Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1164/13 #1Usnesení ÚS ze dne 13.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
POZEMKOVÝ FOND - Státní pozemkový úřad
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
žaloba/na určení
pozemek
Vlastnické právo
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1164.13.1
Datum podání08.04.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

44/1988 Sb., § 20 odst.1, § 20 odst.2

95/1999 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1164/13 ze dne 13. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudkyně zpravodajka) o ústavní stížnosti společnosti UNIM, spol. s r.o., sídlem Všestudy 18, Veltrusy, zast. JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2013, č.j. 30 Cdo 3889/2012-372, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2.10.2012, č.j. 22 Co 261/2012-338, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) Stanislava Nedbala a 2) Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví konkretizované usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla zasažena její ústavně garantovaná práva a svobody podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol").

V první části ústavní stížnosti stěžovatelka informovala o průběhu jejího sporu, v němž se domáhala u okresního soudu určení, že vlastníkem dvou individualizovaných pozemků v kat. úz. Všestudy u Veltrus je Česká republika a jsou ve správě Pozemkového fondu ČR (pozn. Pozemkový fond ČR označila stěžovatelka za vedlejšího účastníka, byť podle § 22 odst. 1 zák. č. 503/2012 Sb. vstoupila dnem 1.1.2013 do jeho práv a povinností Česká republika; stejného pochybení se dopustil i Nejvyšší soud, když v usnesení ze dne 30.1.2013 označil za účastníka řízení Pozemkový fond ČR). Žaloba byla odůvodněna tím, že Pozemkový fond, v jehož správě předmětné pozemky jako vlastnictví České republiky byly, tyto pozemky převedl kupní smlouvou ze dne 30.11.2006 na vedlejšího účastníka č. 1), a to přesto, že se stěžovatel dopisem ze dne 18.10.2006 obrátil na Pozemkový fond ČR s žádostí, aby tyto pozemky nepřeváděl, neboť jsou zčásti součástí dobývacího prostoru a zčásti součástí chráněného ložiskového území ve smyslu zákona č. 44/1988 Sb. (horní zákon). Okresní soud její žalobu nejprve zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu, o jejím odvolání rozhodoval krajský soud, ten sice shledal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva, po zjištění, že nedošlo k porušení zákona č. 95/1999 Sb., prvostupňový rozsudek potvrdil. Na základě jejího dovolání Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu pro vadu řízení, za kterou považoval skutečnost, že odvolací soud převzal závěry dokazování soudu I. stupně a na jejich základě změnil rozhodnutí soudu I. stupně, ač z formálního hlediska vydal potvrzující rozsudek. Poté krajský soud zrušil některé výroky rozsudku soudu I. stupně a ve věci opět rozhodoval okresní soud. Po provedeném řízení dospěl okresní soud k závěru, že při převodu předmětných pozemků nedošlo k porušení zákona, a to č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ani horního zákona, proto žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a důvod spatřovala v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu spatřovala ve skutečnosti, že výklad ustanovení § 20 odst. 1 a odst. 2 horního zákona za uvedeného skutkového stavu nebyl dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu explicitně řešen; dále nesouhlasila s posouzením otázky právního režimu, který se měl aplikovat na předmětné pozemky. Nejvyšší soud (kterého v textu označila jako vedlejšího účastníka) konstatoval, že dovolání není v této věci přípustné a dovolání odmítl.

Posléze stěžovatelka obsáhle odůvodnila svoje tvrzení o důvodnosti ústavní stížnosti. Kromě jiného uvedla, že se odmítá ztotožnit se závěry Nejvyššího soudu, že ve svém dovolání neformulovala žádnou právní otázku, která dovolacím soudem nebyla dosud vyřešena nebo měla být řešena jinak, a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Stěžovatelka je přesvědčena, že ve svém dovolání formulovala otázku zásadního právního významu velmi jasně a zřetelně. Hned v úvodní části svého dovolání, kde byly vyloženy důvody podání tohoto dovolání, bylo zcela jasně a zřetelně uvedeno, že otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení vztahu chráněného ložiskového území a dobývacího prostoru, pokud jde o jejich výměru, a především určení, jakým režimem se bude určitý pozemek řídit, pokud je jedna jeho část v chráněném ložiskovém území a druhá část je v dobývacím prostoru. Jde tedy o otázku interpretace ustanovení § 20 odst. 1 a 2 horního zákona. Postupem Nejvyššího soudu bylo stěžovatelce právo na projednání věci před dovolacím soudem, ačkoli podmínky pro projednání dovolání řádně splnila, čímž bylo porušeno ustanovení § (pozn. má být "čl.") 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. V důsledku odmítnutí dovolání byla, podle stěžovatelky, porušena její další základní, především právo na ochranu majetku a jeho pokojné užívání. Domnívá se, že obecné soudy se dopustily chybného právního posouzení takového skutkového stavu. Stěžovatelka od samého počátku tvrdila, že Pozemkový fond ČR porušil zákon č. 95/1999 Sb. a svými dopisy ho na tuto skutečnost řádně upozorňovala a vyzvala ho, resp. příslušné územní pracoviště, k tomu, aby uvedené pozemky nepřeváděl vzhledem ke skutečnosti, že jsou zčásti součástí dobývacího prostoru a současně i chráněného ložiskového území. Pozemkový fond odpověděl, že pokud neuplatnila žádost do 30.10.2003, není důvod pozemky z veřejné nabídky vyřazovat. Přes všechny shora uvedené skutečnosti proběhla jejich veřejná dražba, v níž uspěl vedlejší účastník č. 1). Stěžovatelka důsledně tvrdila, že uvedené pozemky nemohou být převedeny na jinou právnickou nebo fyzickou osobu, než na ni jako na subjekt, kterému bude jako jedinému v úvahu přicházejícímu stanoven z chráněného ložiskového území na uvedených pozemcích dobývací prostor. Pokud Pozemkový fond uzavřel s vedlejším účastníkem č. 1 smlouvu o převodu předmětných pozemků, tak je tato absolutně neplatná pro rozpor s ustanovením čl. II odst. 4 zákona č. 206/2002 Sb., jakož i všechny další smlouvy, které na ni navazují. Dále stěžovatelka zdůraznila, že Pozemkový fond nesplnil jednu ze základních povinností, kterou mu ukládá zákon č. 95/1999 Sb., konkrétně ustanovení § 7 odst. 2, podle něhož má předat obci, v jejímž územním obvodu se prodávaný zemědělský pozemek nachází, k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu oznámení o zahájení prodeje s uvedením údajů o pozemcích podle katastru nemovitostí a informaci o vyhlášení prodeje oznámit s minimálně týdenním předstihem v denním tisku s celostátní působností. Obecné soudy takový postup aprobovaly, když vydaly rozhodnutí, kterým zamítly žalobu na určení, že smlouva o převodu předmětných pozemků je neplatná, čímž bylo porušeno ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, protože uplatňovaly státní moc nikoli v případech a v mezích stanovených zákonem, a způsobem, který zákon stanoví, neboť ostentativně ignorovaly ustanovení zákona č. 95/1999 Sb. Stěžovatelka taktéž nesouhlasí se způsobem vyřešení otázky režimu předmětných pozemků, tj. zda se na ně má aplikovat režim dobývacího prostoru nebo chráněného ložiskového území. Je přesvědčena, že na daný případ je nutno pohlížet z pohledu ustanovení § 20 odst. 2 horního zákona, a že z něj vyplývající oprávnění na předností nabytí pozemků platí neomezeně. Tvrzení o neúplné žádosti ze dne 18.10.2006 považuje za alibistické.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že tím, že obecné soudy aplikovaly jednotlivá ustanovení horního zákona způsobem, se kterým zásadně nesouhlasila, a který je zcela evidentně v rozporu se zákonem, a opakovaně se ve svých podáních a vyjádřeních snažila prokázat, že na celou věc třeba aplikovat horní zákon tak, jak ona uvádí, došlo k tomu, že nemůže užívat předmětné pozemky pro svou podnikatelskou činnost a je jí tak upíráno právo na pokojné užívání majetku, které zaručuje ustanovení článku 11 Listiny, stejně jako ustanovení článku 1 Dodatkového protokolu. Pokud by příslušné právní předpisy byly aplikovány způsobem, který ona zastává, a který je na rozdíl od způsobu aplikace obecnými soudy logicky vysvětlený, musel by Pozemkový fond ČR uzavřít kupní nebo nájemní smlouvu týkající se předmětných pozemků právě s ní a s nikým jiným. Stěžovatelka shrnula, že postupem Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, neboť bylo bezdůvodně odmítnuto její dovolání, ačkoli pro takový procesní úkon nebyly splněny požadavky, které předpokládá zákon i judikatura. Nemůže ztotožnit s rozhodnutím Nejvyššího soudu a považuje ho za mimořádný zásah do základních práv a svobod, což je v demokratickém právním státě nepřípustné. V důsledku toho, že jí bylo odňato jeho právo na spravedlivý proces a nemohla zvrátit protiprávní a protiústavní procesní postup obecných soudů, bylo zasaženo i do jejího práva vlastnit a pokojně užívat majetek. Z tohoto důvodu byla mimořádně omezena její schopnost a možnost podnikat a generovat zisk, jakož i účelně a hospodárně využívat nerostné bohatství České republiky.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, Úmluvy a Dodatkového protokolu, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 2 odst. 2 Listiny:

Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.

Čl. 11 odst. 1 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 6 Úmluvy:

1. Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

2. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.

3. Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva:

a) být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu;

b) mít přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby;

c) obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují;

d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě;

e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.

Čl. 1 Dodatkového protokolu

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.

II.

Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.

Nejvyšší soud lapidárně odkázal na odůvodnění svého usnesení, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.

Krajský soud vyjádřil přesvědčení, že v řízení před ním nedošlo k zásahu do Ústavou garantovaných práv stěžovatelky, ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a dokázal na odůvodnění svého rozsudku obsahujícího důvody vedoucí k potvrzení zamítavého rozsudku okresního soudu. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti také neuvedl.

Státní pozemkový úřad se postavení vedlejšího účastníka vzdal, Stanislav Nedbal na výzvu k vyjádření nereagoval.

III.

Z předložených listinných podkladů, jakož i ze spisu okresního soudu sp.zn. 11 C 258/2006 zjistil Ústavní soud tyto relevantní skutečnosti:

Stěžovatelka se žalobou u okresního soudu domáhala určení absolutní neplatnosti smluv ke dvěma pozemkům v kat. úz. Všestudy, a to smlouvy o převodu vlastnického práva na vedlejšího účastníka č. 1, smlouvy o zřízení zástavního práva a smlouvy o zřízení předkupního práva, obě ve prospěch vedlejšího účastníka č. 2. Tvrdila, že předmětné pozemky jsou zčásti součástí dobývacího prostoru a chráněného ložiskového území, proto tyto pozemky nemohou být převedeny na jiného, než na ni. V průběhu řízení, po provedení vkladu vlastnického práva ve prospěch vedlejšího účastníka č. 1, stěžovatelka změnila žalobní návrh na určení, že vlastníkem obou pozemků je Česká republika a že jsou ve správě vedlejšího účastníka č. 2. Okresní soud žalobu na určení vlastnického práva a na určení neplatnosti zástavní smlouvy a smlouvy o zřízení předkupního práva rozsudkem ze dne 21.2.2008, č.j. 11 C 258/2006-76 zamítl, a to pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Stěžovatelka napadla rozsudek soudu I. stupně odvoláním, které krajský soud neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 9.9.2008, č.j. 22 Co 313/2008-106, potvrdil rozsudek okresního soudu. V odůvodnění konstatoval, že stěžovatelka nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv o zřízení zástavního práva a zřízení předkupního práva, že však má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným pozemkům, že však při převodu pozemků nedošlo k porušení zákona č. 95/1999 Sb. (v té souvislosti připomenul, že pokud stěžovatelka měla zájem o pronájem nebo převod pozemků, bylo její povinností podat do 30.10.2003 příslušnou žádost). Proti rozsudku krajského soudu brojila stěžovatelka dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27.10.2010, č.j. 30 Cdo 714/2009-133, tak, že ho v části směřující proti potvrzujícímu výroku o zamítnutí žalob o určení neplatnosti smluv o zřízení zástavního práva a předkupního práva odmítl, jinak ho shledal přípustným a důvodným, proto rozsudek krajského soudu zrušil (pro zatížení řízení vadou, která mohla mít na základek nesprávné rozhodnutí věci). Poté krajský soud usnesením ze dne 15.2.2011, č.j. 22 Co 313/2008-158, zrušil příslušné výroky rozsudku soudu I. stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po obsáhlém doplnění dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 16.2.2012, č.j. 11 C 258/2006-303, určovací žalobu opět zamítl, neboť dospěl k závěru, že při převodu předmětných pozemků, které byly ve vlastnictví státu, na vedlejšího účastníka č. 1 k porušení zákona č. 95/1999 Sb. nedošlo. V odůvodnění uvedl, že rozhodnutí v posuzované věci závisí na výkladu § 20 zák. č. 44/1988 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakotvující právo organizací, jímž byl stanoven dobývací prostor nacházející se na pozemku ve vlastnictví státu, na uzavření dohody o pronájmu pozemku nebo kupní smlouvy, přičemž žádost musela být podána nejpozději do 30.10.2003. Tato lhůta nebyla stěžovatelem dodržena, proto byly pozemky zařazeny do veřejné nabídky a vyhrál ten, kdo nabídl nejvyšší cenu. Proti rozsudku soudu I. stupně brojil stěžovatel odvoláním zpochybňujícím výklad uvedeného ustanovení a tvrdil, že oprávnění platí neomezeně. Akcentoval, že ústřední pracoviště tehdejšího pozemkového fondu výslovně nedoporučilo uzavření smlouvy s vedlejším účastníkem č. 1. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, proto rozsudkem ze dne 2.10.2012, č.j. 22 Co 261/2012-338, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Byť se s právním posouzením zcela neztotožnil, přesto konstatoval, že i po právním posouzení jím provedeném jsou dány důvody pro zamítnutí žaloby. Po analýze příslušných ustanovení horního zákona, ve znění příslušných novelizací, vzal za prokázané, že předmětné pozemky se ke dni uzavření kupní smlouvy nacházely částečně v dobývacím prostoru a částečně byly součástí chráněného ložiskového území. Jestliže stěžovatelka nevyužila svého přednostního práva na uzavření dohody o pronájmu pozemků v dobývacím prostoru nebo kupní smlouvy podáním žádosti nejpozději do 30.10.2003, pak omezení vedlejšího účastníka č. 2 při nakládání s nimi pominulo. Pokud jde o pozemky patřící do chráněného ložiskového území, tak konstatoval, že stěžovatelčina žádost neměla předepsané náležitosti, tudíž nebyla způsobilá zajistit stěžovatelce přednost před ostatními zájemci. Krajský soud poukázal i na skutečnost, že žalobce (správně má být "žalovaný č. 1", tj. vedlejší účastník č. 1) nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům poté, co podal nejvýhodnější nabídku kupní ceny, přičemž nabídku kupní ceny učinili i dva společníci stěžovatelky (jejich nabídka však byla nižší) a považoval za zarážející, že na straně jedné se společníci stěžovatelky zúčastnili nabídkového řízení, které má vyústit v následné uzavření kupní smlouvy k předmětným pozemkům, a na druhé straně tento způsob jako nezákonný zpochybňují. Krajský soud proto uzavřel, že neshledal jednání, které by odporovalo zákonným ustanovením, a že kupní smlouvu ze dne 30.11.2006 s právními účinky vkladu dne 21.12.2006 považuje za platný právní úkon. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka tzv. nenárokové dovolání, přičemž otázku zásadního právního významu spatřovala ve skutečnosti, že "výklad ust. § 20 odst. 1 a odst. 2 horního zákona za uvedeného skutkového stavu nebyl dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR explicitně řešen". Dále uvedla, že k podání žádosti ve smyslu § 20 odst. 2 horního zákona není stanovena žádná závazná či snad dokonce prekluzivní lhůta, jako je tomu v případě pozemků, které jsou již v režimu dobývacího prostoru. Z provedeného dokazování, podle ní, ale jasně vyplynulo, že předmětné pozemky se nacházejí v chráněném ložiskovém území, a z kogentních ustanovení horního zákona v žádném případě nevyplývá, že by žádost musel žadatel podat do určitého pevně stanoveného data. Stěžovatelka dále nesouhlasila s posouzení otázky právního režimu, který se bude aplikovat na předmětné pozemky, odvolacím soudem. Domnívala se, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatná, když tento fakt je navíc podpořen skutečností, že ústřední pracoviště žalovaného 2) výslovně nedoporučilo uzavřít kupní smlouvu s prvým žalovaným. Nejvyšší soud vyhodnotil dovolání jako nepřípustné, proto usnesením ze dne 30.1.2013, č.j. 30 Cdo 3889/2012-372, odmítl. Učinil tak poté, kdy zjistil, že stěžovatelka ve svém dovolání ovšem neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Doplnil, že z obsahu dovolání je zřejmé, že stěžovatelka s odkazem na své skutkové závěry zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem a činí tak s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost dovolání nezakládá. K otázce právního posouzení věci pak uvedl, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, mu umožňovaly přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl vyložen v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu tohoto rozsudku je zřejmé, že se odvolací soud zabýval otázkou aplikace § 20 horního zákona, přičemž ve zjištěných skutkových poměrech dané věci uzavřel, že podmínky pro zneplatnění předmětné smlouvy splněny nebyly, neboť zjištěné skutečnosti nebyly podřaditelné pod shora cit. právní režim (ať již pro uplynutí prekluzivní lhůty či pro absenci souhlasného stanoviska obce ve smyslu § 20 odst. 2 horního zákona).

IV.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s rozhodnutími obecných soudů a se spisem okresního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů, tudíž není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Výjimku tvoří případy, kdy obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, včetně provádění a hodnocení důkazů, vyvození skutkových a právních závěrů, interpretace a aplikace právních předpisů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "obyčejných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.

Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Na prvním místě se Ústavní soud zabýval tvrzením stěžovatelky o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. K tomu dodává, že podle jeho konstantní judikatury dojde k porušení práva na soudní ochranu, příp. práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno žádné takové právo stěžovatelky. Stěžovatelka se žalobou domáhala určení neplatnosti smluv (na takovém určení zcela evidentně neměla naléhavý právní zájem) a určení vlastnického práva České republiky. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v posouzení předpokladů platnosti smlouvy uzavřené Pozemkovým fondem ČR a vedlejším účastníkem č. 1, a to s přihlédnutím k údajným omezujícím podmínkám převodu vyplývajícím z horního zákona. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v tomto bodě pouhou polemikou se závěry obecných soudů ohledně hodnocení významu § 20 horního zákona. Skutečnosti, na jejichž základě obecné soudy rozhodly ve věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje pečlivost, se kterou se soudy vypořádaly se stěžovatelčinými námitkami vycházejícími převážně z nepřesných představ o právních důsledcích zakotvených v § 20 horního zákona; bylo plně v silách stěžovatelky, aby příslušná oprávnění řádně a včas využila, nestalo-li se tak, nechránila si dostatečně svoje práva a její neúspěch v soudním sporu je přičitatelný jejímu chování. Z těchto důvodů nemohlo ani dojít k zásahu do dalších tvrzených stěžovatelčiných základních práv (na ochranu majetku a jeho pokojné užívání).

Pokud stěžovatelka vyčítá Nejvyššímu soudu postup při odmítnutí jejího dovolání, tak Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, v němž byla poučena o tom, že její polemika s právním posouzením případu je založena na její skutkové verzi. Relevantní důvody pro odmítnutí dovolání jsou racionálně vysvětleny na str. 4 usnesení Nejvyššího soudu.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. března 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru