Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1168/18 #1Usnesení ÚS ze dne 23.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti kasačnímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.1168.18.1
Datum podání03.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 221 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1168/18 ze dne 23. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Petra Průchy, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017 č. j. 12 Co 275/2017-397, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to v jejich časové dimenzi, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Městský soud v Praze napadeným usnesením (druhým v pořadí) nepřipustil zastoupení žalobce (dále jen "stěžovatel") JUDr. Miroslavem Špadrnou (výrok I.) a zrušil rozsudek Obvodního osudu pro Prahu 5 ze dne 27. 2. 2017 č. j. 24 C 361/2011-352 a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.). Městský soud nepřipustil zastoupení stěžovatele JUDr. Miroslavem Špadrnou jako zmocněncem, neboť není advokátem, tato jeho činnost je dlouhodobě (minimálně již 25 let) obecně známou skutečností z úřední činnosti a byla také posouzena Ústavním soudem (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2428/08, IV. ÚS 1205/12, II. ÚS 325/14). Ve vztahu k vlastnímu meritu souzené věci městský soud poukázal na to, že za Českou republiku by měla jednat pouze jedna resortně příslušná organizační složka státu (ministerstvo, resp. Ministerstvo vnitra). Městský soud uvedl, že soud prvního stupně se důsledně neřídil jeho pokyny v usnesení č. j. 64 Co 337/2015-264 a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí; proto již jen z tohoto důvodu bylo nutné přistoupit ke zrušení rozsudku. Městský soud dále připomněl, že se soud dostatečně nezabýval nejen intenzitou zásahu do práv stěžovatele, ale ani povinností stěžovatele prokázat příčinnou souvislost mezi tvrzenými průtahy a vznikem újmy. Městský soud proto uzavřel s tím, že rozsudek obvodního soudu je nepřezkoumatelný.

Stěžovatel v prvé řadě poukázal na dosavadní průběh řízení, podrobněji se zabýval některými judikáty Evropského soudu pro lidská práva, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Při připomenutí, že se v souzené věci nejedná o konečné rozhodnutí, poukázal na délku řízení a z toho plynoucí závěr o neefektivitě odvolání jako prostředku ochrany jeho práv. Konečně uvedl, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a v řízení o opravném prostředku dochází ke značným průtahům.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, se jeví její subsidiarita, která se odráží ve formálním požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.

V souzené věci byla ústavní stížnost podána v řízení, které neskončilo. Zůstává-li v řízení před civilními soudy možnost dosáhnout nápravy formou opravných prostředků, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do řízení v jeho průběhu. Opakovaně jako nepřípustnou proto odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo rozhodnutí soudu, jímž věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06, IV. ÚS 3256/10, III. ÚS 256/11, III. ÚS 1492/13). Namístě je proto závěr, že s ohledem na výrok napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení, stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Na této skutečnosti nic nemění ani jeho tvrzení o neefektivitě odvolání jako prostředku ochrany práv a o významu přesahu ústavní stížnosti, když právě z odůvodnění odvolacího soudu vyplývají jasné závěry o respektování zákonných požadavků na rozhodování orgánem věcně příslušným a o požadavku prokázání příčinné souvislosti mezi tvrzenými průtahy a vznikem újmy, a tedy také naplnění předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu.

Ústavní soud nadto poukazuje na vlastní judikaturu, která akceptaci významu ústavní stížnosti podmíněné podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele spojuje s výjimečnými okolnostmi, za kterých podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu není nezbytné vyčerpat všechny procesní prostředky. Ústavní soud tyto výjimečné okolnosti nastínil již vícekrát (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 15/95, II. ÚS 446/04, II. ÚS 251/04, resp. nález sp. zn. II. ÚS 53/06). V souzené věci však k jejich uplatnění očividně nedochází a na procesní poměry předmětného řízení, jež stále probíhá, je vztáhnout nelze.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2018

JUDr. Vladimír Sládeček

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru