznává a písemně se přimlouval u prezidenta republiky za její omilostnění. Tím, že obecné soudy v původním trestním řízení nevyčerpaly dostupné možnosti k dosažení správného zjištění skutečností a odsoudily ji na základě nesprávně vytvořeného obrazu událostí, porušily její právo na spravedlivý proces.

Při posouzení jejího návrhu na povolení obnovy řízení obecné soudy nesprávně hodnotily postavení svědkyně D. H., která skutečný průběh událostí zná od svého tehdejšího manžela - svědka M. Š.. Navíc nebyla zvažována možnost požádat cestou právní pomoci Slovenskou republiku o výslech svědka M. Š.. Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny spatřuje v postupu odvolacího soudu, který tím, že projednal její stížnost v neveřejném zasedání, jí upřel právo na veřejné projednání. Stěžovatelka je toho názoru, že má být uvězněna za to, že nemohla dostát svým závazkům vůči bance a poškozenému, což je v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 1 Přílohy 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě.

Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně. Po přezkoumání zmíněných předpokladů Ústavní soud dospěl k závěru, že nebyla splněna jedna z procesních podmínek pro podání ústavní stížnosti upravená v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů ode dne doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Jedná se o lhůtu kogentní. Podání návrhu na povolení obnovy řízení nemá vliv na její běh a promeškání lhůty nemůže Ústavní soud prominout.

Ústavní stížností stěžovatelka napadá také rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. 2. 2001 (sp. zn. 1 T 18/99) a usnesení odvolacího soudu ze dne 10. 9. 2001 (sp. zn. 6 To 76/01), kterými byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 TrZ a byl jí uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání pěti let. Vzhledem ke shora uvedenému je zřejmé, že v této části je ústavní stížnost podána po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty. Proto byla ústavní stížnost v této části odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem.

Vzhledem k této skutečnosti byl předmět řízení před Ústavním soudem omezen pouze na napadená usnesení obecných soudů, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Vrchní soud v Praze, který poukázal na fakt, že ústavní stížnost je v části, v níž napadá rozhodnutí obecných soudů o vině a trestu, podána opožděně. Ve vztahu k rozhodnutím, týkajícím se návrhu stěžovatelky o povolení obnovy řízení, odkázal na obsah napadeného usnesení s tím, že v řízení o obnově řízení neplatí tzv. revizní princip, ale rozsah přezkumné činnosti soudů je striktně vymezen ustanovením § 278 trestního řádu (dále jen "TrŘ"¨). V závěru navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta, příp. zamítnuta.

Městský soud v Praze rovněž odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Pro úplnost dodal, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti řešil soud prvního stupně již v průběhu trestního řízení pod sp. zn. 1 T 18/99 a zčásti i v rámci rozhodování o povolení obnovy řízení, pokud měly vztah k návrhu na povolení obnovy řízení. Práva obhajoby nebyla v tomto řízení nijak zkrácena. Rovněž další námitky uplatněné v ústavní stížnosti jsou zcela nedůvodné. Stěžovatelka nebyla uznána vinnou a nebyla odsouzena pro dluh, nýbrž proto, že tento dluh vznikl v důsledku jejího podvodného jednání vůči poškozenému, kterého opakovaně uvedla v omyl, a to uváděním nepravdivých skutečností o důvodech a příčinách, pro které požadovala půjčení finančních prostředků. S takto získanými finančními prostředky pak naložila zcela jiným způsobem, který je popsán v napadených rozhodnutích.

Ze sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze vyplynulo, že stěžovatelka podala mimo jiné také podnět k podání stížnosti pro porušení zákona ve věci obnovy řízení. Podle sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 11. 5. 2004 byl podnět stěžovatelky dne 2. 4. 2004 odložen.

Po prostudování předložených podkladů Ústavní soud nezjistil nic, co by danou věc posunulo do ústavně právní roviny. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především polemizuje s odůvodněním napadených usnesení, pokud jde o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí, jímž byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d) TrŘ. Staví tak Ústavní soud do pozice třetí instance v systému soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu posuzovat, zda stěžovatelkou navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadenými usneseními obecných soudů nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.

Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny zákonem stanovené předpoklady. Právě naplnění těchto předpokladů bylo předmětem řízení, jehož výsledky stěžovatelka napadla v ústavní stížnosti. Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 TrŘ.

V projednávané věci jde o to, zda by stěžovatelkou předložené nové důkazy a skutečnosti mohly odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci samé či nikoli. V této otázce se Ústavní soud plně ztotožňuje s názorem obecných soudů, že tyto důkazy a skutečnosti by jiné rozhodnutí ve věci samé nemohly odůvodnit, neboť se jednalo o opakování návrhů, které stěžovatelka uplatnila již v původním řízení ve věci samé (zejména návrh na výslech svědka M. Š.), s nimiž se obecné soudy vyrovnaly v rozhodnutích o její vině, trestu a náhradové povinnosti. Z odůvodnění napadených usnesení soudu prvního stupně i soudu odvolacího vyplývá, že výslech stěžovatelkou navržené svědkyně D. H. nemohl zásadním způsobem ovlivnit závěry soudu učiněné v původním řízení. D. H. se nikdy osobně nezúčastnila inkriminovaných jednání mezi stěžovatelkou, svědkem M. Š., svědkem K. Č. a svědkem Ing. M. D. a informace o těchto jednání měla pouze zprostředkované. Tento fakt vyplývá i z ústavní stížnosti stěžovatelky kde uvedla, že "(...) svědkyně H., která skutečný průběh událostí zná od svého tehdejšího manžela M. Š. (...)". Obdobný závěr, že návrhy stěžovatelky by nemohly vést k jinému závěru o její vině a trestu, učinily soudy také ve vztahu k ostatním navrženým svědkům, kteří byli k obhajobě stěžovatelky zevrubně slyšeni již v původním řízení .

Z uvedeného je zjevné, že obecné soudy se zabývaly relevantními body podmínek umožňujících povolení obnovení řízení a po provedení důkazů a jejich posouzení dospěly k závěru, že důvody pro povolení obnovy řízení nejsou v projednávané věci dány. Jestliže tedy stěžovatelka zpochybňuje způsob provedeného dokazování a jeho vyhodnocení tak, jak je uskutečnil soud prvního stupně a soud odvolací, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tato argumentace směřuje do oblasti, jejíž přehodnocování - jak je vyloženo výše - Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší.

K namítanému porušení práva na spravedlivý proces je třeba konstatovat, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace přísluší obecným soudům. Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, potažmo na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, zjistily skutkový stav věci bez důvodných pochybností, jednání před soudem prvního stupně bylo ústní, veřejné, stěžovatelka se ho mohla zúčastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem. Obecné soudy svá rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

K námitce porušení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba poukázat na ustanovení § 240 TrŘ, z něhož vyplývá, že v neveřejném zasedání soud rozhoduje ve všech případech, kdy není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jde tedy o případy, kde zákon neveřejné zasedání výslovně stanoví nebo připouští, nebo kde není výslovně uvedena žádná forma jednání soudu. Kromě jiných rozhodnutí soud rozhoduje v neveřejném zasedání vždy o stížnosti (§ 141 a násl. TrŘ). V projednávaném případě odvolací soud projednal a rozhodl o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení v neveřejném zasedání. S ohledem na shora uvedené nelze považovat tento postup odvolacího soudu a jeho rozhodnutí učiněné v neveřejném zasedání za pochybení, které by mohlo založit protiústavnost zamítavého usnesení o stížnosti stěžovatelky. V tomto směru nelze shledávat pochybení ani v postupu soudu prvního stupně, který, v souladu s trestním řádem, projednal návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení ve veřejném zasedání (§ 286 odst. 1 TrŘ).

K návrhu na odklad vykonatelnosti je nutno podotknout, že tento návrh mohla stěžovatelka uplatnit jen ve vztahu k meritorním rozhodnutím obecných soudů o vině a trestu, nikoli k usnesením obecných soudů o nepovolení obnovy řízení, neboť se nejedná o rozhodnutí, která by stěžovatelce ukládala něco plnit. Samotný návrh má akcesorickou povahu, tzn. že sdílí osud ústavní stížnosti. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta z důvodů procesních nebo zjevné neopodstatněnosti, je odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem podle § 43 odst. 1 písm. b) a zčásti jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2004

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru