Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1162/11 #1Usnesení ÚS ze dne 07.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Písek
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/ochrana osobních údaj... více
Věcný rejstříkmlčenlivost
Společné jmění manželů
daň/správce daně
pokuta
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1162.11.1
Datum podání19.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 10 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

280/2009 Sb., § 52 odst.2

99/1963 Sb., § 53, § 124, § 128


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1162/11 ze dne 7. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

stavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti V. K. a společnosti AUTO KÁPL, s.r.o., sídlem Malé Nepodřice 41, Písek, oba zast. JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem, sídlem Bezděkovská 53, Strakonice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.2.2011, č.j. 6 Co 429/2011-379, a proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 11.1.2011, č.j. 5 C 126/2011-369, s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelé napadli společně podanou ústavní stížností v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a usnesení Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu osobnosti ve smyslu čl. 10 Listiny a právo na ochranu tajemství "uchovávaných práv". K věci uvedli, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů vedeném k žalobě vedlejší účastnice proti prvnímu stěžovateli uložil okresní soud prvnímu stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 50 000,- Kč za to, že nezprostil mlčenlivosti Finanční úřad v Písku ve vztahu k soudu ohledně sdělení skutečností a předložení listin týkajících se druhého stěžovatele. Proti tomuto usnesení se první stěžovatel odvolal, krajský soud změnil napadené usnesení tak, že pokuta ve výši 20 000,- Kč se ukládá druhému stěžovateli. Rozhodnutí odůvodnil aplikací § 128 obč. soudního řádu, podle něhož je každý povinen bezplatně sdělit soudu skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí. Stěžovatelé konstatují, že prvoinstanční soud uložil pořádkovou pokutu prvnímu stěžovateli jako účastníku řízení, odvolací soud k jeho odvolání změnil výši pořádkové pokuty a současně změnil i subjekt, kterému je pokuta ukládána. Dále dodávají, že ukládat účastníku řízení o vypořádání společného jmění povinnost, aby jako jednatel právnické osoby zprostil mlčenlivosti finanční úřad, resp. vyslovil souhlas, aby finanční úřad předložil soudu informace a dokumenty, o které má soud zájem, je protizákonné a protiústavní. Připomínají obecnou zásadu, že po účastníku řízení nikdy nelze vyžadovat, aby soudu uvedl údaje, které odmítá sdělit. Provedli charakteristiku institutu mlčenlivosti, zdůraznili, že pokud druhý stěžovatel odmítá správce daně zprostit mlčenlivosti, je to jen důsledkem toho, že povinností mlčenlivosti je zaručeno právo daňového subjektu, aby o něm nebyly sdělovány skutečnosti, které jsou předmětem vztahu správce daně a daňového subjektu; nikdo jiný nemá právo na sdělení těchto údajů. Tvrdí, že pokud správce daně nesdělí soudu požadované skutečnosti s odvoláním na povinnost mlčenlivosti, nemůže soud obejít ustanovení § 124 obč. soudního řádu tím způsobem, že daňovému subjektu uloží povinnost zprostit správce daně povinnosti mlčenlivosti, při neuposlechnutí výzvy si vynucovat zproštění mlčenlivosti uložením pořádkové pokuty. Pokud si soud vynucuje na účastníkovi řízení, aby jako jednatel právnické osoby, která není účastníkem řízení, zprostil správce daně mlčenlivosti a vydal soudu informace a dokumenty, které se týkají této právnické osoby, pak jde o porušení uvedených základních práv; totéž platí ve vztahu k osobě, která není účastníkem řízení a které nemůže soud ukládat, aby zprostila finanční úřad ve vztahu k ní povinnosti mlčenlivosti a sdělovala soudu skutečnosti, které jsou touto zákonem uloženou povinností mlčenlivosti chráněny.

Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil a současně navrhli odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:

Čl. 10 Listiny:

1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

Čl. 36 Listiny:

1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

II.

Ze spisu okresního soud sp.zn. 5 C 126/2001 zjistil Ústavní soud následující rozhodné skutečnosti:

Vedlejší účastnice se žalobou doručenou soudu dne 12.2.2001 domáhá vypořádání společného jmění (resp. bezpodílového spoluvlastnictví) s prvním stěžovatelem, a to po rozvodu jejich manželství. Probíhající dokazování bylo zaměřeno především na určení předmětu společného majetku a na zjištění hodnoty jednotlivých jeho součástí. Proběhla řada ústních jednání, byly zpracovány znalecké posudky, provedeny listinné důkazy. Okresní soud rozsudkem ze dne 20.12.2007, č.j. 5 C 126/2001-179, zaniklé společné jmění vypořádal, krajský soud - na základě odvolání prvního stěžovatele - rozsudek okresního soudu zrušil pro nesprávné právní posouzení. Okresní soud rozsudkem ze dne 19.12.2008, č.j. 5 C 126/2001-218, opět provedl vypořádání, také tento rozsudek byl krajský soudem zrušen. V rámci následného doplňujícího zjišťování hodnoty společného majetku požádal okresní soud správce daně o zaslání přiznání k dani z příjmů druhého stěžovatele (jejímž společníkem byl první stěžovatel), správce daně žádosti nevyhověl, neboť nedošlo ke zproštění mlčenlivosti daňovým subjektem. Okresní soud požádal o souhlas prvního stěžovatele, jeho právní zástupce odvětil, že daňové přiznání nelze předložit, protože již bylo skartováno, a že nesouhlasí s poskytnutím kteréhokoliv z daňových přiznání. Posléze okresní soud napadeným usnesením uložil prvnímu stěžovateli pořádkovou pokutu ve výši 50 000,- Kč s odůvodněním, že krajský soud uložil okresnímu soudu povinnost stanovit cenu obchodního podílu prvního stěžovatele ve druhém stěžovateli, v této souvislosti přibral znalce, který by výši obchodního podílu určil. Protože účetnictví druhého stěžovatele bylo údajně skartováno, znalci zůstávala možnost vypracovat znalecký posudek podle daňového přiznání a jeho příloh, které jsou k dispozici u správce daně, který je může soudu zapůjčit jen se souhlasem žalovaného. Okresní soud podotkl, že pokud pro účely vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví účastníků je nezbytné stanovení výše obchodního podílu žalovaného ve společnosti, který k datu zániku manželství účastníků byl jediným společníkem a jednatelem, pak k tomu je nezbytné mít právě k dispozici účetní materiály; za situace, kdy žalovaný zcela bezdůvodně odmítá dát soudu souhlas k dispozici s nimi, mu byla uložena pořádková pokuta. Na základě stěžovatelova odvolání změnil krajský soud napadeným usnesením usnesení soudu I. stupně, pokutu snížil na 20 000,- Kč a uložil ji druhému stěžovateli. Krajský soud uznal, že odvolání je částečně důvodné, přičemž v odůvodnění především akcentoval, že je namístě aplikovat ustanovení § 128 obč. soudního řádu, podle kterého je každý povinen bezplatně na dotaz soudu sdělit skutečnosti, které mají význam pro řízení a rozhodnutí; pokud žalovaný namítá, že společnost AUTO KÁPL, s.r.o., je odlišná od žalovaného, pak tato společnost jako třetí osoba (a žalovaný jako jednatel této společnosti) je povinna na dotaz soudu sdělit skutečnosti, ke kterým sami účastníci nemají přístup, které účastníci často ani nemohou prokázat, respektive které tvrdí v rozporu se skutečným stavem. Později byla druhému stěžovateli (nepravomocně) uložena další pořádková pokuta, tentokrát ve výši 30 000,- Kč.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem okresního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh obou stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, i když každého z nich z jiných důvodů. Ústavní soud připomíná, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před ním třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přitom Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základního práva na spravedlivý proces a na ochranu osobnosti a konstatuje, že k žádnému takovému porušení napadenými rozhodnutími obecných soudů, ani v řízení předcházejících jejich vydání, nedošlo.

Pokud se týká prvního stěžovatele, tak je třeba respektovat ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Z analýzy napadených rozhodnutí vyplývá, že prvnímu stěžovateli sice byla usnesením okresního soudu uložena pořádková pokuta, povinnost mu však nevznikla, protože usnesení okresního soudu bylo změněno usnesením krajského soudu. Chybí zde tak pravomocné rozhodnutí, kterým by mohlo být porušeno základní právo prvního stěžovatele.

Podstatu ústavní stížnosti ve vztahu ke druhému stěžovateli tvoří jeho představa o možné aplikaci ustanovení § 128 obč. soudního řádu vůči němu, přičemž je veden snahou tvrdit, že tato aplikace znamená porušení práva na spravedlivý proces a porušení ochrany osobnosti. K tvrzenému porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, Ústavní soud dodává, že k takovému zásahu do tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný, příp. by mu v pozici žalovaného nebylo umožněno využít adekvátních prostředků na svoji obranu), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové právo druhého stěžovatele, je na něm, aby respektoval možnost soudu postupovat podle § 128 obč. soudního řádu a uložit mu povinnost (též prostřednictvím jeho statutárního orgánu) a v případě jejího nesplnění nést uložené sankce. K meritu věci Ústavní soud dodává, že obecné soudy zvolily vhodné právní prostředky, které mají přispět ke spravedlivému uspořádání poměrů účastníků sporů o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, a to za účelem zjištění jeho skutečného rozsahu a hodnoty předmětu vypořádání. Z tohoto důvodu proto legálním postupem obecných soudů nemohlo dojít k porušení čl. 10 Listiny (ani u jednoho ze stěžovatelů). K základnímu právu chráněnému v čl. 10 Listiny Ústavní soud dodává, že jde o zakotvení tzv. informační autonomie, která, na straně jedné, umožňuje v odůvodněných případech stanovených zákonem "prolomit" zákaz shromažďování, event. zveřejňování osobních údajů, na druhé straně však musí příslušný subjekt (v daném případě soud), dbát na to, aby tyto údaje nebyly shromažďovány či zveřejňovány nad míru nezbytně nutnou, tedy zajistit nemožnost přístupu k nim osobám "nepovolaným" a zamezit jejich zneužívání .

Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na tento závěr nebylo třeba rozhodovat o návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených usnesení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. prosince 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru