Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1143/20 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.1143.20.1
Datum podání18.04.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 60 odst.7


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1143/20 ze dne 5. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Beňa, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 32 Ad 13/2018-80 ze dne 19. 2. 2020, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a České správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, Křížová 1292/25, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dál jen "Úmluva"); stěžovatel dále namítá porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny.

2. Rozhodnutím vedlejší účastnice č. j. X ze dne 15. 11. 2010 byl žalobci Václavu Netukovi (dále jen "žalobce") přiznán příplatek k důchodu podle § 25 odst. 7 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudní rehabilitaci") za 46,93 měsíců nezákonného věznění ve výši 704 Kč měsíčně. Dne 7. 12. 2016 žalobce požádal o přepočet uvedeného příplatku s odůvodněním, že byl rozhodnutím vedlejší účastnice poškozen volbou metodiky pro počítání jednotlivých dnů a pro zaokrouhlování pouze na dvě desetinná místa; navrhl, aby mu po přepočtu zaokrouhlování na tři desetinná místa byl přiznán příplatek ve výši 705 Kč měsíčně (stejně jako v případě jeho spoluvězně). Vedlejší účastnice rozhodnutím č. j. R-25.4.2018-421/X ze dne 25. 4. 2018 (dále jen "prvoinstanční správní rozhodnutí") žádost žalobce zamítla; následné námitky žalobce proti prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí vedlejší účastnice rozhodnutím č. j. RN-X ze dne 27. 6. 2018 (dále jen "rozhodnutí o námitkách") rovněž zamítla a prvoinstanční správní rozhodnutí potvrdila.

3. Proti rozhodnutí o námitkách žalobce brojil správní žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"). V průběhu řízení žalobce zemřel a do řízení vstoupil na jeho místo stěžovatel. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí o námitkách zrušil a věc vrátil vedlejší účastnici k dalšímu řízení (výrok I.); zároveň krajský soud podle § 60 odst. 7 soudního řádu správního rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 357/2017-42 ze dne 19. 7. 2019 krajský soud dospěl k závěru, že byť byl stěžovatel ve věci úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení neměl, neboť existovaly skutečnosti hodné zvláštního zřetele - výše odměny zastupujícího advokáta byla ve zřetelném nepoměru k výši uplatňovaného nároku. Jako další důvod zvláštního zřetele hodný krajský soud (prostřednictvím citace) označil skutečnost, že JUDr. Lubomír Müller opakovaně zastupuje obdobné případy, v nichž se uplatňované nároky pohybují v korunových částkách, a vzhledem k bagatelnosti takových věcí, které samotným žalobcům nepřinášejí téměř žádný užitek, pouze generuje náklady řízení ve svůj prospěch.

4. Stěžovatel se svojí ústavní stížností domáhá zrušení výroku II. v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu, kterým mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Podle stěžovatele není ve správním soudnictví odměna advokáta vázána na finančního hodnotu sporu, ale na úspěch ve věci. V nyní projednávané věci nešlo jen o jednu korunu, ale o urputné obhajování nerovného zacházení s rehabilitovanými osobami ze strany vedlejší účastnice. Stěžovatel dále tvrdí, že činnost jeho advokáta v jiných (krajským soudem citovaných) kauzách se stěžovatele samotného netýká. I když se na první pohled jednalo o tzv. korunové spory, celkový výsledek pro jednotlivé účastníky podle stěžovatele nebyl zanedbatelný; náhrada nákladů prvoinstančního řízení byla účastníkům přiznána, tudíž jde v případě stěžovatele o zjevnou diskriminaci. Stěžovatel konečně odkázal na nález sp. zn. IV. ÚS 529/16 ze dne 17. 5. 2016 (N 89/81 SbNU 471), přičemž tvrdí, že krajský soud nedal stěžovateli žádnou možnost předem se vyjádřit k případné aplikaci § 60 odst. 7 soudního řádu správního, čím porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu.

5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); rovněž není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost stěžovatele je však zjevně neopodstatněná.

6. Problematika nákladů řízení zpravidla není předmětem ústavní ochrany, protože byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nelze ji klást z hlediska zásad spravedlivého procesu na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je tak zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze teprve v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících dané řízení, typicky v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 3172/18 ze dne 5. 11. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Silněji než jinde se právě ve věcech týkajících se nákladů řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3476/18 ze dne 8. 1. 2019).

7. Jedná-li Ústavní soud o částce bagatelní, předpokládá se, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byly účastníku řízení odepřeny samotný přístup k soudu či možnost v řízení jednat [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2477/12 ze dne 21. 1. 2013 (N 16/68 SbNU 223)], nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Samotné, obecným soudem provedené meritorní posouzení tzv. bagatelní věci, pak Ústavní soud přehodnocuje zpravidla jen v případech, kdy je stěžovatelem tvrzené nesprávné posouzení sporné otázky výsledkem ustálené rozhodovací praxe či naopak nejednotné praxe, která brání tomu, aby bylo podústavní právo vyloženo a aplikováno ústavně konformním způsobem bez zásahu Ústavního soudu [např. nález sp. zn. II. ÚS 2460/17 ze dne 19. 3. 2018 (N 53/88 SbNU 699)].

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele postrádá - vyjma obecného odkazu na články Listiny a Úmluvy - jakoukoli ústavněprávní argumentaci; stěžovatel toliko rozporuje interpretaci a aplikaci podústavního práva.

9. Výrok o nákladech řízení krajský soud pečlivě a logicky odůvodnil; objasnil existenci důvodů zvláštního zřetele hodných (§ 60 odst. 7 soudního řádu správního), v důsledku kterých se žádnému z účastníků nepřiznává náhrada nákladů řízení (zejména poukázal na procesní strategii advokáta stěžovatele, jejímž účelem je generovat náhradu nákladů řízení v bagatelních věcech). Ústavní dospěl k závěru, že způsobem interpretace a aplikace § 60 odst. 7 soudního řádu správního krajský soud nevybočil z ústavněprávních požadavků na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení; naopak krajský soud postupoval způsobem, který nastínil i Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. 3 Ads 357/2017-42. Ústavní soud zohlednil zejména skutečnost, že v dané věci šlo o řízení před krajským soudem, které co do provedených úkonů nebylo nikterak náročné - tomu by odpovídaly přiznané náklady soudního řízení, jež by dosahovaly částky bagatelní. Účelu ústavního soudnictví by odporovalo, měl-li by přezkum rozhodnutí správních soudů v obdobných věcech vždy provádět Ústavní soud (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3476/18 ze dne 8. 1. 2019).

10. S argumentací stěžovatele lze částečně souhlasit, tvrdí-li, že krajský soud měl poskytnout stěžovateli možnost předem se vyjádřit k případné aplikaci § 60 odst. 7 soudního řádu správního. Dospěje-li správní soud k závěru, že náhrada nákladů právního zastoupení je nepřiměřeně vysoká, může aplikovat moderační právo podle § 60 odst. 7 soudního řádu správního; správní soudy mají řádně poučit účastníky o zvažované aplikaci moderačního práva a vytvořit pro ně procesní prostor, aby se k němu mohli vyjádřit (viz výše citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 529/16).

11. Z napadeného rozsudku nevyplývá, že by stěžovatel takový prostor k vyjádření měl. Ústavní soud však neposuzuje zákonnost napadených výroků, ale to, zda extrémně nevybočily z ústavněprávních mezí. Platí, že ne každé porušení práva představuje současně i porušení základních práv a svobod, přičemž vždy je třeba zkoumat konkrétní okolnosti případu, které mohou mít vliv na konečné posouzení věci (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2938/16 ze dne 27. 2. 2018). V nyní projednávané věci Ústavní soud - s ohledem na bagatelnost předmětu správního řízení i celkový kontext zmíněný krajským soudem v bodech 20-22 napadeného rozsudku - dospěl k závěru, že nepřiznání nákladů řízení neznamenalo pro stěžovatele natolik intenzivní zásah do jeho ústavně zaručených práv, že by jej bylo možno označit za jejich porušení (obdobně viz usnesení sp. zn. III. ÚS 4138/18 ze dne 15. 1. 2019).

12. Protože Ústavní soud nezjistil, že by v řízení před krajským soudem byla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva, ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež umožňuje odmítnout návrh v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru