Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 113/94Nález ÚS ze dne 27.06.1995Míra, v níž mohou uplatňovat restituční nároky dědicové původních vlastníků

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
spoluvlastnictví/podíl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 40/3 SbNU 287
EcliECLI:CZ:US:1995:1.US.113.94
Datum podání04.08.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

137/1991 Sb.

403/1990 Sb., § 3, § 9 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 113/94 ze dne 27. 6. 1995

N 40/3 SbNU 287

Míra, v níž mohou uplatňovat restituční nároky dědicové původních vlastníků

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl ve věci stěžovatelů

MUDr. B.Š., Ing. V. Š. a Ing. J.Š. na pravomocný rozsudek

Krajského soudu v Plzni, ze dne 3. 5. 1994, sp. zn. 13 Co 599/93,

jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň - město,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

I.

Navrhovatelé podali dne 4. 8. 1994 k Ústavnímu soudu ústavní

stížnost na výše uvedený rozsudek Krajského soudu v Plzni, jímž

tento soud potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město.

Uvedeným rozsudkem byl zamítnut návrh stěžovatelů, kterým se

domáhali uložení povinnosti S.b.m.P. uzavřít s nimi dohodu

o vydání podílů, a to 1/24 pro každého ze stěžovatelů k domu čp.

1240, v P. a stavební parcele č. 941 v k. ú. P.. Stěžovatelé

podali svůj návrh na základě ustanovení § 72 odst. 1 písm. a)

zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb., dle něhož ústavní

stížnost je oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1

písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo

nebo svoboda zaručená ústavním zákonem. Ústavní soud zjistil, že

ústavní stížnost splňuje potřebné formální a procesní náležitosti.

V odůvodnění stěžovatelé uvedli, že se návrhem u soudu

domáhali prohlášení vůle S.b.m. P. k uzavření dohody o vydání

věci, a to každému 1/24 nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví

č. 7082 pro katastrální území P. Uváděli, že tato část nemovitosti

zůstala povinnou osobou - S.b. m. P. - k jejich výzvě nevydána

a žádná jiná oprávněná osoba o její vydání nepožádala. Jako

spoluvlastníci uvedených nemovitostí, a to každý 1/12, kterou

získali na základě již uzavřeného restitučního řízení, dovodili,

že z ustanovení § 9 odst. 1 z. č. 137/1991 Sb., kterým se mění

a doplňuje zákon č. 403/1990 Sb., vyplývá, že by se jim měla vydat

věc celá, tj. i uvedená zbývající část nemovitostí. Svoji ústavní

stížnost později doplnili sdělením, že v případě, že Ústavní soud

vyhoví jejich návrhu, vydají předmětnou zbylou část nemovitostí

všem ostatním spoluvlastníkům předmětných nemovitostí, kteří

ústavní stížnost nepodali.

Okresní soud Plzeň - město zjistil, že stěžovatelé odvozují

svůj nárok od původního vlastníka ing. V.Š. a M. Š., kteří

nevlastnili předmětnou nemovitost celou, ale každý pouze jednu

osminu z ní. Pokud jde o ostatní původní spoluvlastníky,

navrhovatelé k nim nemají žádný příbuzenský vztah a nejsou ani

jejich závětními dědici.

Proto Okresní soud Plzeň - město žalobu stěžovatelů zamítl

s odůvodněním, že spoluvlastnický podíl má samostatný právní režim

a že tudíž nelze za oprávněnou osobu chápat někoho, kdo po

původním vlastníkovi nemá žádný nárok. Žádný nárok nemůže jít za

hranici toho, co původní vlastník vlastnil. Poté i Krajský soud

v Plzni v rozhodnutí o odvolání žalobců rozsudek Okresního soudu

potvrdil a nevyhověl jejich návrhu na dovolání.

Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku odůvodnil potvrzení

rozsudku soudu I. stupně. Spoluvlastnický podíl na nemovitosti,

k němuž jsou navrhovatelé oprávněnými osobami po rodičích, kteří

byli vlastníky každý 1/8 nemovitosti, jim již byl S.m. P. vydán na

základě dohody z 29. 12. 1990. Navrhovatelé se v daném případě

však právě z tohoto titulu domáhali uzavření dohody o vydání věci

ve vztahu každý k 1/24 uvedených nemovitostí, o jejichž vydání

nebylo požádáno jinými oprávněnými osobami.

Podle ust. § 3 zák. č. 403/1990 Sb. ve znění pozdějších

předpisů, zemřel-li vlastník nebo byl-li prohlášen za mrtvého,

vydá se odňatá věc dalším oprávněným osobám v tomto pořadí:

a) dědic ze závěti,

b) děti tohoto vlastníka a jeho manžel, který žije ke dni

účinnosti tohoto zákona, není-li některé z dětí vlastníka v den

účinnosti tohoto zákona naživu, jsou na jeho místě oprávněnými

osobami jeho děti a není-li naživu některé z nich, jeho potomci,

c) rodiče vlastníka, nejsou-li naživu osoby, uvedené pod písmenem

b), které se dožily dne smrti vlastníka,

d) sourozenci, kteří žijí ke dni účinnosti tohoto zákona.

V případě, že některý ze sourozenců ke dni účinnosti tohoto zákona

nežije, jsou oprávněnými osobami jeho žijící děti. Dále dle odst.

2, nejsou-li osoby uvedené v odst. 1, vydá se odňatá věc dědici

vlastníka a není-li naživu, jeho žijícím dětem.

Podle ustanovení § 9 zák. č. 403/1990 Sb. v platném znění, je-li

více oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z ustanovení § 3

tohoto zákona, pokud se písemně nedohodli jinak. Jestliže ve lhůtě

§ 19 uplatní nárok na vydání jen některé z těchto osob, vydá se

jim věc celá. Uvedené ustanovení dopadá na případy, kdy na místo

původního vlastníka nastupují další oprávněné osoby, kterých může

být několik.

Neuplatní-li některá z nich nárok na vydání na ni

připadajícího podílu, lze věc vydat osobám oprávněným, avšak

v rozsahu, v jakém náležela právnímu předchůdci. O takový případ

se však v dané věci ve vztahu k podílům po ostatních

spoluvlastnících nejedná, neboť navrhovatelé nesplňují podmínku

vztahu k těmto původním vlastníkům, vymezenou v § 3 odst. 2 písm.

a-d) cit. zákona. Navrhovatelé sami uvedli, že ostatní

spoluvlastníci nebyli s jejich rodiči příbuzní, ani navrhovatelé

nejsou závětními dědici těchto původních spoluvlastníků. Nemohou

tedy být oprávněnými osobami po těchto původních spoluvlastnících

a nemohou žádat uzavření dohody na základě ustanovení řešícího

postup v případě, že je oprávněných osob více a některá z nich

svůj nárok ve lhůtě neuplatní.

Rozhodnutí obou soudů stěžovatelé považují za odporující

ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 137/1991 Sb.. Toto ustanovení jim

přiznává (i když do značné míry proti obecné zásadě, že nikdo

nemůže nabýt víc práv, než náleželo jeho právnímu předchůdci)

nárok na vydání celé věci, tedy včetně části, o jejíž vydání

oprávněná osoba nepožádala. Dle názoru stěžovatelů ustanovení

§ 9 odst. 1 zák. č. 137/1991 Sb. zcela jednoznačně přiznává nárok

na vydání věci celé a soud, vázaný právní normou, nemůže

judikovat, že tento nárok oprávněná osoba nemá, s odvoláním na

obecnou zásadu. Právní úprava provedená zák. č. 403/1990 Sb.

v platném znění je právní úpravou speciální, která umožňuje

použití obecné právní úpravy a natož obecných zásad, teprve pokud

chybí speciální úprava. A konečně se stěžovatelé odvolávají i na

ustanovení § 142 odst. 1 obč. zákoníku, podle něhož při zrušení

a vypořádání spoluvlastnictví se přikazuje věc celá a nikoli jen

spoluvlastnický podíl, patřící odstupujícímu spoluvlastníkovi.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti uvedli, že rozsudky

soudů obou stupňů bylo porušeno základní lidské právo stěžovatelů,

a to právo vlastnit majetek, obsažené v čl. 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod. Dle navrhovatelů důležitým atributem

ústavně proklamovaného práva vlastnit majetek je právo občana

nabývat majetek podle právních předpisů. V tomto případě došlo

zcela účelově k nucenému omezení práva nabývat vlastnictví

nesprávným ztotožněním pojmu věci a spoluvlastnického podílu. Na

základě výše uvedených skutečností stěžovatelé navrhli, aby

Ústavní soud rozsudek Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 13 Co

599/93, zrušil.

Ústavní soud po ověření formálních náležitostí ústavní

stížnosti požádal účastníky řízení o vyjádření ke stížnosti samé.

Na tuto výzvu obdržel písemné stanovisko Správy budov města Plzně

se sdělením, že podíly, které vlastnili právní předchůdci

stěžovatelů na předmětné nemovitosti v Plzni, byly již

stěžovatelům vydány. Více, než vlastnili předchůdci, vydat nelze.

Vyjádření Okresního soudu Plzeň - město, odkazuje na důvody,

uvedené v rozsudku tohoto soudu. Právě tak i vyjádření Krajského

soudu v Plzni trvá na stanovisku rozsudku Krajského soudu v Plzni

a odkazuje též na stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího

soudu, jakož i Vrchního soudu v Praze.

II.

Soud po zhodnocení všech důkazů, to je zejména obsahu spisů

Okresního soudu Plzeň - město a Krajského soudu v Plzni, dospěl

k závěru, že stížnost není důvodná. Stěžovatelé nesprávně považují

rozhodnutí obou soudů za odporující ustanovení § 9 odst. 1 zák. č.

403/1990 Sb. v platném znění. Předmětná nemovitost je ve

spoluvlastnictví více osob, které spolu nejsou v žádných

příbuzenských vztazích a nejsou ani závětními dědici, o kterých

hovoří ustanovení § 3 cit. zákona. Stěžovatelé sami jsou

spoluvlastníci, každý 1/12, z titulu vlastnictví těchto podílů

jejich rodiči, jimž byly odňaty. Není možné, aby jim vznikl nárok

na vydání věci, jdoucí nad nárok jejich předchůdce, jak to vyplývá

z ustanovení § 3 zák. č. 403/1990 Sb., dle něhož spoluvlastnický

podíl má samostatný právní režim a samostatně je nutno posuzovat

i jednotlivé nároky.

Stěžovatelé vytýkají soudům obou stupňů, že zcela nesprávně

posoudily ustanovení § 9 odst. 1 zák. č. 403/1990 Sb. v platném

znění, zejména pak výklad pojmu "věc celá". S tímto tvrzením nelze

souhlasit. V ustanovení § 9 odst. 1 se říká: "Je-li více

oprávněných osob, vyplývá jejich podíl z ustanovení § 3 tohoto

zákona, pokud se písemně nedohodly jinak. Jestliže ve lhůtě, podle

§ 19, uplatní nárok na vydání věci jen některé z nich, vydá se jim

věc celá."

V prvé řadě se zde hovoří o podílech, vyplývajících

z ustanovení § 3, dle něhož, jak již bylo výše citováno, připadají

jednotlivé podíly spoluvlastníkům, na základě příbuzenských vztahů

nebo dědění ze závěti. V tomto kontextu je třeba vidět následující

ustanovení o tom, že uplatní-li nárok na vydání věci jen některá

osoba, vydá se jí věc celá. Pokud vznikne nárok na jeden

spoluvlastnický podíl na základě ustanovení § 3, tj. např. na

základě dědění více oprávněným osobám, např. dětem zemřelého

spoluvlastníka, avšak nárok na tento podíl uplatní pouze některé

z těchto dětí, vydá se mu tento podíl celý, tj. věc celá. V žádném

případě tím nelze chápat celou nemovitost, neboť by šlo zcela

v rozporu s ustanoveními občanského zákoníku o nabývání

vlastnictví - o vznik vlastnického práva bez právního důvodu.

Nelze vznést nárok na něco, na co ani původní vlastník nárok

neměl, co nevlastnil.

Věc celá tedy zde označuje celý spoluvlastnický podíl, nikoli

celou nemovitost, jak to vykládají stěžovatelé.

Shodný názor byl již vysloven i v rozhodnutí č. 36 Sbírky

soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/1992, kde je uveden rozsudek

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze 16. 1. 1991, sp. zn. 6

Co 167/1991. Podle něho "další oprávněné osobě (ve smyslu

ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zák. č. 403/1990 Sb.) lze vydat

v případě podílového spoluvlastnictví k věci pouze ten

spoluvlastnický podíl, který náležel osobě, jíž byl odňat.

Jestliže ostatní spoluvlastnické podíly k věci náležely jiným

osobám, nelze tu použít ustanovení § 9 zák. č. 403/1990 Sb. ve

znění zák. č. 137/1991 Sb., vztahující se na případy, kdy

z dalších oprávněných osob po původním vlastníku se o vydání věci,

která mu vlastnicky patřila, přihlásí jen některé z nich".

Shodný názor na předmětný problém byl publikován i ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 34/1993, kde se touto

problematikou zabýval Nejvyšší soud ČR ve Stanovisku

občanskoprávního kolegia, z 15. 7. 1993, sp. zn. CPJn 50/93,

a dále lze poukázat i na shodný názor vyjádřený v rozsudku

Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 1994, sp. zn. 3 Cdo 62/93,

uveřejněný v Právních rozhledech č. 8/1994.

Ze všech shora uvedených důvodů nezbylo Ústavnímu soudu, než

ústavní stížnost ve smyslu § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, zcela zamítnout.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 1995

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru