Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1153/07 #4Nález ÚS ze dne 01.11.2007K postupu exekutora při stanovení výše nákladů exekuce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
procesní otázky řízení před Ústavním so... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Výkon rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 180/47 SbNU 379
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.1153.07.4
Datum vyhlášení12.12.2007
Datum podání07.05.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 46 odst.3, § 88 odst.1, § 88 odst.3

330/2001 Sb., § 11 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Uplatní-li účastník řízení námitky proti rozhodnutí exekutora o nákladech exekuce podle § 88 odst. 3 exekučního řádu, je exekutor oprávněn jim v plném rozsahu vyhovět nebo je bez zbytečného odkladu postoupit soudu. V této fázi řízení nesmí dodatečně rozhodnout o navýšení nákladů exekuce. Pokud se obecný soud, jemuž byly námitky ze strany exekutora postoupeny, odmítne zabývat námitkou proti tomuto dodatečnému rozhodnutí, poruší tím právo účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M. K. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 1. listopadu 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. března 2007 č.j. 107 Nc 6106/2006-16. Návrh na zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. března 2006 č.j. 107 Nc 6106/2006-6 odmítl.

Narativní část

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl napadeným usnesením ze dne 14. března 2006 o nařízení exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 7 735 Kč. Usnesení bylo stěžovateli doručeno 23. listopadu 2006. Dne 29. prosince 2006 vydal exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce, v němž určil výši nákladů exekuce i oprávněného. Vzhledem k tomu, že stěžovatel splnil svůj dluh ještě před doručením usnesení o nařízení exekuce, byla odměna exekutora snížena o 50 % podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora. Stěžovatel uplatnil proti uvedenému příkazu námitky proti výši odměny exekutora i nákladů oprávněného. Exekutor námitkám svým rozhodnutím ze dne 12. února 2007 nevyhověl, přičemž je postoupil soudu. Zároveň rozhodl o dodatečném navýšení nákladů exekuce, neboť vzhledem k tomu, že do dne doručení usnesení o nařízení exekuce nebyly zaplaceny náklady exekuce a oprávněného, měl exekutor nárok na odměnu v plné výši. Obvodní soud námitky stěžovatele napadeným usnesením ze dne 14. března 2006 neakceptoval, přičemž se nezabýval námitkami z hlediska dodatečného určení nákladů exekuce.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud odmítl ústavní stížnost ve vztahu k napadenému usnesení o nařízení exekuce, neboť nepodáním odvolání nevyčerpal stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.

V části směřující proti usnesení obvodního soudu, kterým bylo rozhodnuto o námitkách stěžovatele, konstatoval, že exekutor určil dodatečně navýšené náklady exekuce v rozporu s § 88 odst. 1 exekučního řádu. Uvedené ustanovení stanovuje pro určení nákladů exekuce a nákladů oprávněného formu příkazu k úhradě nákladů exekuce. Podle § 88 odst. 3 exekučního řádu může exekutor v případě námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce těmto námitkám vyhovět anebo je v případě nevyhovění bez zbytečného odkladu postoupit soudu. Podle tohoto ustanovení tedy nemohl exekutor dodatečně rozhodnout o nákladech řízení ve fázi řízení, v niž rozhodoval o námitkách proti příkazu. Stěžovatel tím nemohl uplatnit námitky podle § 88 odst. 3 exekučního řádu vůči novému rozhodnutí o nákladech řízení. Obvodní soud tím, že se odmítl zabývat otázkou zvýšení nákladů exekuce v rozhodnutí exekutora, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V důsledku několika měsíčního znemožnění stěžovateli nakládat s majetkem bylo rovněž porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1153/07 ze dne 1. 11. 2007

N 180/47 SbNU 379

K postupu exekutora při stanovení výše nákladů exekuce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 1. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 1153/07 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2006 č. j. 107 Nc 6106/2006-6, kterým byla proti stěžovateli nařízena exekuce, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 3. 2007 č. j. 107 Nc 6106/2006-16, kterým byly zamítnuty stěžovatelovy námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.

1. Usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 3. 2007 č. j. 107 Nc 6106/2006-16 se zrušuje.

2. V části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2006 č. j. 107 Nc 6106/2006-6 se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl napadeným usnesením ze dne 14. 3. 2006 č. j. 107 Nc 6106/2006-6 ve věci exekuce oprávněného Společenství vlastníků jednotek Havanská 3/491, Havanská 3/491, 170 00 Praha 7, (dále jen "oprávněný") proti povinnému Ing. M. K. (dále jen "stěžovatel") pro 7 735 Kč s příslušenstvím tak, že nařídil exekuci pravomocného a vykonatelného rozhodnutí (exekučního titulu), a to rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2005 č. j. 16 Co 288/2005-111, k uspokojení pohledávky oprávněného v částce 7 735 Kč, jakož i nákladů exekučního řízení, jejichž výše bude určena v příkazu k úhradě nákladů exekuce (výroková část I), provedením exekuce pověřil soudního exekutora JUDr. Jana Grosama (dále též jen "exekutor") (výroková část II) a konstatoval, že po doručení usnesení o nařízení exekuce nesmí povinný (stěžovatel) nakládat se svým majetkem včetně nemovitostí a majetku patřícího do společného jmění manželů, vyjma běžné obchodní činnosti, uspokojování základních životních potřeb, udržování a správy majetku. Právní úkon, kterým by povinný (stěžovatel) porušil tuto povinnost, je neplatný (výroková část III).

Dne 29. 12. 2006 vydal exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce (č. j. 025 Ex 3054/06-14, doručený stěžovateli dne 4. 1. 2007), ve kterém byly vyčísleny náklady exekuce a oprávněného. Stěžovatel dne 8. 1. 2007 předal k poštovní přepravě námitky (datované dnem 5. 1. 2007) proti uvedenému příkazu. Namítl jak výši odměny exekutora, tak výši nákladů oprávněného, neboť vymáhanou pohledávku oprávněného ve výši 7 735 Kč uhradil před doručením usnesení o nařízení exekuce, a tedy nenastaly jakékoliv důvody, aby hradil náklady exekučního řízení.

Exekutor stěžovatelovým námitkám nevyhověl (rozhodnutím ze dne 12. 2. 2007 č. j. 025 Ex 3054/06-17) a postoupil je v souladu s ustanovením § 88 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Exekutor mimo jiné poukázal na to, že stěžovatel uhradil do dne doručení usnesení o nařízení exekuce exekučně vymáhanou pohledávku oprávněného ve výši 7 735 Kč, avšak nikoli náklady exekuce a náklady oprávněného, pro jejichž vymožení byla exekuce nařízena. Exekutor uzavřel tak, že stěžovatel je povinen (neboť podmínky "pro upuštění" splněny nebyly) uhradit náklady exekuce i náklady oprávněného.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodl napadeným usnesením ze dne 9. 3. 2007 č. j. 107 Nc 6106/2006-16 tak, že námitky povinného (stěžovatele) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce se zamítají. Poukázal na to, že proti "vyúčtování" podal stěžovatel námitky, které neobsahovaly meritorní důvody nesouhlasu s vyúčtováním nákladů; stěžovatel sice tvrdí, že náklady exekutora již uhradil, toto tvrzení však nedoložil. Soud proto, za stavu, kdy stěžovatel nezpochybnil exekutorem účtované částky, rozhodl podle § 88 odst. 3 exekučního řádu a námitky stěžovatele zamítl.

II.

Stěžovatel podal na poště dne 4. 5. 2007 proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2006 č. j. 107 Nc 6106/2006-6 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 3. 2007 č. j. 107 Nc 6106/2006-16 ústavní stížnost. Mimo jiné v ní uvedl, že ji podává podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ve spojení s ustanovením § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve podrobněji zpřehlednil průběh řízení před obecnými soudy a průběh exekučního řízení. Dále poukázal na to, že v podání ze dne 5. 1. 2007 namítal, že pohledávka vůči oprávněnému zanikla úhradou částky 7 735 Kč nejméně 10 dní před tím, než ji exekutor začal vymáhat zasláním rozhodnutí o nařízení exekuce (poznámka: uvedené rozhodnutí stěžovatel převzal dne 23. 11. 2006). Stěžovatel se proto domnívá, že exekutor vymáhal zejména vlastní náklady exekuce (a náklady oprávněného), které však sám nemohl uhradit dříve, než se o nich právě z rozhodnutí o nařízení exekuce dozvěděl. Podle § 88 odst. 1 exekučního řádu určuje exekutor náklady exekuce a náklady oprávněného v příkazu k úhradě nákladů exekuce, který doručí oprávněnému a povinnému. Stěžovatel má za to, že tato úprava neumožňuje, aby exekutor svůj příkaz k úhradě nákladů exekuce (pozn.: ze dne 29. 12. 2006) měnil rozhodnutím o námitkách stěžovatele a přeplatek v částce 255,80 Kč změnil na nedoplatek 1 530 Kč. Právě to učinil exekutor v (citovaném) rozhodnutí o nevyhovění námitkám ze dne 12. 2. 2007 č. j. 025 Ex 3054/06-17.

K odůvodnění napadeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 3. 2007 č. j. 107 Nc 6106/2006-16 stěžovatel namítl, že soud svým rozhodnutím zpochybnil skutečnost úhrady nákladů, kterou ani exekutor nepopřel. Meritorními důvody uvedenými v jeho podání ze dne 5. 1. 2007 se soud nezabýval. Stěžovatel se proto domnívá, že rozhodnutí o námitkách ve skutečnosti postrádá odůvodnění a "nedbalost usnesení odpovídá závěrečnému poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek (§ 88 odst. 4 z. č. 120/2001 Sb.)".

Stěžovatel usuzuje, že na souzenou věc je aplikovatelný čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť postup exekutora v podrobnostech [kdy nařídil exekuci na všechny stěžovatelovy (v ústavní stížnosti uvedené) nemovitosti, na prodej jeho (dostatečně neoznačených) movitých věcí, v bezdůvodném odložení doručení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2006 č. j. 107 Nc 6106/2006-6, v prioritním vymáhání vlastních nákladů exekuce a v působení exekutora v pěti obchodních společnostech] odporuje jeho právu na spravedlivý proces. Stěžovatel dále poukazuje na to, že napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 3. 2007 č. j. 107 Nc 6106/2006-16 v řízení o námitkách nesplňuje požadavky spravedlivého, nezávislého a nestranného řízení; samotný postup exekutora nepodléhá soudnímu přezkumu a řízení o námitkách může být podle § 88 odst. 3 a 4 exekučního řádu čistě formální - nevěcné a citovaný zákon proti němu nepřipouští opravné prostředky.

Stěžovatel se konečně domnívá, že na souzenou věc je aplikovatelný čl. 13 Úmluvy ("Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností."), neboť s výjimkou ústavní stížnosti nejsou proti jeho postupu opravné prostředky; státní dohled Ministerstva spravedlnosti podle § 7 odst. 1 exekučního řádu je pouze formální a nelze jej považovat za účinný právní prostředek nápravy.

Stěžovatel proto tvrdí, že byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nezákonným postupem exekutora mu po dobu několika měsíců bylo znemožněno nakládat s vlastním movitým i nemovitým majetkem.

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, podle něhož se usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2006 č. j. 107 Nc 6106/2006-6 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 3. 2007 č. j. 107 Nc 6106/2006-16 zrušují.

Stěžovatel vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

III.

Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti rekapituloval rozhodnutí, která ve věci učinil, a současně sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Vedlejší účastník řízení, soudní exekutor JUDr. Jan Grosam, se postavení vedlejšího účastníka vzdal.

IV.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

1) Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky a předpoklady stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

V souladu s ustanovením § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

Podmínkou, která musí být v zásadě splněna ještě před podáním ústavní stížnosti podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, je tedy vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vyčerpáním všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, není přitom jejich pouhé uplatnění, ale až rozhodnutí příslušného orgánu ve věci (srov. Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 1. vydání, C. H. Beck, 2001, str. 330). Ústavní soud odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci - jak již uvedl - dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. Princip subsidiarity procesních prostředků (v podobě podmínky přípustnosti ústavní stížnosti) je v rozhodovací praxi Ústavního soudu vyjádřen stanoviskem, že ochrana ústavnosti není -az povahy věci ani nemůže být - pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti toliko ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje v případě selhání všech mechanismů ostatních (srov. tamtéž). Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Z obsahu soudního spisu (sp. zn. 107 Nc 6106/2006) Ústavní soud v prvé řadě zjistil, že stěžovateli bylo první z ústavní stížností napadených rozhodnutí, tj. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2006 č. j. 107 Nc 6106/2006-6 doručeno dne 23. 11. 2006 (kdy si zásilku - po jejím uložení na poště - vyzvedl). Proti tomuto usnesení lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení. Ústavní soud však z téhož soudního spisu zjistil, že stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze proti citovanému rozhodnutí nepodal.

Z toho vyplývá, že stěžovatel v tomto směru nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice uvedl, že ji podává podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ve spojení s ustanovením § 75 zákona o Ústavním soudu. [Poznámka: zřejmě se má jednat o ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle odstavce 1 (tj. nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva dává), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo]; v ústavní stížnosti však neuvedl konkrétní důvody, které by tento závěr podporovaly (tedy, že by šlo o dopad na širší okruh případů, které by měly znaky obecnosti, opakovatelnosti, neomezenosti konkrétním případem; srov. in: Filip. J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2001, str. 341). Ústavní soud navíc připomíná, že za splněnou nelze považovat ani druhou [v ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] uvedenou podmínku, tj. že stížnost byla podána do jednoho roku ode dne, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti ze dne 4. 5. 2007, tedy v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2006 č. j. 107 Nc 6106/2006-6; ani splnění této druhé podmínky stěžovatel nijak nedokládá. Ústavní soud proto konstatuje, že ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2006 č. j. 107 Nc 6106/2006-6 je nutno posoudit jako nepřípustnou.

Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Podmínky tohoto ustanovení jsou splněny, a proto Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. 3. 2006 č. j. 107 Nc 6106/2006-6 jako návrh nepřípustný odmítl.

2) Ústavní soud se dále zabýval ústavní stížností v části směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 3. 2007 č. j. 107 Nc 6106/2006-16.

Po seznámení se s obsahem spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je v této části důvodná.

Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není další soudní instancí a není ani vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To platí ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Ústavní soud současně připomíná, že se v kontextu své dosavadní judikatury cítí být oprávněn posuzovat výklad podústavního práva provedený obecnými soudy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat jako porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. obdobně např. sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález 98).

Právě k takové situaci v souzené věci došlo.

Ústavní soud vycházel ze všech podkladů uvedených ve spise sp. zn. 107 Nc 6106/2006. Šlo v prvé řadě o příkaz exekutora k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 12. 2006 č. j. 025 Ex 3054/06-14 o provedení exekuce pro 7 735 Kč a náklady exekuce a oprávněného, ve kterém exekutor rozhodl tak, že se náklady exekuce určují v částce 5 950 Kč (výroková část I) a náklady oprávněného se určují v částce 6 069 Kč (výroková část II). Exekutor v odůvodnění mimo jiné poukázal na to, že odměna exekutora byla snížena o 50 % z důvodů dobrovolného plnění ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. Stěžovatel (povinný) doposud uhradil celkem 20 009,80 Kč a na přeplatku (-) zbývá - 255,80 Kč. Exekutor téhož dne pod č. j. 025 Ex 3054/06-15 vydal oznámení o upuštění od exekuce, ve kterém uvedl, že od exekuce vedené pod sp. zn. 025 Ex 3054/06 bylo upuštěno, neboť stěžovatel (povinný) v souladu s § 46 odst. 3 exekučního řádu splnil dobrovolně to, co mu ukládá exekuční titul, a uhradil náklady exekuce.

Ústavní soud dále vycházel zejména z rozhodnutí exekutora ze dne 12. 2. 2007 č. j. 025 Ex 3054/06-17 o nevyhovění námitkám stěžovatele (podaným v zákonné lhůtě) proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 12. 2006 č. j. 025 Ex 3054/06-14. Exekutor k obsahu námitek uvedl, že stěžovatel (povinný) namítá jak výši odměny soudního exekutora, tak i výši nákladů oprávněného, neboť vymáhanou pohledávku oprávněného ve výši 7 735 Kč uhradil před doručením usnesení o nařízení exekuce povinnému a tedy (prý) nenastaly jakékoliv důvody, aby povinný hradil náklady exekučního řízení. Exekutor dále poukázal na ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., podle něhož se tarifní odměna snižuje, jakmile soudní exekutor upustí od provedení exekuce, a na ustanovení § 46 odst. 3 exekučního řádu, podle kterého exekutor upustí od provedení exekuce, jestliže povinný dříve, než je mu doručeno usnesení o nařízení exekuce, dobrovolně splní celou vynucovanou povinnost a zaplatí náklady exekuce, tedy jak náklady oprávněného, tak i náklady exekutora. Stěžovatel (povinný) prý skutečně uhradil do dne doručení uvedeného usnesení exekučně vymáhanou pohledávku ve výši 7 735 Kč, avšak nikoli náklady exekuce a náklady oprávněného, pro jejichž vymožení bylo exekuční řízení taktéž nařízeno. Exekutor proto "[po opětovném přezkoumání napadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce (poznámka: tj. příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 12. 2006 č. j. 025 Ex 3054/06-14)] dospěl k závěru, že podmínky pro upuštění splněny nebyly". Stěžovatel (povinný) je tedy povinen uhradit jak náklady exekuce, tak náklady oprávněného, přičemž exekutor má nárok na odměnu v plné výši (tedy v částce 3 000 Kč + 19 % DPH ve výši 570 Kč), a nikoli v poloviční, jak je uvedeno v citovaném příkazu k úhradě nákladů exekuce. Exekutor uzavřel, že stěžovatel je povinen uhradit na nákladech exekuce celkem 7 735 Kč, tedy vyšší částku než bylo vyměřeno v předmětném příkazu k úhradě nákladů exekuce (poznámka: stěžovatel doposud uhradil celkem 20 009,80 Kč), a že mu zbývá na nedoplatku 1 530 Kč. Exekutor, který námitkám zcela nevyhověl, postoupil je v souladu s § 88 odst. 3 exekučního řádu Obvodnímu soudu pro Prahu 7.

Ústavní soud za této situace dovozuje, že exekutor neurčil tyto dodatečně navýšené náklady exekuce v souladu s ustanovením § 88 odst. 1 exekučního řádu. Ten jednoznačně požaduje pro určení nákladů exekuce a nákladů oprávněného formu "příkazu k úhradě nákladů exekuce". Ústavní soud připomíná ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavnímu soudu proto v souzené věci nezbývá než konstatovat, že exekutor měl dostát (a to především z hlediska právní jistoty) zákonem předvídané formě vyměřovacího aktu a fázi řízení, ve které je takto oprávněn (a povinen) postupovat. Zákonem stanovená a pro určitou fázi řízení předpokládaná forma -av případě nevyhovění námitkám v plném rozsahu jediný možný postup exekutora (tj. postoupení námitek bez zbytečného odkladu soudu) - jsou kogentně upraveny v ustanovení § 88 odst. 3 exekučního řádu. Tato zákonná úprava proto nemůže svědčit postupu exekutora, který (jak ostatně připomíná stěžovatel) své rozhodnutí o určení (v tomto případě změně) nákladů exekuce, tedy rozhodnutí, které předpokládá ustanovení § 88 odst. 1 exekučního řádu, učinil v jiném procesním stadiu, jehož pravidla jsou upravena v ustanovení § 88 odst. 3 citovaného předpisu. V souzené věci se tak stalo postupem, ve kterém exekutor, jenž v rozhodnutí ze dne 12. 2. 2007 č. j. 025 Ex 3054/06-17 nevyhověl námitkám stěžovatele, rozhodl také o zvýšených nákladech exekuce. Exekutor tedy v rozhodnutí a v procesním stadiu, ve kterých měl rozhodnout pouze o námitkách stěžovatele proti původnímu příkazu k úhradě nákladů ze dne 29. 12. 2006 č. j. 025 Ex 3054/06-14, rozhodl o zvýšených nákladech exekuce, aniž by mu pro to svědčila úprava § 88 exekučního řádu. Obvodní soud pro Prahu 7 následně nezkoumal rozhodnutí exekutora ze dne 12. 2. 2007 č. j. 025 Ex 3054/06-17 z hlediska rozhodnutí o určení (v tomto případě zvýšení) nákladů exekuce, tedy rozhodnutí, které předpokládá ustanovení § 88 odst. 1 exekučního řádu, ale zabýval se pouze námitkami stěžovatele proti původnímu příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 12. 2006 č. j. 025 Ex 3054/06-14.

Ústavní soud za tohoto stavu dovozuje, že stěžovatel již proti takto stanoveným (zvýšeným) nákladům exekuce možnost uplatnit námitky podle ustanovení § 88 odst. 3 exekučního řádu neměl.

Ústavnísoud proto hodnotí postup Obvodního soudu pro Prahu 7, který v napadeném usnesení ze dne 9. 3. 2007 zamítl námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 12. 2006 (poznámka: námitky stěžovatele ze dne 8. 1. 2007) a nevěnoval současně pozornost otázce zvýšení nákladů exekuce v rozhodnutí exekutora o nevyhovění námitkám ze dne 12. 2. 2007 (a vůbec zákonné formě postupu exekutora), a to ani v odůvodnění svého rozhodnutí, jako nepřiměřeně formalistický. To se týká i části odůvodnění napadeného usnesení, ve kterém soud odkázal toliko na příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 12. 2006, vyhnul se však jakémukoliv posouzení nové skutečnosti - tedy nového rozhodnutí exekutora o nevyhovění námitkám stěžovatele - a pominul i posouzení otázky právní povahy postupu zvoleného exekutorem.

Ústavnísoud má za to, že obvodní soud plně nedostál svým zákonným procesním povinnostem při přezkoumání zákonnosti postupu exekutora. Ústavní soud současně připomíná čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Obvodní soud tedy svým postupem v předmětné věci z těchto mezí vybočil a stěžovateli právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny tak odepřel. Tím porušil i stěžovatelova základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny, neboť nezákonným postupem exekutora mu po dobu několika měsíců bylo znemožněno nakládat s vlastním movitým i nemovitým majetkem.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost v této části vyhověl a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 9. 3. 2007 č. j. 107 Nc 6106/2006-16 zrušil [ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavnísoud dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru