Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 115/94Nález ÚS ze dne 28.06.1995Rozsah ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
spoluvlastnictví/podíl
Dědění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 41/3 SbNU 293
EcliECLI:CZ:US:1995:1.US.115.94
Datum podání08.08.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36, čl. 11, čl. 37, čl. 38

Ostatní dotčené předpisy

141/1950 Sb., § 509, § 526

87/1991 Sb., § 5 odst.1, § 3 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 115/94 ze dne 28. 6. 1995

N 41/3 SbNU 293

Rozsah ochrany vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci stěžovatelky

V.V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, z 24. 6. 1994, sp.

zn. 8 Co 536/94, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě

z 1. 2. 1994, sp. zn. 38 C 373/91, zamítající návrh na určení

povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností dle § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993

Sb., navrhovatelka napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě,

vydaný v občanskoprávní věci, pod sp. zn. 8 Co 536/94, ze dne 24.

6. 1994 (§ 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), a tvrdí, že toto

soudní rozhodnutí v důsledku převzetí skutkových i právních

tvrzení rozsudku Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 38 C 373/91,

ze dne 1. 2. 1994 zasáhlo do jejího základního práva a svobody,

zaručené jí Ústavou České republiky a Listinou základních práv

a svobod (dále Listina). Konkrétně se jedná o porušení čl. 11

Listiny, bližší zdůvodnění v této části stížnost postrádá.

Uvedenými rozsudky byl uznán její nárok na uzavření dohody

o vydání jedné třetiny sporné nemovitosti.

V následujících vývodech polemizuje stěžovatelka s právními

závěry soudů obou stupňů, pokud v zamítavé části svých rozhodnutí

nevyhověly její žalobě na uzavření dohody i ohledně zbývajících

2/3 nemovitosti. Spor se týká výkladu pojmu věc a spoluvlastnický

podíl. V podstatě vychází navrhovatelka z názoru, že soudy

nesprávně posoudily její osobu jako dědičku, ačkoli není dědičkou,

nýbrž osobou oprávněnou ve smyslu zákona o mimosoudních

rehabilitacích. V důsledku toho v souladu s ustanovením § 5 odst.

1 zák. č. 87/1991 Sb., i když nárok na vydání věci uplatnila pouze

sama navrhovatelka a nebyl současně uplatněn její sestrou, mělo

být soudy rozhodnuto o povinnosti uzavřít dohodu ohledně celé

nemovitosti, tedy i ohledně zbývajících 2/3.

Žalovaným je označen v návrhu Ostravský potravinoprojekt, st.

podnik, v likvidaci. Z obsahu podání je zřejmé, že Ostravský

potravinoprojekt má mít v řízení pouze postavení vedlejšího

účastníka, kdežto státním orgánem, vůči němuž ústavní stížnost

směřuje, má nesporně být Krajský soud v Ostravě.

Ústavní soud nejprve zjistil, že ústavní stížnost splňuje

předepsané náležitosti a formální podmínky. Pak zaslal ústavní

stížnost k vyjádření účastníkům řízení. Ostravský

potravinoprojekt, jako vedlejší účastník, sdělil, že respektuje

soudní rozhodnutí. Okresní i Krajský soud v Ostravě pak sdělily,

že trvají na ústavnosti a zákonnosti svých rozhodnutí.

Právní podstata sporu spočívá v nároku na uzavření dohody

o vydání zbývajících dvou třetin činžovního domu, čp. 223 v k. ú.

O. - M.H., se stav. parc. č. 217, o výměře 538 m2, to vše zapsáno

na listině vlastnictví č. 944 pro k. ú. O.- M.H. Tento dům byl

předmětem pozůstalostního řízení po A.K., zemřelé 25. 12. 1956.

V dědickém řízení proběhlém před bývalým Státním notářstvím

v Ostravě, pod sp. zn. D 828/57, všichni tři zákonní dědicové

(navrhovatelka, její sestra a bratr) odmítli dědictví. Důvodem

byla skutečnost, že dům vyžaduje značných oprav, na což žádný

z dědiců neměl dostatek finančních prostředků. Stávající vedlejší

účastník nabyl vlastnictví k domu na základě kupní smlouvy z 27.

3. 1990.

Ze závěrů rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že soudy uznaly

navrhovatelku osobou oprávněnou, ve smyslu ustanovení § 3 odst.

1 zák. č. 87/1991 Sb., jejíž věc, a to spoluvlastnický podíl ve

výši jedné třetiny k domu čp. 223, se st. parcelou č. 217 v k. ú.

O. - M.H., přešla do vlastnictví státu. Ve smyslu ustanovení § 6

odst. 1 písm. h) zákona o mimosoudních rehabilitacích pak je dána

povinnost vydat tento spoluvlastnický podíl na základě odmítnutí

dědictví v dědickém řízení, učiněného v tísni. Stav tísně byl

prokázán.

Krajský soud v Ostravě poukázal dále na ustanovení § 509

o. z. z roku 1950, podle něhož se dědictví nabývá smrtí

zůstavitele. A také na § 526 téhož zákona, podle něhož v první

skupině dědí rovným dílem zůstavitelovy děti a pozůstalý manžel.

Z toho dovodil, že navrhovatelka po smrti své matky mohla nabýt

toliko jedné třetiny předmětných nemovitostí a nemůže jí tedy být

vydáno více, než z jejího vlastnictví přešlo na stát. Konečně

zaujal apelační soud stanovisko i k tvrzení navrhovatelky ohledně

aplikace § 5 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. v tom směru, že se

naprosto nevztahuje na daný případ, neboť prezumuje pluralitu

nástupců prvotního oprávněného (tedy nástupců osoby, jejíž věc

přešla na stát).

Krajský soud potvrdil názor Okresního soudu, který založil

své rozhodnutí též na stanovisku občansko-právního kolegia

Nejvyššího soudu České republiky, ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93,

publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (ročník

1993, str. 252). Podle tohoto rozhodnutí věcí, která má být vydána

podle § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., je i spoluvlastnický

podíl na věci, zatímco vydání celé věci je oprávněn požadovat

spoluvlastník bezpodílový, a to i tehdy, je-li bezpodílových

spoluvlastníků více. Tak tomu však v daném případě není.

Z obsahu vlastní ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka

pouze opakuje námitky, které vznášela již v řízení před obecnými

soudy. Vlastní závěry ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou se

skutkovými i právními závěry obecných soudů.

Navrhovatelkou blíže neodůvodněný odkaz na čl. 11 Listiny

nemůže obstát, neboť uvažovanou větou je chráněno vlastnické právo

jako takové, vlastnické právo již konstituované, a tedy již

existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně.

Jak již bylo shora uvedeno, podstata ústavní stížnosti

spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů,

zejména pak s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě. Zde Ústavnímu

soudu nezbývá, než přisvědčit správnosti závěrů dotčeného orgánu

veřejné moci (Krajského soudu v Ostravě), totiž, že jde o námitky

uplatněné již v řízení před obecnými soudy, jimiž se odvolací soud

zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi také vypořádal.

Pokud pak jde o hodnocení důkazů, bylo postupováno apelačním

soudem v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.

Ústavní soud, jako orgán ochrany ústavnosti, není oprávněn

generelně zasahovat do jurisdikce obecných soudů, není vrcholem

jejich soustavy a nemůže si proto přisvojovat právo neomezeného

přezkumného dohledu nad jejich činností.

Vzhledem k tomu, že obsah spisu Okresního soudu v Ostravě,

sp. zn. 38 C 373/91, nasvědčuje tomu, že obecné soudy při

rozhodování sporu na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích

zcela respektovaly zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38,

Listiny, nelze ani z tohoto hlediska jejich rozhodnutí nic

podstatného vytknout.

Ze všech shora uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než

ústavní stížnost ve smyslu § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, zcela zamítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. června 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru