Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1139/07 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE - Útvar odhalování korupce a finanční kriminality, služba kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Plzeň
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /prohlídka jiných prostor a pozemků
Věcný rejstříkmlčenlivost
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
exekutor
Domovní prohlídka
Nebytové prostory
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.1139.07.1
Datum podání04.05.2007
Napadený akt

rozhodnutí jiné

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 12 odst.1, čl. 12 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 31 odst.1

141/1961 Sb., § 160 odst.4, § 83a odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1139/07 ze dne 3. 8. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. Z. Z. a Mgr. M. T., obou zastoupených Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti Příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, vydanému Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Plzeň, ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. ČTS: OKFK-17/3-2006, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Plzeň, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud za 1.) zrušil Příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, vydaným Policií České republiky, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Plzeň, ze dne 13. 3. 2007, sp. zn. ČTS: OKFK-17/3-2006, za 2.) aby zakázal Policii České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Plzeň, pokračovat v porušování jejich ústavně zaručených práva a za 3.) aby tomuto policejnímu orgánu přikázal obnovit stav před porušením jejich práv, a to vrátit jim věci a listiny odňaté 14. 3. 2007 při prohlídce objektů, užívaných jimi k výkonu exekuční činnosti.

V ústavní stížnosti stěžovatelé zejména uvedli, že v souvislosti s trestním řízením, vedeným shora označeným policejním orgánem pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele dle § 158, odst. 1, písm. a) trestního zákona, kterého se měli dopustit jako soudní exekutoři Exekutorského úřadu Plzeň - město neoprávněným účtováním cestovních nákladů povinným v rámci exekučního řízení, vydal policejní orgán napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků, na základě kterého byla v objektech stěžovatelů dne 14. 3. 2007 prohlídka provedena a byly jim odňaty exekuční spisy, uvedené v protokole o provedení této prohlídky. Citovaný příkaz k prohlídce byl odůvodněn tím, že policejní orgán považoval za nezbytné získat pro účely trestního řízení zejména ukončené exekuční spisy a knihy jízd k vozidlům, užívaným pro výkon exekuční činnosti v roce 2004. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň- město udělil souhlas s touto prohlídkou dne 13. 3. 2007.

Stěžovatelé jsou toho názoru, že postup zmíněného policejního orgánu byl protizákonný v tom, že ačkoliv jej upozornili na povinnost mlčenlivosti (vyplývající pro ně jako exekutory z § 31 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.), policejní orgán prohlídku přesto provedl a odňal jim předmětné spisy. Policejní orgán sice podal dne 16. 1. 2007 na Exekutorskou komoru České republiky žádost o zproštění mlčenlivosti stěžovatelů, leč tato žádost byla dne 12. 2. 2007 Exekutorskou komorou zamítnuta. Za těchto okolností - podle stěžovatelů - neměla policie prohlídku provést a exekuční spisy odejmout.

Dále stěžovatelé v podstatě namítali, že prohlídka jimi užívaných prostor byla nařízena a realizována ve fázi, kdy proti nim nebylo zahájeno trestní stíhání a kdy tedy ještě ani nebyl jasně vymezen skutek, kterého se měli dopustit. Stěžovatelé připomněli, že před zahájením trestního stíhání nelze provést prohlídku jiných prostor a pozemků dle § 83a trestního řádu jinak než jako neodkladný a neopakovatelný úkon; policejní orgán však podle názoru stěžovatelů přesvědčivým způsobem nezdůvodnil, proč provedení tohoto úkonu nebylo možno odložit na pozdější stadium trestního řízení. V odůvodnění příkazu k prohlídce se prý nevypořádává s tím, že by se mělo jednat o neodkladný a neopakovatelný úkon a vystupuje tak, jako by bylo nepochybné, že se stěžovatelé dopustili trestného činu.

Stěžovatelé také uvedli, že další prohlídka prostor jimi užívaných, vztahující se tentokrát i k objektu, ve kterém se nachází jejich spisovna, byla nařízena a provedena téměř tři týdny po první prohlídce. Podle názoru stěžovatelů délka tohoto období vyvrací opodstatněnost důvodů, pro které byla nařízena.

Další námitka stěžovatelů se týkala toho, že v projednávaném případě prý nebyla splněna podmínka předchozího souhlasu státního zástupce s nařízením prohlídky jiných prostor dle § 83a odst. 1 trestního řádu. Z obsahu příkazu k prohlídce totiž podle nich vyplývá, že policejní orgán jej nejprve vydal, a teprve poté s ním státní zástupce vyslovil souhlas.

Stěžovatelé uzavřeli ústavní stížnost návrhem, aby Ústavní soud jejich věc projednal přednostně ve smyslu ust. § 39 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" a že není oprávněn zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí nebo jiné zásahy těchto orgánů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice podústavního práva, což by vedlo k tomu, že by se stával další instancí obecného soudnictví. Taková role mu však ústavněprávně nepřísluší (čl. 83 Ústavy) a to tím spíše, že jde o fázi teprve počínajícího trestního řízení. Zde je Ústavní soud povinen zasáhnout zcela výjimečně, pouze v situaci, kdy rozhodnutí či jiný zásah konkrétního orgánu veřejné moci, který nelze odstranit v průběhu dalšího řízení, vykazuje natolik flagrantní porušení právních předpisů, že nezbývá než dovodit, že k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele došlo. Tak tomu však v daném případě - při posouzení jeho veškerých okolností - podle názoru Ústavního soudu nebylo.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, postup policejního orgánu za odpovídající dané věci a není proto důvodu obsáhle vyvracet všechny argumenty stěžovatelů, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně akceptovatelnými závěry tohoto orgánu.

První zásadní námitka stěžovatelů se týkala povinnosti exekutora zachovávat mlčenlivost (se zdůrazněním, že exekuční spisy se ocitly v rukou orgánů činných v trestním řízení). Tu odkazuje Ústavní soud na své dřívější rozhodnutí, ve kterých se zabýval vznesenou námitkou ve vztahu k obdobné povinnosti mlčenlivosti advokáta. V nálezu sp. zn. III. ÚS 486/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, nález č. 12) Ústavní soud nepřisvědčil tvrzení, že vydání příkazu k domovní prohlídce bránila skutečnost, že stěžovatel jako advokát disponoval řadou důvěrných informací, svěřených mu jeho klientelou. I když šlo o povinnost státem přikázanou, a tedy i obecně chráněnou, nelze přehlédnout, že jde nikoli o výsadu advokáta, která by měla založit exempci z obecně platného právního řádu, ale že se jedná o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientely, pro její ochranu, a která v tomto smyslu a rozsahu také příslušné ochrany požívá; ochrana takto chráněných zájmů třetích osob podle současného právního stavu provedenou domovní prohlídkou nebyla dotčena, neboť policejnímu orgánu i dalším orgánům činným v trestním řízení je zákonem uloženo zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděli v souvislosti s výkonem svých pravomocí.

Ústavní soud dovozuje, že pokud se uvedené závěry týkají advokátů, tím spíše dopadají i na soudní exekutory. K tomu jen podotýká, že při uznání argumentace stěžovatelů by vlastně listiny a věci jakkoliv uložené u exekutora byly pro účely trestního stíhání v podstatě nedobytné; to by ovšem prakticky znemožnilo shromažďování důkazního materiálu a tím by v zásadě neumožnilo exekutory trestně stíhat, pokud by byli důvodně podezřelí ze spáchání podobného druhu trestné činnosti.

Druhá zásadní námitka stěžovatele se týkala neexistence řádného zdůvodnění prohlídky jako úkonu neodkladného a neopakovatelného. Tu lze připustit její určitou relevanci, neboť výslovnou zmínku (verbis expressis), že se jedná o tento typ úkonu, napadený příkaz k domovní prohlídce skutečně neobsahuje. Možnost provedení určitých úkonů před zahájením trestního stíhání jako neodkladných a neopakovatelných má v právním řádu nezastupitelné místo z důvodu účinné ochrany společnosti před kriminalitou. Podle ustanovení § 160 odst. 4 trestního řádu je neodkladným úkonem takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést.

Podle přesvědčení Ústavního soudu však uvedené pochybení - vzhledem k okolnostem daného případu - do ústavní roviny nezasahuje.

Se zřetelem na charakter neodkladných a neopakovatelných úkonů je zapotřebí zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů. K tomu mj. slouží odpovídající odůvodnění příslušných aktů orgánů činných v trestním řízení, kterými byl v daném případě zejména napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků z 13. 3. 2007 a protokol o provedení této prohlídky ze dne 14. 3. 2007. Ústavní soud připouští, že předmětný příkaz k prohlídce skutečně měl být zdůvodněn pečlivěji a zejména měl výslovně obsahovat, že se jedná o úkon neodkladný a neopakovatelný. Pokud se však tento příkaz posuzuje komplexně, v kontextu celé věci, pak z něj potřebné informace přece jen vyplývají způsobem dostatečným. Rušit jej proto pouze vzhledem k výše uvedenému pochybení (spočívajícímu spíše v opomenutí) by bylo v daném případě - podle mínění Ústavního soudu - přehnaně formalistické. Policejní orgán v citovaném příkazu k prohlídce jasně uvedl, že považuje za nezbytné získat konkrétní písemné materiály (zejména určité exekutorské spisy z jistého období, jakož i tzv. knihy jízd), související s účtováním cestovného povinným osobám, a že existuje důvodné podezření, že ze strany podezřelých, event. dalších osob může dojít ke zničení nebo znehodnocení těchto věcí, důležitých pro trestní řízení. Lze tedy konstatovat, že napadený příkaz je odůvodněn natolik konkrétně, že nevzbuzuje pochybnosti o svém obsahu, ani nevyvolává nebezpečí záměny osob nebo prostor, které je třeba prohlédnout. Zdůvodnění obsažené v příkazu k domovní prohlídce dostojí podmínce jasnosti, logičnosti a nutnosti provedení tohoto úkonu v dané fázi postupu orgánů činných v trestním řízení jako úkonu neodkladného a neopakovatelného. Pro úplnost lze dodat, že zcela od věci nebyl ani charakter trestné činnosti ze které byli stěžovatelé podezřelí (zneužití pravomoci veřejného činitele); v jiném případě, za jiných okolností, při podezření ze spáchání jiného trestného činu a např. při výrazném zásahu do soukromí fyzických osob by byl patrně namístě větší důraz na obsáhlejší a přesnější odůvodnění příkazu k prohlídce tak, aby nedošlo protiústavnímu zásahu do jejich základních práv. Tak tomu však ve zkoumané věci - se zřetelem na všechny uvedené důvody - nebylo.

Shora uvedené argumenty se obdobným způsobem týkají i námitky stěžovatelů, že v projednávaném případě nebyla splněna podmínka předchozího souhlasu státního zástupce s nařízením prohlídky jiných prostor dle § 83a odst. 1 trestního řádu, jelikož z obsahu příkazu k prohlídce vyplývá, že policejní orgán jej nejprve vydal, a teprve poté s ním státní zástupce vyslovil souhlas. Natolik striktní a formalistický přístup, vedoucí ke zrušení inkriminovaného příkazu - jen z tohoto důvodu - není podle Ústavního soudu namístě. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že souhlas státního zástupce s provedením prohlídky byl v dané věci nepochybně dán, což ani stěžovatelé nepopírají. Ani námitka, že další prohlídka prostor stěžovateli užívaných, vztahující se tentokrát i k objektu, ve kterém se nachází jejich spisovna, byla nařízena a provedena téměř tři týdny po první prohlídce, což (podle názoru stěžovatelů) pro délku tohoto období vyvrací opodstatněnost důvodů, pro které byla nařízena, neobstojí. Nejedná se o dostačující argument, ale spíše o hypotetickou úvahu. Ve zkoumané věci nebyla ostatně posuzována ústavnost této následné prohlídky, ale prohlídky, kterou stěžovatelé v petitu ústavní stížnosti napadli.

Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta.

Za uvedené situace je bezpředmětný i návrh stěžovatelů na přednostní projednání jejich věci ve smyslu ust. § 39 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2010

Vojen Güttler v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru