Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1155/20 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Litoměřice
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříklhůta/zmeškání
otcovství/popření
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1155.20.1
Datum podání20.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

292/2013 Sb., § 425

89/2012 Sb., § 790


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1155/20 ze dne 9. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti N. V. Ch., zastoupeného Janem Klikem, advokátem se sídlem Karlovarská 87/130, 323 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 3396/2019-254 ze dne 31. 1. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 96 Co 125/2018-200 ze dne 11. 10. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 27 Nc 3106/2014-173 ze dne 2. 5. 2018 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Litoměřicích zamítl žalobu stěžovatele na popření otcovství. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil v částečně upraveném znění výroku. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl. Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s tím, že lze vždy bez výjimky a v podstatě formálně bez věcného projednání zamítnout návrh na popření otcovství jen z důvodu předchozího negativního rozhodnutí o žádosti o prominutí popěrné lhůty, a to aniž by byly zkoumány další okolnosti a skutečnosti nastalé postupně během řízení, byť i po vydání zamítavého rozhodnutí o návrhu na prominutí zmeškání popěrné lhůty. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádný exces či jiný ústavně relevantní deficit v napadených soudních rozhodnutích neshledal. Osud stěžovatelovy žaloby byl v daném případě předurčen výsledkem předchozího řízení o jeho žádosti o prominutí popěrné lhůty, jíž soudy nevyhověly. Ústavní stížnost proti jejich tehdejším rozhodnutím Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 3338/15 ze dne 29. 8. 2016, které je stěžovateli známo.

Stěžovatel v nynější ústavní stížnosti fakticky rozporuje právní úpravu týkající se nejen řízení o návrhu na prominutí popěrné lhůty, ale i této lhůty jako takové. Totiž prosazení názoru stěžovatele, dle něhož by bylo možné v řízení o vlastní žalobě na popření otcovství přihlédnout k okolnostem nastalým v mezidobí od uplynutí popěrné lhůty, resp. pravomocného rozhodnutí soudu o tom, že se její zmeškání nepromíjí, by znamenalo popření smyslu nejen řízení o prominutí zmeškání popěrné lhůty, ale vedlo by k nepřípustné relativizaci samotné popěrné lhůty, která by tak fakticky měla jen „orientační charakter“, jelikož k popření otcovství by mohlo dojít i kdykoli později vzdor jejímu uplynutí a pravomocnému rozhodnutí soudu o neprominutí jejího zmeškání. Je nasnadě, že takový revizní postup by představoval významný zásah v prvé řadě do právní sféry a poměrů nezletilého dítěte, v jehož zájmu je naopak stabilizace rodinných a příbuzenských vazeb, tedy vytvoření určitého stálého výchovného prostředí, v němž může dítě snáze prospívat. Ostatně Ústavní soud již ve výše citovaném usnesení stěžovateli vyložil, proč i Evropský soud pro lidská práva v obdobných případech přiznává větší váhu zájmu dítěte, ospravedlnitelnému právě snahou zajistit právní jistotu, nežli zájmu stěžovatele na vyvrácení otcovství, jež navíc ve své době akceptoval již při vědomí, že sám není biologickým otcem dítěte. V podrobnostech lze pro stručnost na odůvodnění zmíněného usnesení Ústavního soudu zcela odkázat.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru