Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1164/10 #1Usnesení ÚS ze dne 10.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a po... více
Věcný rejstříkSmlouva
družstvo/bytové
Vydržení
Byt
společenství vlastníků jednotek
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1164.10.1
Datum podání21.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 132, § 134


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1164/10 ze dne 10. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti společnosti DeniKo, s.r.o., sídlem Kahovská 1704, Praha 4, zast. JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 1724, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.2.2010, č.j. 68 Co 530/2009-65, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14.7.2009, č.j. 11 C 135/2009-29, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, Pražského stavebního bytového družstva, sídlem Na Hetmance 7/300, Praha 5, a JUDr. T. P., insolvenčního správce, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obsáhlou a podrobnou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") a spojila ji s požadavky na postup podle § 39 zák. č. 182/1993 Sb., na odložení vykonatelnosti rozsudku Městského soudu a na nařízení předběžného opatření vůči insolvenčnímu správci. K věci uvedla, že rozsudkem městského soudu byl potvrzen rozsudek obvodního soudu, jímž byla zamítnuta její žaloba, kterou se domáhala určení vlastnictví ke konkrétní bytové jednotce, s odůvodněním, že nemůže být ve smyslu platné právní úpravy oprávněným držitelem v dobré víře, když tuto jednotku užívá po dobu více než 10 let pouze na základě smlouvy označené jako "Smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy reg. č. 2502" ze dne 14.10.1996, byť jde o legální užívací titul. Dále namítá, že napadené rozsudky porušují její základní práva zaručená ústavním pořádkem, konkrétně právo na ochranu majetku podle čl. 1 a 10 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol") a právo na soudní ochranu, které je imanentní součástí práva na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina). Tvrdí, že v situaci, kdy se odvolací soud odmítl zabývat námitkou, že jí nebylo umožněno jednat před soudem I. stupně ve své mateřštině s odkazem na to, že je právnickou osobou, došlo prizmatem článku 3 odst. 1 Listiny k zásahu do práva na zákonné soudní řízení garantované článkem 37 odst. 4 Listiny. Tato tvrzení doplnila přesvědčením o ústavně nekonformním výkladu příslušených ustanovení obč. zákoníku, konkrétně § 132 a § 134 a zdůraznila svoje legitimní očekávání s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Legitimní očekávání dosáhnout účinného nabytí vlastnického práva k bytové jednotce odvozuje ze Smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy reg. č. 2502 ze dne 14.10.1996, kterou uzavřel její právní předchůdce a do jehož práv a povinností vstoupila na základě Dohody o postoupení práv a povinností ze dne 27.4.1998. K tomu dodává, že její právní předchůdce jednotku koupil (nedošlo pouze k převodu vlastnického práva), kupní cenu zaplatil, jednotku převzal, stěžovatelka vstoupila s vědomím i souhlasem Pražského stavebního bytového družstva (dále jen "PSBD") do práv a povinností právního předchůdce a PSBD s ní od počátku jednalo jako s vlastníkem. Stěžovatelka se dovolává závěrů z nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 353/04. V dalších partiích podává stěžovatelka svůj náhled na její dobrou víru, vyjadřuje se k argumentu, že měla s použitím vhodných právních prostředků již dříve hájit svá práva, jakož i k argumentaci, že nemůže být držitelem oprávněným. Součástí ústavní stížnosti je též návrh na provedené dokazování, zdůvodnění její přípustnosti (bez podaného dovolání) a informace o osobě obecné zmocněnkyně stěžovatelky, jakož i o důvodech vedoucích k obstarání předmětného bytu. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Dodatkového protokolu a Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:

Čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu:

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 37 odst. 4 Listiny:

Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.

II.

Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 11 C 135/2009 zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti:

Žalobou doručenou soudu dne 27.2.2009 se stěžovatelka, jednající jednatelem Letchi Dalkhadovem, domáhala určení vlastnického práva k individualizované bytové jednotce, a to vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi, tj. vůči PSBD. V žalobě tvrdila, že PSBD a její právní předchůdce uzavřeli dne 14.10.1996 "Smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy reg. č. 2502", na jejímž základě se PSBD zavázal převést do vlastnictví konkrétní bytovou jednotku. Právo na převod přešlo na stěžovatelku cesí, a to na základě "Dohody o postoupení práv a povinností ze dne 27.4.1998, s níž PSBD výslovně vyslovil souhlas dne 31.4.1998 (pozn. takto označený dne není součástí gregoriánského kalendáře). Právní předchůdce stěžovatelky uhradil sjednanou konečnou kupní cenu, čímž splnil všechny závazky, a ujal se oprávněné držby jednotky dnem 30.6.1997, stěžovatelka tak učinila na základě Dohody o postoupení práv a povinností údajně dne 31.4.1998. S ohledem na dikci smlouvy stěžovatelka vyčkávala na finalizaci realizované koupě formou promítnutí převodu vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž závazek předložit finální verze smluv k podpisu stíhá vedlejšího účastníka. V další části žaloby tvrdila, že nabyla vlastnické právo k jednotce vydržením, neboť byla v oprávněné držbě více než 10 let. Po ústním jednání obvodní soud žalobu zamítl, když zjistil, že stěžovatelka nebyla oprávněným držitelem, protože nebyla v dobré víře, neboť jí bylo známo, že věc drží s tím, že po splnění dohodnutých podmínek má právo na uzavření kupní smlouvy. Proti rozsudku soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž polemizovala s právními a skutkovými závěry soudu (pozn. obsah odvolání později převzala do ústavní stížnosti), městský soud prvostupňový rozsudek, jako věcně správný, potvrdil. V odůvodnění potvrdil názor obvodního soudu, že stěžovatelka na základě smlouvy, jež podle obsahu byla smlouvou o smlouvě budoucí, nemohla být v dobré víře, že věc (bytovou jednotku) "drží" jako vlastník. Dále se zaměřil na další námitky, které však nepovažoval pro věc za relevantní (včetně hodnocení cese do práv a povinností původního oprávněného stěžovatelkou, která podle jeho názoru nebyla možná).

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem obvodního soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné tvrzené porušení nebylo zjištěno.

Podstatou sporu stěžovatelky a vedlejších účastníků, resp. Pražského stavebního bytového družstva a insolvenčního správce (s ohledem na prohlášení konkursu na majetek družstva), je tvrzení o nabytí vlastnického práva ke konkretizované bytové jednotce vydržením. Je obecně známé, že vydržení představuje jeden z tradičních, byť výjimečný, způsob originárního nabytí vlastnictví na základě dlouhodobé a kvalifikované držby. Ustanovení § 134 obč. zákoníku v současné době vymezuje předpoklady vydržení takto:

- způsobilý subjekt (vlastnické právo může vydržet fyzická i právnická osoba),

- způsobilý předmět (vydržet lze jakoukoliv věc, která může být předmětem vlastnického práva, kromě věcí, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob, může jím být i jednotka vymezená podle zákona č. 72/1994 Sb.),

- oprávněná držba (nakládání s věcí jako se svou se zřetelem ke všem okolnostem, že držiteli věc patří),

- uplynutí vydržecí doby, jakož i nepřetržitost držby po celou vydržecí dobu.

V posuzované věci se obecné soudy logicky prvotně zaměřily na existenci oprávněné držby u stěžovatelky. Pokud po provedeném dokazování dospěly k závěru, že stěžovatelka tento předpoklad nesplňuje a tento závěr náležitě odůvodnily, dostály svým povinnostem z hlediska stěžovatelčina práva na soudní ochranu. Ústavní soud jejich hodnocení sdílí, protože stěžovatelka si byla vědoma obligačního právního titulu, který vedl k užívání předmětné bytové jednotky, nechovala se tudíž jako vlastník věci. Pokud však v průběhu řízení tvrdila, že se za vlastníka považovala (a díky tomu plnila některé povinnosti vůči společenství vlastníků jednotek), nemohla být v takovém psychickém stavu, tj. v dobré víře, který by vycházel s objektivních okolností; prostým nahlédnutím do katastru nemovitostí by zjistila, že vlastníkem je někdo jiný (pozn. šlo o tzv. vydržení contra tabulas). Ústavní soud nesdílí závěr městského soudu o nedostatku aktivní legitimace stěžovatelky, protože podle jeho názoru není možné postoupení pohledávky ze smlouvy o smlouvě budoucí; klasická cese opravdu není možná, avšak v dané věci došlo ke změně subjektů závazkového vztahu vzniklého ze smlouvy o smlouvě budoucí na základě projevů vůle všech tří dotčených osob (dohoda původního a budoucího kupující, následný souhlas prodávajícího); toto rozdílné hodnocení však nemůže nikterak ovlivnit závěr o tom, že stěžovatelka podmínky pro vydržení vlastnického práva nesplnila. Z těchto důvodů proto nedošlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatelky, které garantuje čl. 11 Listiny (pozn. na toto ustanovení měla stěžovatelka primárně odkázat), či čl. 1 Dodatkového protokolu.

Pokud stěžovatelka namítá, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, tak Ústavní soud, s odkazem na svoji dosavadní bohatou a konstantní judikaturu, dodává, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelce bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný). Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelky domáhat se určení vlastnického práva k bytové jednotce, samotný neúspěch ve sporu v důsledku nenaplnění hmotněprávních předpokladů není zásahem do práva na soudní ochranu.

Stěžovatelka dále tvrdí, že došlo k porušení čl. 37 odst. 4 Listiny odvolacím soudem, který se odmítl zabývat námitkou, že jí nebylo umožněno jednat před soudem I. stupně ve své mateřštině. Také tuto námitku nepovažuje Ústavní soud za relevantní. Ze spisu vyplývá, že před soudem I. stupně se uskutečnilo jediné ústní jednání, na které se za stěžovatelku nikdo nedostavil, ač doručení bylo vykázáno, v odvolání ani v jiném podání žádná námitka tohoto druhu není obsažena.

Jestliže se stěžovatelka dovolává závěrů z nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 353/04, pak Ústavní soud upozorňuje, že tento nález vychází z jiné skutkové situace; v této věci obecné soudy určily vlastnické právo stavebníka a Ústavní soud poskytl ochranu oprávněnému ze smlouvy o smlouvě budoucí. Jestliže se však stěžovatelka, v pozici budoucí kupující ze smlouvy o smlouvě budoucí, neúspěšně domáhala určení vlastnického práva k předmětu budoucí koupě, pak ji Ústavní soud nemůže poskytnout ochranu jako budoucí kupující, protože o této otázce nebylo obecnými soudy rozhodováno.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, včetně návrhu na odklad vykonatelnosti, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru