Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1149/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS Pelhřimov
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1149.10.1
Datum podání19.04.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1149/10 ze dne 3. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Jaromírem Jarošem, advokátem, se sídlem U Rourovny 556/3, Ostrava - Svinov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, č. j. 33 Cdo 709/2008-305, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 27. 9. 2007, č. j. 25 Co 430/2007-276, a proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 C 184/2004-237, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále také "odvolací soud") a Okresního soudu v Pelhřimově (dále také "soud prvního stupně"). Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, princip rovnosti účastníků, garantovaný čl. 4 odst. 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, a princip nezávislosti soudů, garantovaný čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky.

Ústavní stížnosti obsahuje popis dosavadního průběhu řízení, v němž se žalobkyně J. K. - H., po stěžovateli domáhala zaplacení částky 1 000 000,- Kč s příslušenstvím.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti, žalobkyně podala u Okresního soudu v Pelhřimově žalobu, kterou se po stěžovateli domáhala zaplacení částky 1 000 000,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně rozhodl tak, že stěžovatel je povinen žalobkyni zaplatit částku ve výši 1 000 000,- Kč s 2% úrokem z prodlení z částky 112 000,- Kč od 1. 10. 2004 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky 888 000,- Kč od 20. 10. 2004 do zaplacení. Výrokem II tohoto rozsudku soud prvního stupně zamítl žalobu co do 2% úroků z prodlení z částky 888 000,- Kč od 1. 10. 2004 do 19. 10. 2004. Stěžovatel se proti tomuto rozsudku odvolal, kdy Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto.

Stěžovatel uvádí, že rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově trpí celou řadou vad a že soudy při svém rozhodování nerespektovaly kautely dané ustanovením § 132 občanského soudního řádu, na základě čeho mělo dojít k opomenutí několika důkazů, které soudy neučinily předmětem svých úvah a hodnocení. Dále mělo dojít k celé řadě rozporů ve výpovědích a k pochybení při samotném dokazování, čímž soudy měly porušit ústavní zásady a principy stanovené Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti se stěžovatel dále vyjadřuje k jím učiněným zvukovým záznamům, "dalším rozporům ve svědeckých výpovědích a dalším zarážejícím skutečnostem". V neposlední řadě stěžovatel postupu obecných soudů vytýká neprovedení navrhovaného znaleckého posudku.

S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu a napadené rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Okresního soudu v Pelhřimově zrušil.

Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky:

Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.

Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod:

Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.

II.

Z předložených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že žalobou ze dne 5. 10. 2004 se žalobkyně J. K. - H., bytem K., po stěžovateli domáhala zaplacení částky 1 000 000,- Kč s příslušenstvím pro nesplnění dluhu z peněžité půjčky.

Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 C 184/2004-237, bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel je povinen žalobkyni zaplatit částku ve výši 1 000 000,- Kč s 2% úrokem z prodlení z částky 112 000,- Kč od 1. 10. 2004 do zaplacení a s 2% úrokem z prodlení z částky 888 000,- Kč od 20. 10. 2004 do zaplacení. Výrokem II tohoto rozsudku soud prvního stupně zamítl žalobu co do 2% úroků z prodlení z částky 888 000,- Kč od 1. 10. 2004 do 19. 10. 2004.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž zejména poukázal na rozpory v důkazech a soudu prvního stupně vytkl, že při hodnocení důkazů tyto rozpory pominul. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 27. 9. 2007, č. j. 25 Co 430/2007-276, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění mimo jiné uvádí, že listiny předkládané stěžovatelem v odvolacím řízení, jimiž má být prokázán částečný zánik pohledávek žalobkyně započtením, představují uplatnění nepřípustných novot ve smyslu § 205a odst. 1 občanského soudního řádu, neboť se týkají skutečností nastalých již před rozhodnutím soudu prvního stupně.

Stěžovatel uvedený rozsudek napadl dovoláním, kdy však přípustnost dovolání byla podmíněna závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, č.j. 33 Cdo 709/2008-305, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadeným usnesením Nejvyššího soudu, napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, napadeným rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově a vyžádaným soudním spisem Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadených rozhodnutí je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, neboť se obecné soudy v rámci občanského soudního řízení věcí podrobně zabývaly a svá rozhodnutí, tedy proč došlo k odmítnutí dovolání a zejména vyhovění žalobě žalobkyně, resp. potvrzení rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím, řádně odůvodnily.

Ohledně provádění a zejména hodnocení důkazů poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volného uvážení obecných soudů, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Teprve tehdy by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

Jestliže tedy soud prvního stupně i soud odvolací zmíněnou otázku posoudily odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnily, jde o právní závěr ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Ústavní soud neshledal opodstatněným tvrzení stěžovatele o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť v dané věci k porušení principu rovnosti zjevně nedošlo. Stejně tak nedošlo ani k zásahu do principu garantovaného Čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky.

K ostatním stěžovatelem uvedeným argumentům Ustavní soud uvádí, že obecné soudy rozhodovaly plně v souladu s právními předpisy a stěžovatele na jeho právech nijak neomezily ani nepoškodily. Nelze tedy uznat argument stěžovatele, že jeho tvrzení a návrhy nebyly obecnými soudy brány v úvahu.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. června 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru