Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1133/11 #1Usnesení ÚS ze dne 14.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Havlíčkův Brod
SOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na přiměřenou životní úroveň (bydlení)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavno... více
Věcný rejstříkDobré mravy
byt/vyklizení
vlastnické právo/ochrana
žaloba/na vyklizení
byt/náhrada
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1133.11.1
Datum podání15.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 10 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 30

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3 odst.1, § 126, § 712

99/1963 Sb., § 80 písm.b


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1133/11 ze dne 14. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele E. P., zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem AK Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 8 C 141/2007-72 ze dne 6. 12. 2007, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 17 Co 483/2008-145 ze dne 24. 11. 2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí. Opírá jí zejména o následující důvody:

Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 8 C 141/2007-72 ze dne 6. 12. 2007 byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit byt v tomto rozsudku specifikovaný. Ke stěžovatelovu odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 1 Co 483/2008-145 ze dne 24. 11. 2008 tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti tomuto rozsudku Krajského soudu podal stěžovatel podle svého tvrzení dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3526/2009-181 ze dne 10. 2. 2011 odmítnuto.

Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo jeho právo na soukromý a rodinný život, garantované článkem 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jeho právo na přiměřenou životní úroveň (na přiměřený byt) zaručené článkem 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociální a kulturních právech. V soudním řízení, z něhož vzešla napadená rozhodnutí, došlo prý konečně k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny a článku 6 Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle stěžovatelova názoru nebyla dodržena možná míra zásahu státní moci do jeho práv, neboť rozhodnutí soudů, kterými mu byla odepřena i bytová náhrada, byl vystaven příliš nepříznivé sociální situaci; bydlí v bytě, jehož užívání nemá právně ošetřeno. Je tak odkázán na milost vlastníka bytu. Za takové situace je pak omezeno i jeho právo na soukromý a rodinný život, neboť bez odpovídajícího zázemí není ani schopen využívat svého práva na styk s dětmi. Nadto stěžovatelovým jediným příjmem je částečný invalidní důchod nepřevyšující částku 6.500,- Kč.

Stěžovatel dále uvádí, že soudy při řešení jeho případu narazily na problém konfliktu dvou základních práv; jde o právo žalobce (v řízení o ústavní stížnosti vedlejšího účastníka - dále jen "žalobce") na pokojné užívání majetku a o právo stěžovatele na realizaci soukromého a rodinného života.

Obecné soudy podle tvrzení stěžovatele zaujaly v napadených rozhodnutích stanovisko, že odkazem na rozpor s dobrým mravy není možné vázat vyklizení nemovitostí užívané z tzv. odvozeného právního důvodu na zajištění bytové náhrady. Soudy však měly v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. například nález sp.zn. IV. ÚS 114/99 ze dne 4. 8. 1999) - odepřít výkon práva žalobci spočívající ve vyklizení bytu stěžovatelem. V citovaném nálezu totiž Ústavní soud uvedl, že pokud se soudy nepříznivou sociální situací, která realizaci soudních rozhodnutí o vyklizení bytu vyklizovanému vznikla, nezabývaly, jde o porušení práva na spravedlivý proces. Přitom přesně takováto situace podle stěžovatele v jeho případě nastala. Obecné soudy prý porušily princip proporcionality. Nerespektovaly též ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu; jde například o stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, Cpjn. 6/2009, které dává možnost soudu v případech tzv. odvozeného užívání nemovitosti vázat její vyklizení s ohledem na § 3 odst. 1 občanského zákoníku na přiznání bytové náhrady nebo takovou žalobu dokonce zamítnout.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Havlíčkově Brodě vedený pod sp.zn. 8 C 141/2007. Zjistil, že Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 6. 12. 2007, č. j. 8 C 141/2007-72, uložil stěžovateli povinnost vyklidit byt v rozsudku specifikovaný do pěti měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Vzal přitom za prokázané, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník domu, kde se předmětný byt nachází. Stěžovatel je bývalým manželem žalobcovy dcery. Manželství trvající od 15. 5. 1992 do 4. 4. 2007 zaniklo rozvodem a příčiny rozvratu byly shledány v rozdílných názorech na řešení společných problémů. V předmětném bytě žijí - kromě žalobce a stěžovatele - dcera žalobce (bývalá manželka stěžovatele) a jejich dětí. Dále bylo zjištěno, že za trvání manželství stěžovatel dům postupně zrekonstruoval (na financování přestavby použil dokonce i peníze, které obdržel jako pojistné plnění za úraz, který při rekonstrukci utrpěl). Po dobu trvání manželství účastníci i s dalšími rodinnými příslušníky společně hospodařili. Nyní mezi stěžovatelem a jeho bývalou manželkou (dcerou žalobce) dochází ke konfliktům (fyzickým i psychickým napadením - srov. číslo listu 35), jež jsou řešeny ve správním řízení. Za této napjaté situace žalobce souhlas s bydlením stěžovatele předmětném domě odvolal.

Na základě takto zjištěných skutečností dospěl okresní soud k závěru, že právo stěžovatele užívat předmětný byt bylo odvozováno od souhlasu žalobce, a poté, co žalobce souhlas s užíváním bytu stěžovatelem odvolal, užívá stěžovatel předmětný byt bez právního důvodu. Proto žalobě s ohledem na ustanovení § 126 občanského zákoníku vyhověl. Neshledal důvody k odepření ochrany práva žalobce, ani k přiznání bytové náhrady, neboť - podle něj - uložení povinnosti stěžovateli vystěhovat se z předmětného bytu není proti dobrým mravům. Vzhledem k současným poměrům stěžovatele stanovil okresní soud lhůtu k vyklizení v délce 5 měsíců od právní moci jeho rozsudku.

K odvolání stěžovatele i žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 11. 2008, č. j. 17 Co 483/2008-145, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o lhůtě k plnění změnil tak, že žalovaný stěžovatel je povinen předmětný byt vyklidit do jednoho měsíce od právní moci odvolacího rozsudku; jinak jej potvrdil. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přisvědčil i jeho právnímu závěru, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu a že žalobě je třeba s ohledem na ustanovení § 126 odst. 1 obč. zák. vyhovět. Odvolací soud sám zjistil, že po rozhodnutí soudu prvního stupně žalovaný opakovaně napadl bývalou manželku (dceru žalobce) a že poškozoval zařízení domu (srov. číslo listu 121). Z rozhodnutí Policie ČR Okresního ředitelství Havlíčkův Brod ze dne 7. 12. 2007, č. j. ORHB-12450/č.j.-12-207, vyplynulo, že E. P. (žalovanému) byl zakázán vstup do společného obydlí v domě čp. 41 ve Zdislavicích a do bezprostředního okolí příslušného oploceného pozemku na dobu 10 dnů. Dále odvolací soud z usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 27. 6. 2008, č. j. 0 Nc 1703/2008-14, zjistil, že stěžovateli bylo předběžným opatřením uloženo zdržet se vstupu do předmětného domu. Stěžovatel ukončil pracovní poměr, pobírá podporu v nezaměstnanosti a částečný invalidní důchod. Na základě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně posoudil věc i z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Konflikty v domě přetrvávají, stupňují se a nyní se jeví jako jejich původce žalovaný stěžovatel. Lhůtu k vyklizení odvolací soud zkrátil na dobu jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí, a to s přihlédnutím k tomu, že od rozhodnutí soudu prvního stupně uplynula již delší doba.

K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením z 10. 2. 2011, č. j. 26 Cdo 3526/2009-181, rozhodl tak, že je odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud zejména uvedl, že otázkou, zda vyklizení bytu (bývalým) manželem, který po odvolání souhlasu rodičů (vlastníků) druhého manžela užívá jejich byt (dům) bez právního důvodu, má být vázáno na zajištění bytové náhrady, se zabýval v řadě svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek z 12. 5. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1009/2004). Dovodil, že manžel, který užíval byt v rodinném domku na základě souhlasu rodičů druhého manžela (vlastníků), je povinen byt po odvolání souhlasu vyklidit zásadně bez toho, aby bylo vyklizení vázáno na zajištění bytové náhrady; nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze zmírnit pouze postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák.

Podle Nejvyššího soudu se odvolací soud v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. např. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2010) zabýval otázkou, zda lze - s ohledem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. - vyklizení žalovaného (užívajícího byt bez právního důvodu) vázat na zajištění bytové náhrady; vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci. Přihlédl k okolnostem na straně žalobce (vlastníka předmětného bytu), ale i stěžovatele, jehož se vyklizení týká a dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem případu není poskytnutí bytové náhrady namístě. Pokud stěžovatel závěr odvolacího soudu zpochybňuje, pak je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003) nelze otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.

Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel ústavní stížností nenapadl.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, případně jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

Stěžovatel se ústavní stížností dovolává zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a ochrany svého práva na soukromý a rodinný život, jakož i práva na přiměřené bydlení. Ústavní soud tedy přezkoumal z těchto hledisek napadená rozhodnutí, i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je totiž odtržená od relevantní části odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. bod II tohoto usnesení). Ta totiž plně vycházejí z rozhodnutí a myšlenkových konceptů, na něž se sám stěžovatel v ústavní stížnosti odvolává. Není tedy pravda, že by soudy v případě stěžovatele a priori odmítaly zvažovat odepření povinnosti vyklidit předmětný byt právě z důvodu, že by to bylo vůči stěžovateli nemravné. Soudy totiž ve svých rozhodnutích pečlivě vážily, že stěžovatel se o nemovitost dlouhodobě staral, při její rekonstrukci utrpět úraz a investoval do ní prostředky, které mu byly z důvodu tohoto úrazu pojišťovnou vyplaceny. Na druhou stranu však soudy nemohly přehlédnout, že po ochladnutí manželských vazeb mezi stěžovatelem a dcerou žalobce začal stěžovatel fyzicky i psychicky napadat svojí bývalou manželku v takové míře, že musela svými rozhodnutími zasahovat nejen Policie, ale i obecný soud. Za této situace, která se i vzhledem obsahu soudního spisu, jeví Ústavnímu soudu vyhrocená, pak nelze soudům vytýkat, že upřednostnily ochranu vlastnického práva žalobce (jakož i ochranu rodinného života bývalé stěžovatelovy manželky a její rodiny) před tvrzeným právem na soukromý a rodinný život stěžovatele samotného.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou jasná, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní nesoulad ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv či svobod stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. června 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru