Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1137/15 #1Usnesení ÚS ze dne 10.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
nemovitost
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.1137.15.1
Datum podání17.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1137/15 ze dne 10. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ nezl. Mojmíra Václava Koláře, zastoupeného zákonnými zástupci Ing. Pavlem Kolářem a Mgr. Yvettou Radimeckou a 2/ Pavla Koláře, právně zastoupených JUDr. Leošem Brantálem, LL. M., advokátem se sídlem Sokolská třída 451/11, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2015 č. j. 71 Co 276/2014-550, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 17. 4. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že bylo porušeno jejich ústavně zaručené práv na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 37 C 120/2007-465 ze dne 3. 2. 2014 byla žaloba stěžovatelů na zaplacení služeb ve výši 30 110 Kč poskytnutých v souvislosti s nájmem bytu zamítnuta v celém rozsahu a stěžovatelé byli zavázáni uhradit žalovanému náhradu nákladů řízení a České republice náklady na zpracování znaleckého posudku. Doplňujícím rozsudkem č. j. 37 C 120/2007-525 ze dne 8. 10. 2014 bylo rozhodnuto tak, že se žaloba co do zaplacení poplatku z prodlení ve výši 0,25% zamítá. Krajský soud v Ostravě touto ústavní stížností napadeným rozsudkem ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil rozsudek Okresního soudu v Ostravě č. j. 37 C 120/2007-525 tak, že žalovaný je zavázán zaplatit stěžovatelům poplatek z prodlení ve výši 0,25 % denně ze specifikovaných částek.

3. Soud I. stupně po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu č. p. X1 v Ostravě - Moravské Ostravě a žalovaný byl v roce 2006 nájemcem bytu č. 3 v tomto domě, který užíval společně s manželkou a dětmi. Žalobci vyúčtovali žalovanému služby poskytované v souvislosti s užíváním bytu za rok 2006 na celkovou částku 30 110 Kč, z toho náklady na vodné a stočné ve výši 9 834,82 Kč. Na toto vyúčtování žalovaný ničeho neuhradil. Žalovaný rovněž nehradil předepsané zálohy za služby za jednotlivé měsíce roku 2006. V průběhu nájemního vztahu se otec žalobců k žalovanému a členům jeho rodiny choval nevhodným způsobem, v písemných podáních je označoval hanlivě, ústně je napadal, opakovaně v domě vypínal elektřinu a nezajistil bezproblémovou dodávku vody a plynu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl okresní soud k závěru, že žaloba není důvodná, neboť ze znaleckého posudku, který byl v průběhu řízení vypracován, bylo zjištěno, že náklady na služby v souvislosti s užívání bytu žalovaného činily v roce 2006 částku 25 302,59 Kč, kdy znalec hodnotil metodiku výpočtu žalobců jako použitelnou s výjimkou nákladů na vodné a stočné, kde byli žalobci povinni se řídit cenovou regulací, poukazoval na rozdíly u uplatněné váhy spotřeby u jednotlivých nájemníků, jakož i početní chyby, přičemž tyto skutečnosti vedly k výslednému rozdílu ve vyúčtování provedeném žalobci a stanoveném znalcem ve výši 4 807,18 KČ. Okresní soud dovodil, že se nejedná o řádně provedené vyúčtování a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu došel k závěru, že nemohla nastat splatnost tohoto vyúčtování. Okresní soud dále dovodil, že žalobě není možno vyhovět rovněž pro rozpor uplatněného nároku žalobců s dobrými mravy, a to s ohledem na chování zákonného zástupce žalobců vůči žalovanému a členům jeho rodiny, když jeho jednání bylo urážlivé a šikanózní. Z těchto důvodů byl rovněž zamítnut nárok žalobců na úhradu požadovaného poplatku z prodlení za pozdní úhradu předepsaných záloh za služby za jednotlivé měsíce roku 2006, které žalobci požadovali do data provedení vyúčtování služeb za rok 2006.

4. Na základě odvolání stěžovatelů změnil krajský soud rozsudek soudu I. stupně pouze v tom smyslu, že stěžovatelům přiznal právo na poplatky z prodlení.

5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že soud by neměl poskytovat ochranu tam, kde se prokazatelně a objektivně jedná o dlužníka. Prvoinstanční soud porušil zásady soukromého práva, když zjevně odůvodněný a skutečně vzniklý nárok stěžovatelům nepřiznal. Oproti tomu přiznal svým rozhodnutím právní ochranu žalovanému, ačkoli bylo prokázáno, že tomu skutečně vznikl dluh a na tento dluh úmyslně ničeho neuhradil. Takové jednání soudu nelze posoudit, dle názoru stěžovatelů, jako nestranné.

6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Výjimkou, která by mohla vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Podobné platí i v rovině skutkových zjištění; také zde je významný jen zjevný protizákonný exces při provádění důkazů, v jejich následném hodnocení, resp. při vytváření rozhodného skutkového základu logickou syntézou jednotlivých dílčích zjištění.

8. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí obecných soudů neshledal. Ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce (srov. Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2012, komentář k čl. 11 a typové situace popsané tamtéž).

9. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako nenapadené rozhodnutí soudu I. stupně, obsahují srozumitelná, dostatečná a logická odůvodnění, v nichž se oba soudy zabývaly všemi relevantními informacemi a tvrzeními a na jejich základě učinily ústavně přijatelné skutkové i právní závěry. Ústavní soud opakuje, že tyto závěry za situace, kdy nejsou výsledkem nějakého protiústavního excesu, není oprávněn přezkoumávat, a to ani pokud by sám mohl mít za to, že přiléhavější by bylo odlišné hodnocení a rozhodnutí ve věci. Námitky stěžovatelů znovu opakované v ústavní stížnosti lze pak hodnotit jako pouhou polemiku se závěry obecných soudů, přičemž stěžovatelé nepřípadně očekávají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Uvedené je však jen dokladem toho, že věc postrádá nezbytnou ústavněprávní rovinu; pouhý odlišný názor stěžovatelů na právní posouzení jejich věci nezakládá porušení práv, jež jsou jim ústavně zaručena.

10. Protože Ústavní soud v dané věci neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení základních práv stěžovatelů, musel ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru