Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1160/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důka... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
poučení
svědek/výpověď
Poučovací povinnost
dovolání/otázka zásadního právního významu
Směnečný platební rozkaz
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1160.11.1
Datum podání19.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

191/1950 Sb.

99/1963 Sb., § 132, § 118a, § 157 odst.2, § 120, § 125, § 237 odst.1 písm.c, § 175


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1160/11 ze dne 21. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. H., zastoupeného Mgr. MUDr. Pavlem Strejcem, advokátem, se sídlem náměstí Budovatelů 655, Sokolov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2008, č. j. 49 Cm 72/2008-66, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 8. 2009, č. j. 8 Cmo 36/2009-116, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví citovaná rozhodnutí obecných soudů pro porušení jeho základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Krajský soud v Plzni rozhodl napadeným rozsudkem o námitkách žalované (vedlejší účastnice v řízení o ústavní stížnosti) proti směnečnému platebnímu rozkazu ze dne 18. června 2008, č. j. 63 Sm 168/2008-11 (jímž původně uložil žalované zaplatit žalobci částku 350.000,- Kč s 6% úrokem od 11. srpna 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1.167,- Kč a náhradu nákladů řízení), tak, že jej v rozsahu částky 110.000,- Kč (směnečný peníz) a ve výroku o nákladech řízení co do částky 42.481,53 Kč zrušil (výroky I. a III.), ve zbývajícím rozsahu pak ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti (výrok II.) a uložil žalobci (stěžovateli) povinnost nahradit žalované náklady "námitkového" řízení ve výši 1.390,36 Kč (výrok IV.).

Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok). Odvolací soud přitakal soudu prvního stupně v závěru, že v řízení bylo (účastnickou výpovědí žalované, svědeckou výpovědí jejího manžela a obsahem korespondence účastníků) prokázáno, že žalovaná (prostřednictvím svého manžela) na směnku zaplatila celkem 110.000,- Kč.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele usnesením ze dne 19. 1. 2011, č. j. 29 Cdo 132/2010-152, odmítl, neboť shledal, že nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména následující.

Soudy na jedné straně považují účastnický výslech žalované a svědeckou výpověď jejího manžela za zcela dostatečně věrohodné k prokázání platby na směnečný dluh ve výši 110.000,- Kč. Na druhé straně však tyto důkazy považují za nevěrohodné, jestliže konstatují, že žalovaná týmiž důkazy neprokázala existenci ("nedodržené") dohody o splátkách. Dle stěžovatele lze v rámci důkazního řízení buď oba tyto důkazy přijmout či odmítnout. Soud prvního stupně však učinil obojí současně. Protože v řízení nebyly jiné důkazy provedeny a v samotné činnosti soudu existuje vnitřní rozpornost těchto důkazů, má navrhovatel za to, že soud neměl důkazní řízení ukončovat a měl - v rámci svého poučovacího oprávnění - na tuto skutečnost žalovanou v souladu s ustanoveními § 118a, odst. 2 a 3 o. s. ř. upozornit. Bylo na uvážení soudu, zda se buď pokusí odstranit tuto vnitřní rozpornost důkazů, a nebo uloží žalované, aby předložila soudu jiné důkazy k prokázání svého tvrzení. Současně má stěžovatel za to, že soud mohl i sám upozornit účastníky (hlavně žalovanou) na další možné důkazy.

Stěžovatel má za to, že důkazní břemeno prokázání námitek nese ve směnečném sporu výlučně žalovaná. Akcentuje, že na směnku měl podle tvrzení žalované plnit její manžel (tedy nikoliv výstavce směnky), navíc jen částečně, a až po splatnosti směnky; stěžovatel dovozoval, že skutkový závěr o částečném placení na směnku nelze opřít jen o tvrzení žalované a jejího manžela, tj. směnečného dlužníka a osoby jemu blízké. Takovým způsobem by totiž šlo zpochybnit jakékoliv směnečné nároky, šlo by o nepřiměřené riziko pro jakéhokoli směnečného věřitele. Tudíž, bylo rozhodnuto nepředvídatelně, v rozporu s poměrně rigidními ustanoveními ZSŠ, neboť soud měl pečlivě zvažovat připuštění mimosměnečných námitek; tím došlo i k nesprávnému právnímu posouzení celé věci.

III.

Ústavní soud dospěl k těmto závěrům.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.

Obsahem ústavní stížnosti jsou v podstatě námitky na úrovni podústavního práva, a to především v rovině skutkové.

Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) pak odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.

V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů a v jejich rozhodnutí porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.

Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Jejich reflexí dospěly k přiléhavému závěru o skutkovém stavu, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní reflex má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To v dané věci zjištěno nebylo.

Za tohoto stavu nelze soudům - i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) - nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí postrádají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do roviny ústavněprávní. Stěžovatel v podstatě jen opakuje argumenty uplatněné v řízení před obecnými soudy, polemizuje s jejich závěry a s věcnou správností napadených rozhodnutí. Činí tak - důsledně vzato - z Ústavního soudu další instanci obecného soudnictví; tou však Ústavní soud není a z povahy věci ani být nemůže. Ostatně, sám stěžovatel výslovně uplatňuje "nesprávnost" posouzení věci obecnými soudy, což však kritériem ústavně právního přezkumu, jak bylo shora vysvětleno, být nemůže.

IV.

Nad rámec uvedené obecnější argumentace lze ke konkrétním námitkám stěžovatele dodat následující.

Stěžovatel namítal, že na jedné straně považují soudy účastnický výslech žalované a svědeckou výpověď jejího manžela za zcela dostatečně věrohodné k prokázání platby na směnečný dluh ve výši 110.000,- Kč, na druhé straně je však považují za nevěrohodné, pokud dovozují, že žalovaná týmiž důkazy neprokázala existenci ("nedodržené") dohody o splátkách. Dle stěžovatele lze v rámci důkazního řízení buď oba tyto provedené důkazy přijmout či odmítnout.

K tomu Ústavní soud uvádí, že nelze považovat za výraz zjevného faktického omylu či excesu logického (a tím za vybočení ze zásad spravedlivého procesu) takové hodnocení důkazů (a tomu přijaté skutkové závěry), které vychází z premisy, že z faktu neprokázání toho kterého tvrzení konkrétního účastníka či svědka neplyne automaticky (nutně) závěr o nevěrohodnosti všech ostatních tvrzení téhož účastníka či svědka. Naopak, opačný paušalizující přístup - snad prosazovaný stěžovatelem - by mohl být nahlížen nejen jako "nesprávný" (tedy nepřijatelný z hlediska podústavního práva), ale i jako protiústavní pro svůj exces logický. Výpověď účastníka či svědka je třeba hodnotit - z hlediska spolehlivosti, významnosti, věrohodnosti (aj.) - ve vztahu ke každé tvrzené skutečnosti, nikoli paušálně; přitom nelze vyloučit, že soud dospěje v rámci svého hodnocení důkazů ve smyslu ust. § 132 o. s. ř. k závěru o odlišné míře věrohodnosti té které části jejich výpovědi (k dokazovaným odlišným skutečnostem).

K tomu je nutno uvést, že stěžovatel opomíjí, že obecné soudy zaplacení platby na směnečný dluh ve výši 110.000,- Kč vyvodily nejen z výpovědi žalované a svědka (jejího manžela), ale i z obsahu dvou dopisů, které žalovaná stěžovateli psala ještě předtím, než stěžovatel podal žalobu; na tyto dopisy stěžovatel nereagoval (srov. str. 3 napadeného rozsudku krajského soudu, str. 3 napadeného rozsudku vrchního soudu). Je zjevné, že takové důkazní prostředky - stěžovatelem v ústavní stížnosti opomíjené, a tudíž ani nerozporované - tvrzení žalované a jejího manžela coby svědka přece jen více objektivizovaly.

Jinými slovy, obecnými soudy přijatý skutkový závěr o uskutečněném zaplacení platby na směnečný dluh ve výši 110.000,- Kč nelze hodnotit jako výraz zjevného faktického omylu či excesu logického (opak ostatně netvrdí ani stěžovatel); tím se možnosti ústavněprávního přezkumu vyčerpávají.

Z uvedeného též plyne zjevná neopodstatněnost námitky stěžovatele, že soudy neměly důkazní řízení ukončovat a že měly v rámci své poučovacího oprávnění žalovanou upozornit - v souladu s ustanoveními § 118a, odst. 2 a 3 o. s. ř. - na nutnost navrhnout další důkazy apod. Totiž, pokud měly obecné soudy dokazovanou skutečnost za dostatečně prokázanou - přičemž to nelze považovat za výraz zjevného faktického omylu či excesu logického - neměly rozumný důvod ve vztahu k dokazované skutečnosti vytvářet prostor pro dokazování další (např. postupem v souladu s § 118a o. s. ř. aj.).

Stěžovatel dále v podstatě zpochybňoval - tentokráte z obecného pohledu - názor obecných soudů, podle nichž závěr o uskutečněném (částečném) placení na směnku lze učinit "jen" na základě účastnické výpovědi žalovaného směnečného dlužníka a výpovědi svědka, jímž je osoba žalovanému blízká (manžel žalované).

S touto námitkou se řádně vypořádal již Nejvyšší soud v usnesení shora citovaném (které ostatně stěžovatel ústavní stížností ani nenapadl): "Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přitom nelze usuzovat ani z pohledu řešení otázky, zda lze závěr o uskutečněném (částečném) placení na směnku učinit "jen" na základě účastnické výpovědi žalovaného směnečného dlužníka a výpovědi svědka, jímž je osoba žalovanému blízká. Závěr, podle něhož může účastník splnit svoji důkazní povinnost (srov. ustanovení § 120 o. s. ř.) všemi důkazními prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (přičemž mezi takové důkazní prostředky nepochybně patří také výslech svědků, popř. účastníků řízení), totiž jednoznačně vyplývá z ustanovení § 125 o. s. ř. (k postupu soudu při hodnocení provedených důkazů pak srov. např. závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 1999, pod číslem 18).". Z hlediska ústavně právního nelze uvedenému právnímu názoru Nejvyššího soudu vytknout ničeho.

Naopak, názor obecných soudů (včetně Nejvyššího soudu) zde koresponduje i s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 2568/07, který se vyjádřil k významu účastnické výpovědi takto:

"6) Nad rámec tohoto odůvodnění Ústavní soud poznamenává, pokud jde o event. meritum zamítnutí navrženého důkazu účastnickým výslechem stěžovatelky, následující. Není věcného důvodu a priori vyloučit eventualitu, že by tento důkaz mohl být způsobilý (po jeho provedení a pečlivém zhodnocení) přesvědčit soud o nesprávnosti údajů plynoucích (toliko) z doručenky. Z žádného ustanovení občanského soudního řádu neplyne, že by - v rámci hodnocení důkazů - poznatky výslechem účastníků získané musely vždy nutně (a priori) být pro soud méně spolehlivé, méně významné, nevěrohodné apod. (než poznatky dovozené z jiného důkazního prostředku). Výslech účastníka je dle ust. § 125 o. s. ř. jedním z řady v úvahu přicházejících důkazních prostředků a musí být hodnocen jako důkaz každý jiný ad hoc s tím, že event. závěr o té které míře spolehlivosti, významnosti, věrohodnosti apod. z něj získaných poznatků je až součástí jeho hodnocení ve smyslu ust. § 132 o. s. ř. [soud pak musí vždy uvést, jakými úvahami se při hodnocení důkazu svědeckou výpovědí řídil (ust. § 157 odst. 2 o. s. ř.)]... Tento právní názor ostatně plyne též z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 182/02 (srov. "...Důkaz výslechem účastníků...není nadán nějakou zvláštní kvalitou, která by jej odlišovala od ostatních důkazních prostředků...v rámci hodnocení důkazů nelze bez dalšího tvrdit, že by poznatky jeho prostřednictvím získané byly pro soud spolehlivější či významější.") a ani z judikatury obecných soudů nelze dovodit opak.".

Konečně, stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí byla vydána "v rozporu s poměrně rigidními ustanoveními ZSŠ" - a tím došlo i k "nesprávnému" právnímu posouzení věci. I zde lze uvést, že stěžovatel se omezuje toliko na kritérium "správnosti" výkladu podústavního práva (a contrario ústavnost) a dokonce ani neuvádí - tím méně odůvodňuje - ustanovení podústavního práva, které by snad mělo být napadenými rozhodnutími obecných soudů porušeno. K tomu lze zopakovat, že Nejvyšší soud - kterému přísluší ex lege sjednocovat judikaturu obecných soudů - vyslovil racionálně obhajitelný názor na význam účastnické výpovědi žalovaného směnečného dlužníka a výpovědi svědka (jímž je osoba žalovanému blízká) v kontextu i se směnečnou právní úpravou (srov. citovanou pasáž usnesení Nejvyššího soudu výše).

V.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. září 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru