Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 114/11 #1Usnesení ÚS ze dne 10.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.114.11.1
Datum podání11.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 187 odst.1, § 187 odst.4 písm.a

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 265b odst.1 písm.g, § 2 odst.2

167/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 114/11 ze dne 10. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele T. D. X., občana Vietnamu, zastoupeného Mgr. Alicí Benešovou, advokátkou AK Rokycany, Míru 17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010. sp. zn. 3 Tdo 1339/2010, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, č. j. 11 To 39/2010-389, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2010, č. j. 5 T 9/2009-351, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 11. 1. 2011 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené, jíž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu. Z odůvodnění ústavní stížnosti je však patrné, že stěžovatel svoji argumentací napadá i rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2010, č. j. 5 T 9/2009-351, jako soudu nalézacího a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2010, č. j. 11 To 39/2010-389, jako soudu odvolacího. Ústavní soud přitom v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125), podrobil ústavnímu přezkumu všechna v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základního práva podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Připomíná, že jak v podaném odvolání, tak i v dovolání poukazoval i na porušení zásad trestního řízení, konkrétně těch, které jsou zakotveny v § 2 odst. 5 a v § 2 odst. 6 trestního řádu.

Nerespektováním výše uvedených ustanovení trestního řádu došlo podle názoru stěžovatele k porušení zásady in dubio pro reo; v řízení totiž nebylo jednoznačně prokázáno, že by se skutku, jenž se mu klade za vinu (nepovolená výroba a držení omamných a psychotropních látek a jedů), dopustil právě on. Soudy obou stupňů vycházely především z výpovědí svědka J. M. Stěžovatel však trvá na tom, že se jedná o důkaz nevěrohodný. Dále má za to, že zamítnutí jeho důkazního návrhu na provedení znaleckého posudku k posouzení osobnosti svědka M. nemá oporu v zákonné úpravě. Oba soudy byly povinny tomuto důkaznímu návrhu vyhovět. Za situace, kdy na základě provedených důkazů existovaly pochybnosti o vině stěžovatele, kdy nebyl doložen jediný přímý objektivní důkaz, který by prokázal, že právě stěžovatel byl osobou, která prodala předmětnou dávku heroinu, měl být zproštěn viny. Podle jeho názoru tedy soudy obou stupňů (a rovněž tak dovolací soud, který vznesené dovolací námitky neuznal za relevantní) nehodnotily zjištěné důkazy řádným způsobem.

Stěžovatel dále upozorňuje na to, že Nejvyšší soud výjimečně připouští možnost přezkumu skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání, pokud existuje extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci "v soudy dovozené podobě" a provedenými důkazy; možnost takového přezkumu v rámci dovolacího řízení ostatně vyplývá i z judikatury Ústavního soudu. Právě takový rozpor je prý ve stěžovatelově věci dán, byť Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí tvrdí opak.

Stěžovatel konečně opětovně namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku a tedy nesprávné posouzení řádně uplatněného dovolacího důvodu. Má zato, že v daném případě je možné skutek právně kvalifikovat pouze jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona. Ze znaleckých posudků a z výslechů znalců totiž vyplývá, že ze soudně-lékařského hlediska byla příčinnou smrti poškozené otrava alkoholem. V řízení tedy nebylo prokázáno, že by dávka heroinu sama o sobě způsobila smrt poškozené. Stěžovatel proto namítá, že i přes skutečnost, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 187 odst. 4 trestního zákona postačí subjektivní stránka ve formě nevědomé nedbalosti, s ohledem na okolnosti případu nebyla naplněna zejména materiální stránka předmětného trestného činu. Stěžovatel proto dovozuje, že v rámci trestního řízení, z něhož napadená soudní rozhodnutí vzešla, bylo rovněž porušeno jeho základní subjektivní právo garantované mu článkem 39 Listiny.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Plzni evidovaný pod sp. zn. 5 T 9/2009. Zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 3. 2010, č. j. 5 T 9/2009-351, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákona na tom skutkovém základě, že dne 2. 8. 2009 kolem 17:00 hodin v Plachého ulici v Plzni prodal J. M., za částku 500,- Kč přesně nezjištěné množství heroinu, který je uveden v příloze 3 k zákonu č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, jako omamná látka, ačkoliv mohl vědět, že aplikací heroinu může dojít ke způsobení smrti; J. M. pak na základě předchozí vzájemné dohody část tohoto heroinu předal J. B. a M. P., a všichni si následně svou dávku nitrožilně aplikovali v Plzni na rampě Centrální vývařovny jídel poblíž Nerudovy ulice, když dávka heroinu, kterou si aplikovala M. P., byla již sama o sobě způsobilá přivodit smrt, přičemž v důsledku aplikace této dávky ve spojení s předchozí konzumací alkoholu došlo u M. P. ke kombinované otravě heroinem a alkoholem, na kterou jmenovaná dne 2. 8. 2009 ve 20:10 hodin zemřela, J. B. pak v důsledku aplikace heroinu utrpěl krátkodobou poruchu vědomí s nutností hospitalizace ve Fakultní nemocnici v Plzni od 2. 8. 2009 do 3. 8. 2009. Za to byl obviněný podle § 187 odst. 4 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s ostrahou.

V odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud zejména uvedl, že vina stěžovatele byla prokázána především výpověďmi svědků M., B. (narkomanů, jež si společně s poškozenou M. P. aplikovali heroin získaný od stěžovatele) a L. (zasahujícího policisty). Vyšel zejména z toho, že M. s B. (a tehdy ještě s P.) se 2. 8. 2009 rozhodli zakoupit si heroin, který si po předchozí průběžné konzumaci krabicového vína aplikovali. Pro poškozenou P. přitom měla kombinace alkoholu a heroinu smrtelné následky a B. musel být hospitalizován; lékařskou pomoc pro oba přivolal právě M. poté, co se po odeznění účinků těchto psychotropních látek probral. Společně s lékařskou pomocí na se na místo dostavila také Policie České republiky (svědek L.). Svědek L. požádal M., aby mobilním telefonem Policie České republiky znovu kontaktoval osobu, jež mu heroinu prodala (jak vyplynulo z dalšího vývoje okolností, jednalo se právě o stěžovatele) s tím, že proběhne pokus o její zadržení; za tím účelem si svědek L. smluvil s M. znamení, které M. použije, jakmile bude s osobou, která mu předtím prodala heroin, v kontaktu. Svědek M. se s prodejcem heroinu opět setkal (pod záminkou zakoupení dalších dvou dávek heroinu), ovšem nebyla to přímo osoba, která mu heroin prodala předtím, nýbrž osoba předchozímu prodeji toliko přítomná; svědek M. znamení přesto použil, neboť smrt přítelkyně ho zasáhla, chtěl, aby byl zadržen alespoň někdo, kdo byl původnímu prodeji přítomen. Při pacifikaci této osoby se ovšem na místě objevil stěžovatel (v úmyslu pomoci právě zatýkané osobě), který byl i přes svůj následný pokus o útěk Policií České republiky zadržen.

Svědek L. k celé věci - podle krajského soudu - dále uvedl, že o rozpoznávacích a rozumových schopnostech svědka M. během celého zásahu neměl pochybnosti; svědek M. je podle něho typ narkomana, který psychotropní látku potřebuje k tomu, aby byl v psychické a fyzické pohodě. Svědek M. tedy na něho rozhodně nepůsobil tak, že by byl jakkoliv pod vlivem psychotropních látek. Nadto popis, kterým svědek M. stěžovatele před jeho zadržením identifikoval, na stěžovatele plně odpovídal.

Na základě všech výše uvedených skutečností, kdy i odborným vyjádřením z odboru kriminalistiky bylo potvrzeno, že M. pod záminkou dalšího nákupu heroinu telefonoval právě na telefon stěžovatele, soud rozhodl tak, jak je shora uvedeno. Podle jeho názoru nebylo zjištěno nic, co by svědčilo o nevěrohodnosti svědka M.; soud proto nenechal tohoto svědka podrobit žádnému odbornému zkoumání. Příčinou smrti poškozené P. byla podle znaleckého zkoumání kombinace alkoholu a heroinu (srov. např. č.l. 164).

O odvolání stěžovatele proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2010, č. j. 11 To 39/2010-389, jímž odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Vrchní soud - poté co se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry prvostupňového soudu - zejména zdůraznil, že neakceptuje námitku stěžovatele k právní kvalifikaci jeho jednání podle odst. 4 písm. a) § 187 trestního zákona odůvodněnou tím, že nebylo prokázáno, že dávka heroinu by sama o sobě způsobila smrt poškozené P. a že by ze závěrů znalkyně z oboru zdravotnictví (odvětví soudní lékařství) vyplývalo, že příčinou smrti poškozené byla otrava alkoholem. Ze závěru znalců, na které vrchní soud opětovně odkázal, plyne, že příčina smrti byla způsobena intoxikací alkoholem a heroinem. V této souvislosti Vrchní soud - vycházeje z právní teorie a respektované judikatury - měl zato, že příčinná souvislost mezi jednáním stěžovatele, který prodal heroin M., a následkem (což byla smrt poškozené P.) se nepřerušila, jestliže k jeho jednání přistoupila další skutečnost, která spolupůsobila při vzniku následků za situace, že jednání stěžovatele zůstalo takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo. Příčinná souvislost by se přerušila pouze tehdy, kdyby tato další skutečnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání stěžovatele. "Vývoj příčinné souvislosti přitom musí být zahrnut zaviněním." V trestní odpovědnosti za těžší následek se zásadně vyžaduje zavinění alespoň ve formě nevědomé nedbalosti. Lze se tedy podle vrchního soudu ztotožnit se stanoviskem nalézacího soudu, podle kterého stěžovatel vědět měl a mohl, že heroin je životu nebezpečná droga, po jejímž použití může za různých okolností, které on jako prodejce nemůže ovlivnit, dojít ke smrti konzumenta.

Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu z 27. 10. 2010, sp.zn. 3 Tdo 1339/2010 podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se zabýval především otázkou rozsahu, v jakém může napadené rozhodnutí vrchního soudu přezkoumat. V této souvislosti zejména uvedl, že stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídá ta část argumentace stěžovatele, v jejímž rámci soudům obou stupňů vytýká, že závěr o jeho vině založily na dokazování provedeném v nedostatečném rozsahu a na nesprávném hodnocení provedených důkazů, zejména na údajně zcela nevěrohodném svědectví svědka M. a dále pouze nepřímých důkazech, které samy o sobě k závěru o jeho vině nepostačovaly; v důsledku toho pak prý bylo vycházeno z pochybnosti vzbuzujících skutkových zjištění, resp. z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. S existencí shora namítaných pochybení pak stěžovatel - dovolatel ve smyslu jím použitého dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku jako trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákona, přestože výsledky provedeného dokazování podle něho nedovolovaly učinit ani závěr, že jinému omamnou látku neoprávněně prodal. Těmito námitkami by se Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení mohl zabývat jen tehdy, byl-li by dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Takový rozpor však v projednávané věci - podle Nejvyššího soudu - nenastal. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy dostatečně vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Otázce věrohodnosti výpovědi svědka M. věnoval patřičnou pozornost a náležitě vysvětlil, proč jeho výpověď považoval za pravdivou. Odvolací soud pak v rámci svého přezkumu neměl v tomto směru ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro právní posouzení jednání stěžovatele, plně navázal. Nejvyšší soud proto nebyl názoru, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, anebo že by dokonce byla jejich rozhodnutí toliko projevem nepřípustné libovůle.

Nejvyšší soud však dovodil, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za právně relevantní tu námitku stěžovatele, že jeho jednání popsané ve výroku o vině v odsuzující části rozsudku odvolacího soudu bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek také podle odst. 4 písm. a) § 187 trestního zákona, ačkoliv nebyly splněny podmínky pro použití této kvalifikované skutkové podstaty; jeho jednání údajně mělo být posouzeno nejvýše jako trestný čin podle § 187 odst. 1 trestního zákona. Leč ani tuto námitku neshledal Nejvyšší soud důvodnou.

Trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, odst. 4 písm. a) trestního zákona se podle Nejvyššího soudu dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabízí, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví více osob nebo smrt. Postačuje způsobení smrti i jen jedné osobě

Z hlediska zavinění stěžovatele (předpokládaného kvalifikovanou skutkovou podstatou trestného činu) je pak podle Nejvyššího soudu podstatné, že vědomě prodal svědkovi M. jednu z nejnebezpečnějších drog - heroin, o kterém jako jeho prodejce musel alespoň v hrubých rysech vědět, že vzhledem k silnému účinku této omamné látky je s jejím užitím spojeno značné riziko zahrnující až fatální následky, zejména při nesprávném způsobu aplikace. Soudy nezjistily, že by se stěžovatel při prodeji drogy zajímal o to, komu je určena, zda jde o osobu, která má již s heroinem zkušenosti, či jaké jsou její fyzické a zdravotní dispozice apod. Z povahy předmětného prodeje lze naopak podle Nejvyššího soudu dovodit, že stěžovateli byly výše uvedené skutečnosti (především případné následky konzumace jím prodané drogy) zcela lhostejné. Právě tato lhostejnost k následku zakládá podle Nejvyššího soudu stěžovatelovo zavinění ve vztahu k ustanovení odstavce 4 písm. a) § 187 trestního zákona, a to přinejmenším ve formě nevědomé nedbalosti

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy (srov. čl. 83 Ústavy).

Ústavní soud po přezkoumání věci v prvé řadě neshledal, že by byly právní závěry krajského i vrchního soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí; nemohl se tedy ani ztotožnit se stěžovatelovou námitkou vůči rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž měl - podle názoru stěžovatele - rozhodnutí vrchního soudu právě z důvodu extrémního rozporu mezi skutkovým stavem zjištěným soudy na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé zrušit. Ústavní soud má naopak za to - na rozdíl od stěžovatele - že za daného stavu věci, tak jak to ostatně plyne i z vyžádaného soudního spisu, není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.

Krajský soud i vrchní soud - podle mínění Ústavního soudu - postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatele neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu, a všechny soudy své rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.

Z obsahu ústavní stížnosti je zjevné, že stěžovatel z velké části jen opakuje námitky, které již uváděl v řízení před obecnými soudy. O tom, že k trestnému činu došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, včetně podílu stěžovatele na něm, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá (vycházejí - jak je dostatečně vysvětleno v rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu - ze zcela relevantních a v trestním řízení použitelných důkazů), nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry není dán extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru