Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1163/14 #1Usnesení ÚS ze dne 14.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 3
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
informace
Veřejný činitel
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1163.14.1
Datum podání27.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 17, čl. 10, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 415

99/1963 Sb., § 120 odst.1, § 120 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1163/14 ze dne 14. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Centrum nezávislé kultury Palác Akropolis, a. s., se sídlem Kubelíkova 27/1548, Praha 3, zastoupeného JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Náplavní 2013/1, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, č. j. 25 Cdo 3058/2013-184, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2013, č. j. 53 Co 398/2012-156, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 4. 2012, č. j. 12 C 262/2010-129, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na porušení čl. 1 a 90 Ústavy České republiky, s odkazem na porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s odkazem na porušení práva na ochranu dobrého jména zaručeného v čl. 10 odst. 1 Listiny domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z přiložené ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 3 (dále také "soud prvního stupně") domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 313 165,- Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že uzavřel s obchodním partnerem smlouvu o propagaci a reklamě (vše blíže specifikováno v rozsudku soudu prvního stupně), která však byla zmařena poté, co žalovaný vydal článek "Svět podle Hurdy", kterým bylo dle stěžovatele zasaženo do jeho práva na ochranu dobrého jména. Soud prvního stupně svým rozsudkem ze dne 23. 4. 2012, č. j. 12 C 262/2010-129, žalobu zamítl s tím, že publikovaný názor žalovaného v uvedeném článku nevybočil (v mezích demokratické společnosti) z obecně uznávaných pravidel slušnosti, neztrácí charakter konkrétního úsudku a jako takový se neocitá mimo meze ústavní ochrany. Vzhledem k tomu, že žalovaný vykonával své právo na svobodu slova a projevu v mezích zákona, nemůže být dle soudu prvního stupně odpovědný za případně vzniklou škodu.

Rozsudek soudu prvního stupně stěžovatel napadl odvoláním, v němž namítal, že si žalovaný nepočínal v souladu s prevenční povinností dle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), neboť nebyl mj. novinářem disponujícím licencí a neopatřil si stanovisko stěžovatele či jeho akcionáře k tvrzením uvedeným v článku. Tím došlo ke škodě na majetku stěžovatele. V odvolání dále namítal procesní pochybení, k nimž mělo ze strany soudu prvního stupně dojít například tím, že nebyl proveden výslech navrženého svědka.

Městský soud v Praze (dále také "odvolací soud") svým rozsudkem ze dne 21. 1. 2013, č. j. 53 Co 398/2012-156, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. K namítanému porušení prevenční povinnosti v tom, že si žalovaný neověřil pravdivost uveřejněných informací, odvolací soud uvedl, že stěžovatel nepravdivost informací netvrdil ani neprokazoval. Navíc tuto námitku zcela vyřazuje prokázaná skutečnost, že informace, které měly stěžovatele poškodit, byly dávno veřejnosti přístupné zveřejněním v Hospodářských novinách. Odvolací soud shledal jako nedůvodné i námitky procesního charakteru, neboť soud prvního stupně nijak z hlediska procesních práv stěžovatele ani z hlediska objasnění skutkového stavu nepochybil, pokud navržené svědky nevyslechl. Odvolací soud pak uzavřel, že žalovaný vyjádřil svůj hodnotící úsudek formou zcela přiměřenou regionální tiskovině i obsahu sdělovaných informací. Je proto správný závěr o tom, že tímto jednáním žalovaný nejen neporušil prevenční povinnosti dle § 415 občanského zákoníku, ale ani jakoukoli jinou povinnost.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, č. j. 25 Cdo 3058/2013-184, odmítnuto jako nepřípustné, neboť nevymezuje otázku zásadního právního významu, nýbrž pouze vytýká soudům nesprávnost hodnocení důkazů, tj. nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o neprokázání protiprávního jednání, resp. porušení prevenční povinnosti žalovaného.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejdříve rekapituluje rozhodnutí obecných soudů a stručně shrnuje skutkový stav. Následně rozvádí, v čem spatřuje zásah do svého práva na ochranu dobrého jména uvedeným článkem žalovaného. Konkrétně uvádí, že se soudy nedostatečně zabývaly závažností obvinění žalovaného ve vztahu k osobě pana Hurdy, která je zřejmá ze stěžovatelem namítané škody, a že se nedostatečně zabývaly okolností dostupnosti článku na internetu, což i nadále umožňuje snižovat čest a důstojnost pana Hurdy a osob s ním spojených. Obecné soudy se dle stěžovatele také nedostatečně zabývaly zdroji informací a vynaloženému úsilí k ověření pravdivosti prezentovaných informací. Žalovaný nepostupoval lege artis, když neověřoval několik let staré informace. Tím byl dle stěžovatele porušen požadavek na náležité ověření si informací a v důsledku toho pak došlo k zásahu do práva na ochranu dobrého jména. Stěžovatel rovněž opakovaně upozorňuje, že žalovaný neměl v době napsání článku novinářskou licenci. V neposlední řadě v souvislosti se zásahem do jeho dobrého jména upozorňuje na to, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil publikování článku jen na regionální úrovni, neboť článek byl zároveň zveřejněn na internetu, což má potvrdit závažnost jednání žalovaného.

Zásah do práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje v tom, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navrhované důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a své rozhodnutí přesvědčivým způsobem neodůvodnil. Stěžovatel upozorňuje, že opakovaně navrhoval a trval na výslechu svědka a má za to, že i s přihlédnutím k pravidlům koncentrace řízení byla nepřipuštěním jeho výslechu jeho procesní práva týkající se dokazování a zajištění možností pro unesení důkazního břemene ve sporu. Dále upozorňuje i na to, že tuto skutečnost přednesl již v rámci odvolání, avšak neúspěšně, přičemž obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily toliko nedostatečně a nepřesvědčivě. Stěžovatel poukazuje i na další rozpory, které jsou uvedeny v rozhodnutích obecných soudů, například o údajné absenci chybějících tvrzení o nepravdivosti tvrzení žalovaného. Nejvyšší soud pak do práva na spravedlivý proces měl zasáhnout tím, že nepřipustil dovolání, ačkoliv tak dle stěžovatele učinit měl.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud v nálezu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 (N 57/36 SbNU 605) jasně konstatoval, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Na tomto principu je postavena i judikatura Evropského soudu pro lidská práva [podrobně např. ve věci Lingens proti Rakousku (1986)], stejně jako judikatura Nejvyššího soudu USA, srov. např. New York Times Co. v. Sullivan 376 U.S. 254 (1964) a Gertz v. Robert Welch, Inc. 418 U.S. 323 (1974)]. Důvod aplikace tohoto principu je dvojí. V prvé řadě se jím podporuje diskuse o veřejných věcech a svobodné utváření názorů. Co největší bohatost diskuse o věcech veřejných by měla být státní mocí regulována jen v míře nezbytně nutné (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny). Aplikací tohoto principu stát rovněž akceptuje, že jeho mocenský zásah do svobody projevu za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů by měl přijít subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud nelze napravit škodu jinak. Škodu lze jinak než zásahem státu napravit například užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji než cestou soudního řízení. Pro osoby činné v oblasti veřejného života, ať již jde o politiky nebo o osobnosti veřejně známé, obecně platí, že disponují mnohem snadnějším přístupem k médiím, a mají tak mnohem snadnější možnost vyvrátit to, co ony samy považují za smyšlené závěry. Soudní ochrana dobrého jména takových veřejně činných osob je i proto realizována v míře menší než ochrana dobrého jména kohokoliv jiného, který má mnohem menší spektrum možností vstoupit do veřejné diskuse než osoba veřejně činná.

Ústavní soud dále ve svém nálezu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03 (N 209/39 SbNU 215) uvedl, že věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z ústavního hlediska presumpce, že jde o kritiku ústavně konformní. Jde o výraz demokratického principu a o výraz participace členů občanské společnosti na věcech veřejných.

Při přezkumu důvodnosti ústavní stížnosti měl výše uvedené závěry Ústavní soud na paměti, přičemž si je vědom, že i svoboda slova má své limity, s nimiž se moc soudní musí v konkrétní rozhodovací činnosti řádně vypořádat (například usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. II.ÚS 468/03).

Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud je v projednávané věci jediným akcionářem stěžovatele známý pražský politik a pokud má stěžovatel co dočinění s možnou veřejnou podporou ze strany magistrátu či příslušné městské části, nevztahuje se snížená ochrana osobnosti toliko na osobu veřejně činnou, nýbrž i na stěžovatele coby právnickou osobu. Jinými slovy stěžovatel musí strpět daleko větší míru kritiky a tím i větší zásah do jeho soukromí než jiná "běžná" právnická osoba.

V posuzované věci Ústavní soud shledal, že obecné soudy případ stěžovatele posoudily pečlivě, když ve věci nejen aplikovaly podstavní právo, nýbrž se věcí zabývaly i z pohledu ústavního práva, na jehož základě potom zcela přesvědčivě a logicky ozřejmily, proč daly přednost svobodě projevu žalovaného zaručené v článku 17 Listiny před ochranou dobré pověsti stěžovatele. Podle obecných soudů byla kritika stěžovatele přiměřená, a proto nemohla vzniknout odpovědnost žalovaného za údajný zásah do tvrzeného ústavního práva. Ústavní soud pak považuje za podstatné vyzdvihnout především tu skutečnost, že informace, které žalovaný použil, byly již dříve veřejně dostupné, a tudíž není pravdou, že by to byl právě až žalovaný, kdo případně zasáhl do práv stěžovatele. S ohledem na uvedené skutečnosti nemá Ústavní soud z ústavně právního hlediska napadeným rozhodnutím obecných soudů co vytknout.

Pokud stěžovatel namítá, že žalovaný neměl v době vydání uvedeného článku novinářskou licenci, nemá to v posuzovaném případě žádný praktický dopad do přezkoumávaného rozhodnutí. Článek 17 Listiny totiž zaručuje svobodu slova každému, a to bez ohledu na to, zda je někdo novinářem či nikoliv. Pokud uvedeným stěžovatel zamýšlel výhradu postupu non lege artis, je možné uvést, že se uvedenou skutečností v obecné rovině zabývaly již obecné soudy a takové pochybení neshledaly (např. str. 6 rozsudku soudu prvního stupně).

Jelikož Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelem namítaného práva na ochranu jeho dobrého jména, je možno považovat ústavní stížnost spíše za pokračující polemiku se závěry obecných soudů, které nepřisvědčily argumentům stěžovatele a zamítly jeho žalobu.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění (§ 120 odst. 1, 2 o. s. ř.). Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, případně které se zjišťují ve zvláštním režimu (§ 134, § 135 o. s. ř.). Ústavní soud do organizace dokazování zasahuje jen za mimořádných podmínek (viz kupříkladu doktrína tzv. opomenutých důkazů), jež však výhrady stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti zjevně nenaplňují. Co do námitek proti skutkovým zjištěním, zejména hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, není Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - zásadně oprávněn do tohoto procesu zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné (například usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 162/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. III.ÚS 3149/12). Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Nic z toho však obecným soudům v nyní posuzované věci zjevně vytýkat nelze.

Ústavní soud vyzdvihuje především skutečnost, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud zcela uspokojivým a ústavně konformním způsobem ozřejmily, proč navrhovanému důkazu stěžovatele na výslech svědka nevyhověly. Z rozhodnutí obou soudů je zřejmé, že takový důkaz považovaly za nadbytečný (např. str. 6 rozsudku soudu prvního stupně), což v zásadě doktrína Ústavního soudu o opomenutých důkazech připouští [například nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 623/05 (N 199/47 SbNU 585)]. Rozhodnutí o nepřipuštění výslechu svědka nespatřuje Ústavní soud jako svévolné ani zatížené jiným ústavním deficitem, a proto neshledal důvod v dané věci jakkoliv zasáhnout.

Jelikož jsou rozhodnutí obecných soudů zcela logicky a věcně správně odůvodněna a netrpí ani jinou vadou, která by dosahovala ústavně právní roviny (například svévolí či nepřípustným formalismem), shledal Ústavní soud, že v projednávané věci k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces evidentně nedošlo.

III.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2014

Kateřina Šimáčková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru