Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 116/96Nález ÚS ze dne 11.12.1996K otázce kritéria vhodnosti při správním uvážení v daňovém řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
správní uvážení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 135/6 SbNU 493
EcliECLI:CZ:US:1996:1.US.116.96
Datum podání24.04.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

157/1989 Sb., § 3, § 4 odst.4

193/1989 Sb., § 5 odst.3

337/1992 Sb., § 2 odst.1, § 2 odst.2

99/1963 Sb., § 250f


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 116/96 ze dne 11. 12. 1996

N 135/6 SbNU 493

K otázce kritéria vhodnosti při správním uvážení v daňovém řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl v senátě ve věci ústavní

stížnosti bytového družstva N. proti rozsudku Městského soudu

v Praze ze dne 13. 2. 1996, sp. zn. 28 Ca 100/95, rozhodnutí

Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 21. 2. 1995, č.j.

FŘ-7325/2/94, a dodatečnému platebnímu výměru č. 109/93 Finančního

úřadu pro Prahu 1 ze dne 27. 12. 1993, č.j. FÚ-1-2-8897/93,

takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 1996, sp. zn.

28 Ca 100/95, se zrušuje. Co do zbytku se ústavní stížnost

zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Městského

soudu v Praze ze dne 13. 2. 1996, sp. zn. 28 Ca 100/95, kterým

byla zamítnuta jeho žaloba na přezkoumání rozhodnutí Finančního

ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 21. 2. 1995, č.j. FŘ

- 7325/2/94, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému

platebnímu výměru č. 109/93 na důchodovou daň za rok 1991,

vydanému Finančním úřadem pro Prahu 1 pod č.j. FÚ-1-2-8897/93, ze

dne 27. 12. 1993. K doměření nedoplatku důchodové daně za rok

1991 dospěl Finanční úřad pro Prahu 1 po provedené kontrole na

základě zjištění, že stěžovatel porušil ust. § 4 odst. 4 zákona č.

157/1989 Sb., o důchodové dani, ve znění zákona č. 108/1990 Sb.,

když do výdajů nutně vynaložených na dosažení a zajišťování příjmů

zahrnul veškeré výdaje vynaložené stěžovatelem, a nikoli pouze

výdaje nutně vynaložené na dosažení a zajištění příjmů, které jsou

předmětem daně. S odvoláním na § 5 odst. 3 vyhlášky č. 193/1989

Sb., která provádí ust. § 4 odst. 4 zákona č. 157/1989 Sb., potom

Finanční úřad pro Prahu 1 zkrátil stěžovatelem vynaložené

a uplatněné náklady o 641 503,99 Kč a o tuto částku navýšil daňový

základ, ze kterého doměřil daň. Při rozdělení celkových nákladů na

náklady nutné k dosažení zdanitelných příjmů a náklady na jinou

(nezdanitelnou) činnost vyšel z náhodně zvoleného kritéria poměru

bytové a nebytové plochy. Stěžovatel již v řízení před správními

orgány a Městským soudem v Praze opakovaně namítal nezákonnost

uvedeného postupu a citovaných rozhodnutí. Stěžovatel od počátku

tvrdil, že ve smyslu ust. § 3 odst. 4 zákona č. 157/1989 Sb. je

bytovým družstvem, které se zabývá činností pro jiné odběratele

než bytová družstva, a tudíž předmětem jeho důchodové daně je

veškerá činnost a příjmy z ní plynoucí (kromě příjmů z nájemného

za udržování družstevních bytů). Touto činností pro jiné

odběratele je pronájem nebytových prostor, ale i družstevních

bytů, jiným osobám než bytovým družstvům. V takovém případě nelze

aplikovat ust. § 4 odst. 4 citovaného zákona o rozdělení výdajů,

neboť toto se odvolává na § 3 odst. 2 citovaného zákona

a započítáním veškerých výdajů by nebylo možné toto ustanovení

porušit. Rovněž nelze ztotožňovat pojem činnosti pro jiné

odběratele ve smyslu ust. § 3 odst. 4 zákona č. 157/1989 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, s činností či podnikáním podle

živnostenského zákona, neboť je nepochybné, že pojem činnosti pro

jiné odběratele je širší než pojem živnost, což lze dovodit již

prostým výkladem citovaného ustanovení. Pokud je totiž v § 3 odst.

4 zákona č. 157/1989 Sb. výslovně uvedeno "veškerá činnost

a příjmy z ní plynoucí s výjimkou příjmů z úhrad za užívání

družstevních bytů", je nutno z tohoto znění dovodit, že pronájem

družstevních bytů (a tím spíše pronájem nebytových prostor) je

zákonem rovněž považován za činnost, která může být uskutečňována

pro jiné odběratele, avšak příjmy z této činnosti se ze základu

daně vylučují. Obsahem pronájmu je v případě stěžovatele kromě

přenechání nebytových prostor (resp. bytů) za úplatu i poskytování

nejen základních, ale i dalších služeb spojených s nájmem

(vytápění, dodávka vody, kanalizace, odvoz odpadků, dodávka

satelitního televizního signálu za úplatu, venkovní osvětlení

výlohy atd.) a je nepochybné, že pronajímané prostory včetně

uvedených služeb jsou poskytovány jiným osobám než bytovým

družstvům, jak má na mysli ust. § 3 odst. 4 cit. zákona.

Stěžovatel jako poplatník podle § 3 odst. 4 cit. zákona na rozdíl

od poplatníků podle § 3 odst. 2 cit. zákona byl také poplatníkem

daně z objemu mezd a tyto daně platil. Bytová družstva zdaňovaná

podle § 3 odst. 2 zákona č. 157/1989 Sb. poplatníky daní z objemu

mezd nebyla. Pokud tedy Finanční úřad Praha 1 vyměřil daň podle

jiného ustanovení, než které se vztahuje na stěžovatele, uložil

daň v rozporu se zákonem, tedy v rozporu s článkem 11 odst. 5

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelem napadená rozhodnutí jsou prý rovněž v rozporu

s ustanovením § 5 odst. 3 vyhlášky Federálního ministerstva

financí č. 193/1989 Sb., kterou se provádí zákon o důchodové dani.

Pokud totiž vyhláška stanoví, že výše nákladů připadající na

zdanitelnou činnost, nelze-li ji zjistit jinak, se zjistí podle

vhodného kritéria, nutno dovodit, že za kritérium může sloužit

pouze takové, které je v daném případě "vhodné", tj. které nejvíce

odpovídá skutečnému poměru výdajů nutně vynaložených pro dosažení

zdanitelných a nezdanitelných příjmů. Jestliže použité kritérium

zjevně vybočí z mezí tzv. vhodnosti, ocitá se správní uvážení

v rozporu se zákonem. Stěžovatel je přesvědčen, že právě v tomto

případě správní orgány vybočily z mezí a hledisek stanovených

zákonem, neboť v tomto případě tvoří příjmy z nájemného z bytů

5,5 % a příjmy z nebytových prostor 94,5 %. Stěží lze považovat za

vhodné zvolené kritérium, pokud v uvedeném poměru zdanitelných

a nezdanitelných příjmů "přiřadí" náklady způsobem, jak to

rozhodly správní orgány, tj. k 5,5 % nezdaněných příjmů 69,39 %

celkových nákladů a k 94,5 % zdaněných příjmů pouze 30,61 %

celkových nákladů, čímž u jedné z položek vytvoří nepřiměřenou

ztrátu a u druhé z položek neodpovídající zisk. Aby bylo možné

dosáhnout takto vysokého poměru příjmu z nebytových prostor, bylo

nutné vynaložit tomu odpovídající část nákladů na opravu a údržbu

domu, jinak by nebytové prostory nebylo možné řádně pronajmout.

Správní orgány zvoleným kritériem pro rozdělení nákladů zatěžují

nepřiměřeně příjmy z nájmu družstevních bytů a naopak u příjmů

z nájmu nebytových prostor toto zatížení nepřiměřeně snižují.

Absurdním důsledkem tohoto kritéria je, že celkové zdanění

stěžovatele je mnohonásobně vyšší při osvobození příjmů

z nájemného z bytů, než pokud by tyto příjmy osvobozeny nebyly.

Postup správních orgánů je tak zjevně v rozporu se základními

zásadami daňového řízení zakotvenými v ustanovení § 2 odst.

1 a 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve

znění pozdějších předpisů. V projednávané věci soud rozhodl navíc

bez jednání pouze na základě listinných materiálů a znemožnil tak

stěžovateli zúčastnit se soudního jednání a reagovat na stanovisko

odpůrce. Stěžovatelova záležitost nebyla tedy v žádném stadiu

veřejně projednána nezávislým a nestranným soudem, ačkoli

přezkoumání předmětných rozhodnutí správních orgánů nelze

považovat za jednoduchý případ ve smyslu ustanovení § 250f o.s.ř.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení

citovaného rozsudku Městského soudu v Praze a zrušení rozhodnutí

Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 21. 2. 1995, č.j.

FŘ-7325/2/94, a rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 1 ze dne

27. 12. 1993, č.j. FÚ-1-2-8897/93, a namítl, že postupem soudu

a správních orgánů byla porušena jeho základní práva a svobody

zaručené Ústavou, zejména:

1) čl. 2 odst. 2 Listiny, že státní moc lze uplatňovat jen

v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem,

který zákon stanoví,

2) čl. 11 odst. 5 Listiny, že daně a poplatky lze ukládat jen na

základě zákona, resp. čl. 11 odst. 1 Listiny, že každý má právo

na ochranu svého majetku,

3) čl. 36 a 38 Listiny, že každý má právo ve věci rozhodnutí

orgánu veřejné správy obrátit se na soud a právo na to, aby

jeho věc byla projednána veřejně, v jeho přítomnosti a aby se

mohl vyjádřit "ke všem provedeným úkonům" (správně "důkazům"),

4) čl. 1 Listiny, který se týká porušení zásady rovnosti před

zákonem, jež spočívá v nestejných podmínkách zdanění u bytových

družstev a lidových bytových družstev [§ 3 odst. 3 písm. c)

poslední věta zákona č. 157/1989 Sb.], jakož i v nestejných

podmínkách zdanění u bytových družstev podle § 3 odst. 2 zákona

č. 157/1989 Sb. a § 3 odst. 4 zákona č. 157/1989 Sb., resp.

obdobně u subjektů, jejichž příjmy z regulovaného nájemného

podléhají zdanění oproti subjektům, u nichž zdanění nepodléhají

a nemohou tak uplatnit všechny výdaje na dosažení příjmů, jakož

i "tomu odpovídající příslušná ustanovení Evropské úmluvy

o lidských právech".

Soudce zpravodaj nejdříve přezkoumal ústavní stížnost po

stránce formální (§ 72 odst. 2 a § 43 odst. 1 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu). Z hlediska dodržení zákonné lhůty k podání

ústavní stížnosti zjistil, že napadený rozsudek Městského soudu

v Praze ze dne 13. 2. 1996, sp. zn. 28 Ca 100/95, nabyl právní

moci dne 5. 3. 1996. Ústavní stížnost je datována 23. 4. 1996

a Ústavnímu soudu došla dne 24. 4. 1996, takže lhůta k jejímu

podání podle ust. § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. byla

zachována. Ani jiné formální nedostatky v předložené ústavní

stížnosti nebyly zjištěny.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.

Městský soud v Praze uvedl, že na stěžovatele dopadá

ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 157/1989 Sb., o důchodové dani,

ve znění pozdějších předpisů, neboť je toho názoru, že pronájem

nebytových prostor, není-li spojen s jinými než pouze základními

službami, nemůže být činností pro jiné odběratele. Pouhý nájem

nebytových prostor nelze tedy chápat jako

dodavatelsko-odběratelský vztah. Proto jde o činnost spadající pod

zákonné ustanovení § 3 odst. 3 zákona o důchodové dani. Pokud jde

o kritérium podle ust. § 5 odst. 3 vyhlášky č. 193/1989 Sb., je

právě zvolené kritérium, tj. poměr podlahové plochy bytů

k podlahové ploše nebytových prostor, vhodné ke zjištění poměrné

části nákladů vztahujících se k té či oné činnosti stěžovatele.

V projednávané věci nedostatečně zjištěný skutkový stav nebyl

namítán a není namítán ani v podané ústavní stížnosti. Šlo tedy

pouze o posouzení právní otázky, přičemž oba účastníci řízení se

k věci vyjádřili, byli s vyjádřením druhé strany seznámeni a byl

jim ponechán dostatečný prostor k opětovnému vyjádření. Městský

soud posoudil uvedenou věc jako věc jednoduchou ve smyslu

ustanovení § 250f o.s.ř. a zákon nestanoví žádná kritéria tohoto

posouzení. Proto považoval za splněny všechny podmínky, které

zákonné ustanovení § 250f o.s.ř. stanoví, aby rozhodl ve věci bez

jednání. Z těchto důvodů považuje Městský soud v Praze ústavní

stížnost za nedůvodnou a souhlasí s upuštěním od ústního jednání

(č.l. 16).

Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu ve svém vyjádření

uvedlo, že Finanční úřad pro Prahu 1 postupoval při vyměření

důchodové daně za rok 1991 v souladu s ustanovením § 3 zákona č.

157/1989 Sb., o důchodové dani, ve znění pozdějších předpisů.

Bytové družstvo N. se mimo pronájmu nebytových prostor žádnou

další vlastní činností nezabývá. Pronájem nebytových prostor však

nelze kvalifikovat jako "činnost pro jiné odběratele" ve smyslu

zákona o důchodové dani, neboť pronájem není živností podle ust.

§ 4 odst. 1 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve

znění pozdějších předpisů, podle něhož pronájem nemovitostí,

bytových a nebytových prostor je živností, pokud vedle pronájmu

jsou poskytovány i jiné než základní služby spojené s pronájmem.

V opačném případě se jedná pouze o smluvní vztah, který vyplývá

z majetkového práva. Předmět důchodové daně stěžovatele určuje

tedy ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 157/1989 Sb., ve znění

pozdějších předpisů. Proto se na něj vztahuje ust. § 4 odst. 4

cit. zákona, stanovící, že u poplatníků uvedených v § 3 odst. 2

cit. zákona se uznávají pouze náklady nutně vynaložené na dosažení

a zajištění příjmů, které jsou předmětem daně. Prováděcí předpis,

tedy vyhláška č. 193/1989 Sb. v ustanovení § 5 odst. 3, uvádí, že

vztahují-li se příjmy jak na činnost zdaňovanou, tak na činnost

nezdaňovanou, uznávají se náklady při stanovení základů důchodové

daně jen v té výši, v jaké připadají na činnost dani podrobenou.

Nelze-li jejich výši z účetnictví ani z jiné prokazatelné evidence

zjistit, stanoví se podle vhodného kritéria. Finanční úřad pro

Prahu 1 zvolil v napadeném rozhodnutí jako vhodné kritérium poměr

bytové a nebytové plochy a na základě zjištění, že bytová plocha

činí 69,39 %, zatímco nebytová plocha činí jen 30,61 % celkové

plochy, dospěl k závěru, že náklady na údržbu o opravu bytového

fondu jsou podstatně vyšší než náklady na nebytovou plochu.

Stanovení předmětu daně podle § 3 odst. 2 resp. odst. 4 nemá vliv

na uplatnění nákladů v poměrné části podle § 5 odst. 3 vyhlášky č.

193/1989 Sb., kterou se provádí zákon o důchodové dani, neboť

v ust. § 4 odst. 1 zákona č. 157/1989 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, je jednoznačně stanoveno, že prováděcí předpis platí pro

všechna družstva. Z uvedených důvodů navrhlo Finanční ředitelství

pro hl. m. Prahu zamítnutí ústavní stížnosti a souhlasilo

s upuštěním od ústního jednání (č.l. 13).

Finanční úřad pro Prahu 1 se k podané ústavní stížnosti na

výzvu Ústavního soudu nevyjádřil, ale vyslovil souhlas s tím, aby

bylo od ústního jednání upuštěno.

Rovněž stěžovatel souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Poněvadž od ústního jednání nelze očekávat další objasnění

věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od tohoto jednání

upustil.

Ústavní stížnost je částečně důvodná.

Ústavní soud zjistil z obsahu spisu Městského soudu v Praze,

sp. zn. 28 Ca 100/95, že napadený rozsudek je odůvodněn poukazem

na to, že stanovení konkrétního kritéria pro výpočet výše nákladů

připadajících na zdanitelnou činnost je věcí správního uvážení

správního orgánu, u kterého soud pouze přezkoumává, zda toto

uvážení nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem (§ 245

odst. 2 o.s.ř.). Podle názoru obecného soudu správní orgán v daném

případě meze a hlediska zákona respektoval, neboť právě zvolené

kritérium umožňuje zjistit poměrnou část nákladů vztahujících se

k té které činnosti.

Stěžovatel však již v řízení před správními orgány a v žalobě

na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu soudem tvrdil (a nyní

to opakuje i v ústavní stížnosti), že správním orgánem zvolené

kritérium zjevně vybočuje z mezí tzv. "vhodnosti" stanovené

zákonem, a proto se ocitá v projednávané věci v rozporu s článkem

11 odst. 5 Listiny, "neboť byla vyměřena vyšší daň, než je možné

podle zákona, čímž došlo k porušení ústavně zaručených práv

a svobod stěžovatele". V rozporu s článkem 11 odst. 1 Listiny bylo

prý porušeno i právo stěžovatele na ochranu jeho majetku, který

byl uložením nepřiměřeného zdanění zkrácen. Rovněž podle názoru

Ústavního soudu kritérium zvolené v případě uvedeném v § 5 odst.

3 vyhlášky č. 193/1989 Sb. musí obsahovat atributy "vhodnosti",

tj. musí umožnit dodržení základních zásad daňového řízení

stanovených v § 2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení

jednají správci daně v řízení o daních (dále jen "daňové řízení")

v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy,

chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem

chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných

na daňovém řízení. V předmětné záležitosti by se použité kritérium

mohlo octnout v rozporu s těmito zásadami daňového řízení a tudíž

i v rozporu se zákonem, jestliže by nepřiměřeným způsobem zasáhlo

buď práva a právem chráněné zájmy stěžovatele jako daňového

subjektu na straně jedné nebo práva státu na vybírání daní na

straně druhé. Základní zásady daňového řízení tedy určují, že

daňová politika státu má sice odpovídat jeho zájmům a že jejím

cílem je správné stanovení a vybrání daně, avšak vyplývá z nich,

že tato politika nemůže mít pouze jednostranný charakter.

S přihlédnutím k obsáhlým a nedostatečně zkoumaným argumentům

stěžovatele není vhodnost použitého kritéria v projednávané věci

plně vyjasněna, takže není zřejmá ani základní otázka, zda správní

uvážení vybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem (§ 245

odst. 2 o.s.ř.).

Za této situace dospívá Ústavní soud k názoru, že podmínky

uvedené v ustanovení § 250f o.s.ř. nebyly splněny, neboť nešlo

o případ jednoduchý. Stanovisko k použití ustanovení § 250f

o.s.ř., umožňujícího soudu rozhodnout bez jednání v jednoduchých

případech, zejména je-li nepochybné, že správní orgán vycházel ze

správně zjištěného skutkového stavu, a jde-li jen o posouzení

právní otázky, vyjádřil Ústavní soud již v celé řadě svých

rozhodnutí (např. sp. zn. IV. ÚS 51/94, sp. zn. Pl. ÚS 41/94, sp.

zn. IV. ÚS 97/94, sp. zn. IV. ÚS 105/94), v nichž vesměs uvedl, že

přistoupit k použití ustanovení § 250f o.s.ř. lze pouze

v případech, kde jsou splněny všechny podmínky v něm stanovené.

K jeho aplikaci tedy nestačí sama skutečnost, že jde jen o otázky

právní a že je nepochybné, že správní orgán vycházel ze správně

zjištěného skutkového stavu věci, ale musí být splněna především

základní podmínka v uvedeném ustanovení uvedená, a to že jde

o případ jednoduchý.

Ústavní soud dále odkazuje na svůj nález ve věci sp. zn. IV.

ÚS 116/96 ze dne 10. 10. 1996, který se týká obsahově totožné

věci, kdy přezkoumával rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl.

m. Prahu ze dne 21. 2. 1995, č.j. FŘ-7369/2/94, kterým bylo

zamítnuto odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru

č. 107/93 na důchodovou daň za rok 1992, vydanému dne 27. 12.

1993 Finančním úřadem pro Prahu 1 pod č.j. FÚ-1-2-8898/93

a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 1996, č.j. 28 Ca

99/95-25. Tímto nálezem byl zrušen citovaný rozsudek městského

soudu po zjištění, že soud postupoval podle ustanovení § 250f

o.s.ř., aniž by v projednávané věci byla splněna podmínka, že šlo

o jednoduchý případ. Podle názoru Ústavního soudu v uvedené věci

otázka volby vhodného kritéria pro stanovení základu důchodové

daně musí umožnit dodržení základních zásad daňového řízení

stanovených v ust. § 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Vhodnost použitého

kritéria v projednávané věci s přihlédnutím k obsáhlým, nicméně

nedostatečně zkoumaným argumentům stěžovatele, není zřejmá, takže

podle názoru Ústavního soudu v uvedené věci není jasno ani

v základní otázce, zda správní uvážení vybočilo z mezí a hledisek

stanovených zákonem (§ 245 odst. 2 o.s.ř.). Nebyla proto v souzené

věci splněna podmínka ust. § 250f o.s.ř., aby šlo o věc

jednoduchou, takže Ústavní soud napadené rozhodnutí Městského

soudu v Praze ze dne 13. 2. 1996, sp. zn. 28 Ca 99/95, zrušil.

Pro úplnost je vhodné uvést, že nálezem Ústavního soudu ze

dne 24. 9. 1996, sp. zn. Pl. ÚS 18/96 - přijatým však až po vydání

napadeného soudního rozhodnutí - bylo ustanovení § 250f zákona č.

99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších

předpisů, dnem 1. května 1997 zrušeno, neboť je ve své podstatě

neústavní a jeho neústavnost nelze eliminovat toliko výkladem

a apelováním na jeho přísné a sporadické využívání.

Pokud jde o rozhodnutí správních orgánů, jejichž zrušení

stěžovatel rovněž navrhoval, Ústavní soud tomuto návrhu nevyhověl,

neboť Městský soud v Praze se bude otázkou kritérií pro vyměření

daně zabývat znovu a bude tedy muset i uvážit, zda dosavadní

kritéria jsou či nejsou zvolena v rámci "správního uvážení" ve

smyslu § 245 odst. 2 o.s.ř.

Vzhledem ke všem těmto skutečnostem Ústavní soud ústavní

stížnosti pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2

Listiny částečně vyhověl a napadené rozhodnutí Městského soudu

v Praze zrušil. Pokud jde o napadené rozhodnutí správních orgánů,

byla ohledně nich ústavní stížnost zamítnuta.

Vzhledem k tomuto závěru nepovažuje Ústavní soud za nezbytné

zabývat se dalšími aspekty ústavní stížnosti z hlediska čl. 1, čl.

2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 Listiny.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. prosince 1996

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru