Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 115/02Usnesení ÚS ze dne 06.06.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
Věcný rejstříkdaň/výpočet
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.115.02
Datum podání19.02.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

586/1992 Sb., § 13


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 115/02 ze dne 6. 6. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vladimíra Klokočky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. M., zastoupené JUDr. E. Š., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 10 Ca 296/2001, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 4757/110/2001, a rozhodnutí Finančního úřadu v Písku ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 235/2000,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka podala včas návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem podáním, které Ústavní soud obdržel dne 19. 2. 2002.

Ve svém návrhu napadá konečné rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, uvedené v záhlaví tohoto usnesení, kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 23. 7. 2001, sp. zn. 4757/110/2001, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí správce daně o dodatečném doměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1996 ve výši 101 380,-- Kč.

Stěžovatelka má za to, že napadeným rozsudkem bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu a zásada spravedlivého procesu ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Popisuje jednotlivé fáze svého daňového řízení, kdy dne 5. 6. 2000 byla zahájena daňová kontrola k dani z příjmu, dne 3. 10. 2000 byla projednána a podepsána zpráva o kontrole a nebylo v ní uvedeno, že by správce daně ohledně základu daně stěžovatelky shledal pochybení a následně jí byl doručen dodatečný platební výměr č. 235/2000 na daň z příjmu za rok 1996 ve výši 101 380,-- Kč.

Stěžovatelka se ve své ústavní stížnosti odvolává na dřívější stanoviska Ústavního soudu (která však blíže nespecifikuje), kdy "s ohledem na známé nedostatky správního soudnictví" je nutno důsledně trvat na tom, aby skutková zjištění provedená správními orgány byla úplná a procesně bezvadná a že v jejím případě ani nebylo žádné dokazování prováděno.

Stěžovatelka uvedla, že žalobou napadla pouze stanovení daňové povinnosti pomocí pomůcek a že "je stále jejím názorem, že nebylo možno bez jakýchkoli předchozích kroků vydat takový platební výměr."

Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a příslušného spisového materiálu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno považovat za zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud nejprve konstatoval, jako již mnohokrát, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Nezabývá se ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).

Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je tvrzení, že v jejím případě nebylo žádné dokazování správními orgány prováděno a tím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka tedy v odůvodnění své ústavní stížnosti opakuje argumentaci, kterou již uplatnila v průběhu soudního řízení, a se kterou se již obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě vypořádal. Předně je třeba poukázat na skutečnost, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, že dle protokolu o jednání ze dne 7. 6. 2001 byla stěžovatelka seznámena s výsledky zprávy o kontrole daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 u bývalého manžela J. M., který příjmy a výdaje za toto zdaňovací období na ni jako spolupracující osobu rozdělil v souladu s § 13 zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, s tím, že poplatník ani na výzvu správce daně nepředložil veškeré požadované doklady a správci daně nezbylo než jeho daňovou povinnost stanovit podle pomůcek, a to i u stěžovatelky jako spolupracující osoby.

K namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je třeba podotknout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Postupoval-li obecný soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají výše uvedené principy tzv. řádného procesu, a svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek, respektive že bylo porušeno právo stěžovatelky domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Z obecného pohledu si pak je třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z citovaných článků Listiny základních práv a svobod, jakož i z dalších ustanovení a také z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj. že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí, podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé právní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Ústavní soud v této věci poukazuje na skutečnost, že daňové řízení se vyznačuje zvláštním charakterem, kdy se klade důraz na zájem státu, resp. zájem veřejný (na řádném plnění daňové povinnosti, což je zákonem uložená a ústavně podložená povinnost) a kde platí zásada volného hodnocení důkazů a povinnost správců daně při správě daně jednat v souladu se zákony. Jak postupovat při vyměření daně, resp. při jejím dodatečném vyměření, má správce daně výslovně stanoveno v zákoně o správě daní a poplatků č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Pokud tedy správce daně postupoval v souladu s uvedeným zákonem, nelze uvažovat o porušení práva na řádný proces a o případné ingerenci Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných.

Protože Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2002

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru