Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 113/02Nález ÚS ze dne 04.09.2002K tzv. překvapivým rozhodnutím

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
právní úkon/neplatný
Byt
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 109/27 SbNU 213
EcliECLI:CZ:US:2002:1.US.113.02
Datum vyhlášení03.12.2002
Datum podání19.02.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 49a

99/1963 Sb., § 242 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002

N 109/27 SbNU 213

K tzv. překvapivým rozhodnutím

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti H. Č-ové, , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze

dne 21. 6. 2000, sp. zn. 13 Co 179/2000, a proti rozsudku

Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo

2310/2000, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2000, sp. zn.

13 Co 179/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10.

2001, sp. zn. 26 Cdo 2310/2000, se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 10. 2. 2000, sp.

zn. 13 C 173/96, ve věci žalobce Městské části Praha 1 (dále jen

"žalobce") proti stěžovatelce zamítl žalobu, aby stěžovatelce bylo

uloženo vyklidit byt č. 24 o velikosti 2+kk I. kategorie

s příslušenstvím rekolaudovaný na byt 1+k.k. s příslušenstvím I.

kategorie v domu čp. . v Praze 1, Nové Město, M. . (dále jen

"předmětný byt").

Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem změnil

citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 tak, že stěžovatelka

je povinna vyklidit předmětný byt a odevzdat jej žalobci do

jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že žalobce se

stěžovatelkou uzavřel dne 26. 10. 1993 nájemní smlouvu, leč

k jejímu uzavření došlo s odkazem na souhlas s výměnou bytů,

kterou provedla stěžovatelka se svojí matkou M. R-vou; k tomu

žalobce udělil souhlas dne 22. 9. 1993. M. R-ová však dne 15. 3.

1993 zemřela a její nájemní právo k předmětnému bytu tak zaniklo.

Proto odvolací soud - na rozdíl od soudu nalézacího - dospěl

k právnímu závěru, že zmíněná nájemní smlouva je neplatná, a to

z důvodu omylu (§ 49a občanského zákoníku), vyvolaného

stěžovatelkou, jelikož je prý zřejmé, že bez existence výměny bytů

by žalobce se stěžovatelkou nájemní smlouvu neuzavřel.

Stěžovatelka tedy užívá byt bez právního důvodu.

Nejvyšší soud ČR napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky

zamítl. Především konstatoval, že městský soud neporušil zásadu

dvojinstančnosti soudního řízení, jelikož dospěl k závěru, že soud

I. stupně správně zjistil skutkový stav, nicméně jej chybně právně

posoudil. Nejvyšší soud dále uvedl, že v daném případě by žalobce

nevyslovil souhlas s výměnou bytu ani s uzavřením předmětné

nájemní smlouvy, pokud by věděl o úmrtí M. R-ové. Tím, že

stěžovatelka předložila žalobci k vyslovení souhlasu žádost

o schválení dohody o výměně bytu v době, kdy již druhá účastnice

této dohody nežila, vyvolala prý jeho omyl uvedením údajů

rozhodných pro utváření vůle jednajícího (žalobce), které v době,

kdy byl právní úkon činěn, neodpovídaly skutečnému stavu věci.

Přitom není nutné, aby tak učinila úmyslně. Nejvyšší soud proto

uzavřel, že právní posouzení věci odvolacím soudem ohledně

neplatnosti souhlasu žalobce s dohodou o výměně bytu dle § 49a

občanského zákoníku je správné a ze stejného důvodu je neplatná

rovněž sama nájemní smlouva.

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti především tvrdí, že při

výměně bytů nejednala v úmyslu uvést druhou stranu v omyl.

K uplatnění námitky relativní neplatnosti právního úkonu (souhlasu

k výměně bytů a následně uzavřené nájemní smlouvy) z důvodu omylu

žalobce poukázala stěžovatelka na obecnou tříletou promlčecí dobu

(§§ 40a, 49a, 100 a násl. občanského zákoníku). Tato doba prý

začala ohledně souhlasu s výměnou bytů běžet dne 22. 9. 1993

(skončila dne 22. 9. 1996) a ohledně nájemní smlouvy dne 26. 10.

1993 (skončila dne 26. 10. 1996). Podáním žaloby na přivolení

k výpovědi z nájmu bytu dne 9. 7. 1996 údajně nedošlo k uplatnění

práva, o jehož promlčení jde, a nedošlo tak k přerušení běhu

promlčecí doby. Stěžovatelka prý dne 5. 4. 2000 vznesla námitku

promlčení ohledně "námitky relativní neplatnosti nájemní smlouvy",

kterou byl odvolací soud povinen se zabývat a vypořádat se s ní,

což však neučinil.

Stěžovatelka dále uvádí, že odvolací soud porušil zásadu

dvojinstančnosti řízení, jestliže v odůvodnění svého rozsudku

dospěl k závěru, že neplatnou z důvodu omylu je rovněž předmětná

nájemní smlouva. Vycházel tedy sice ze skutkových zjištění

učiněných soudem nalézacím, nicméně dospěl k odlišnému právnímu

závěru ohledně platnosti nájemní smlouvy, na tento odlišný názor

účastníky řízení neupozornil a "rozhodl, aniž umožnil účastníkům

právně a skutkově argumentovat", čímž jim údajně odňal možnost

jednat před soudem. Stěžovatelka proto tvrdí, že dovolací soud byl

povinen přihlédnout i k vadám řízení, jež mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny

(§ 242 odst. 3 o.s.ř.).

Stěžovatelka se z popsaných důvodů domnívá, že Městský soud

v Praze a Nejvyšší soud ČR porušily napadenými rozsudky její

základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že dále

porušily čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

(dále jen "Úmluva"). Proto navrhla, aby byly oba napadené rozsudky

jako protiústavní zrušeny a uvedla, že souhlasí s upuštěním od

ústního jednání před Ústavním soudem.

III.

Poté, co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje

všechny zákonem stanovené procesní náležitosti a podmínky,

přistoupil k meritornímu projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Městský

soud v Praze a Nejvyšší soud ČR a vedlejší účastník řízení

- Městská část Praha 1.

Městský soud v Praze označil ústavní stížnost za bezdůvodnou,

navrhl ji zamítnout a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního

jednání před Ústavním soudem.

Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění

rozsudku, který v této věci vydal, a dále uvedl, že námitku

promlčení stěžovatelka v dovolání vůbec neuplatnila. Povinnost

dovolacího soudu přihlížet "ex offo" k vadám řízení se prý

vztahuje pouze na vady uvedené v ustanovení § 241 odst. 3 písm.

a), b) o.s.ř., nicméně otázka promlčení by zakládala "vadu ve

zjištění skutkového stavu věci podle § 241 odst. 3 písm. c)

o.s.ř.", tzn. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které

nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování". Protože

však stěžovatelka předmětnou vadu v dovolání neuplatnila, dovolací

soud se jí nezabýval (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Nejvyšší soud ČR

souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Městská část Praha 1 ve svém vyjádření uvedla, že obecné

soudy postupovaly v souladu s právními předpisy a že základní

práva stěžovatelky neporušily. Stěžovatelka prý v předmětném bytě

nebydlí a k bydlení jej nepotřebuje a její zájem o něj je

motivován možností jeho výhodného odkoupení. Vedlejší účastník

navrhuje ústavní stížnost zamítnout a uvádí, že souhlasí

s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

IV.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je pouze

ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nikoliv "běžné"

zákonnosti. Přestože je součástí soudní moci, upravené v hlavě

čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim

proto ani nadřízen a nepřísluší mu zpravidla přehodnocovat jimi

prováděné dokazování, pokud jím nedojde k porušení ústavně

zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Ústavní soud

zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace

"jednoduchého" práva a může tak činit toliko tehdy, jestliže

současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak totiž

Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti

jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně

obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení

některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např.

nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež

je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý

formalismus), pak zakládá porušení základního práva a svobody)"

(nález sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 17, str. 235). Z uvedeného je tedy zřejmé, že

Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda stěžovatelka při výměně

bytů skutečně jednala v úmyslu uvést druhou stranu v omyl či

nikoliv a zda došlo k promlčení práva, jak uvádí stěžovatelka,

neboť posouzení těchto okolností náleží zásadně obecným soudům.

V souzené věci Ústavní soud shledal, že ústavněprávně

relevantní podstatu ústavní stížnosti lze vyjádřit ve dvou v ní

uplatněných námitkách: (1.) v námitce promlčení, s kterou se

údajně odvolací soud nijak nevypořádal a (2.) v námitce týkající

se tvrzeného porušení dvojinstančnosti řízení.

(1.) Ohledně námitky promlčení Ústavní soud z předmětného

soudního spisu zjistil, že tuto námitku stěžovatelka (resp. její

právní zástupce) skutečně řádně uplatnila, a to v písemném

vyjádření k odvolání žalobce, datovaném ke dni 5. 4. 2000

a stejného dne doručeném Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (č.l. 71).

Z odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze však

nevyplývá, že by se uvedený soud touto námitkou jakkoliv zabýval

a že by se s ní řádně vypořádal.

V tomto směru Ústavní soud připomíná též svoji konstantní

judikaturu k otázce tzv. opomenutého důkazu, podle níž zásadám

spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení

vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy

vlastní, přičemž soud sice není povinen provést všechny navržené

důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim

nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla

ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a k právním

závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy

neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je

nepřevzal". "Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své

rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných

procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami

vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též

i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy,

tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně

důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř. (podle zásady

volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen

nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho

protiústavnost" (nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR:

Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 51 obdobně např. nález sp.

zn. I. ÚS 549/2000, tamtéž, sv. 22, str. 65, nález sp. zn. II. ÚS

663/2000, tamtéž, sv. 22, str. 19, nález sp. zn. IV. ÚS 67/2000,

tamtéž, sv. 21, str. 153).

V souzené věci je sice zřejmé, že námitku promlčení,

uplatněnou stěžovatelkou, nelze stricto sensu označit za opomenutý

"důkaz". Citovaný právní názor lze však obdobně použít i na daný

případ, jelikož jeho podstata spočívá v tom, že principu práva na

spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá

rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se se všemi důkazy a rovněž

i s argumentačními tvrzeními, uplatněnými účastníky řízení.

Ústavní soud proto usuzuje, že pokud se odvolací soud uplatněnou

námitkou promlčení vůbec nezabýval, zatížil tak svoje rozhodnutí

protiústavní vadou. V tom spočívá protiústavnost napadeného

rozsudku Městského soudu v Praze a tedy i důvod jeho derogace.

Protiústavní zásah však shledal Ústavní soud i v napadeném

rozsudku Nejvyššího soudu. Je totiž sice pravdou - jak správně

uvádí ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud ČR - že

stěžovatelka v dovolání neuplatnila námitku promlčení; z dikce

ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. (ve znění před 1. 1. 2001) však

vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu sice lze přezkoumat

zásadně jen z důvodů uplatněných v dovolání, avšak "k vadám

uvedeným v § 237, a pokud je dovolání přípustné, i k vadám řízení,

které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, však

dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny".

Jelikož v souzené věci byla splněna podmínka přípustnosti

dovolání, měl Nejvyšší soud ve shodě s citovaným ustanovením

o.s.ř. přihlédnout i k vadám řízení, jež mohly mít za následek

nesprávné meritorní rozhodnutí. Tyto vady lze spatřovat v tom, že

Městský soud v Praze námitku promlčení zcela ignoroval, v řízení

před ním se jí nezabýval a neověřil si, zda byla uplatněna po

právu či nikoli. Na tom nic nemění skutečnost, že samo promlčení

je institucí práva hmotného. Přestože Ústavní soud nemůže nikterak

předjímat, zda v souzené věci skutečně došlo k promlčení

předmětného práva či nikoliv, spatřuje v napadeném rozsudku

Nejvyššího soudu ČR protiústavní zásah, spočívající v tom, že

uvedený procesní postup městského soudu nereflektoval. Názor

Nejvyššího soudu, uplatněný ve vyjádření k ústavní stížnosti

a argumentující tím, že zmíněné pochybení odvolacího soudu

nepředstavovalo vadu řízení, nýbrž toliko vadu ve zjištění

skutkového stavu věci, Ústavní soud neakceptuje, jelikož jej

považuje -is ohledem na konkrétní okolnosti souzené věci - za

nepřiměřeně formalistický. V daném případě je totiž zřejmé, že se

zřetelem na možný dopad námitky promlčení mohlo mít její

ignorování odvolacím soudem za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci samé; vadu řízení před odvolacím soudem ve shora uvedeném

smyslu pak nelze považovat pouze za vadu ve skutkovém zjištění

věci, nýbrž též za pochybení procesní povahy - jak již bylo řečeno

- neboť odvolací soud se uplatněnou námitkou procesně vůbec

nezabýval a nevypořádal se s ní.

Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že rovněž rozsudek

Nejvyššího soudu je nutno jako protiústavní zrušit.

(2.) K druhé námitce, uplatněné stěžovatelkou a argumentující

porušením dvojinstančnosti řízení, Ústavní soud připomíná svoji

ustálenou judikaturu k otázce tzv. překvapivosti rozhodnutí, podle

níž se jedná o překvapivost rozhodnutí tehdy, jestliže postup

obecných soudů nese znaky libovůle. "Tak je tomu i tehdy, kdy

odvolací soud se odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně

a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil.

Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových

zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě bezprostředně

před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů,

z těchto zjištění vycházejících, a (rozhodl) sám bez jakéhokoli

dokazování, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil stěžovatelce se

vyjádřit k jím nově nastolenému, meritu věci, odepřel jí tímto

postupem právo na spravedlivý proces ve smyslu již citovaných čl.

6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny" (nález sp. zn. IV. ÚS

544/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 15, str.

75 obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 93/99, tamtéž, sv. 14, str.

161).

V souzené věci však Ústavní soud neshledal pochybení obecných

soudů ve smyslu citované judikatury. Jak totiž vyplývá

z rekapitulační části tohoto nálezu, obecné soudy I. stupně, II.

stupně i dovolací soud vycházely ze stejných skutkových zjištění

a došlo pouze k tomu, že odvolací soud a dovolací soud na základě

těchto učiněných skutkových zjištění učinily odlišné právní závěry

než soud nalézací. Přitom odvolací soud napadeným rozsudkem

citovaný rozsudek soudu I. stupně změnil, takže nedošlo ani

k tomu, že by se pouze odchýlil od právního posouzení věci

obvodním soudem a že by byl meritorně rozhodl stejně, čímž by

zmíněná překvapivost rozhodnutí mohla nastat. Námitka porušení

dvojinstančnosti řízení nemůže být důvodná ani proto, že napadený

rozsudek odvolacího soudu meritorně přezkoumal dovolací soud,

který jeho právní závěry potvrdil. Jinak řečeno, stěžovatelka

mohla v rámci celého řízení před obecnými soudy řádně uplatňovat

všechna svá procesní práva (což také ostatně činila) a napadená

rozhodnutí proto není možno považovat za překvapivá a vykazující

znaky libovůle ve shora uvedeném smyslu.

Tuto argumentaci, obsaženou v ústavní stížnosti, proto

Ústavní soud shledal nedůvodnou.

Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní

stížnosti vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21.

6. 2000, sp. zn. 13 Co 179/2000, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze

dne 31. 10. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2310/2000, pro jejich rozpor

s čl. 36 odst. 1 a s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod a s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod jako protiústavní zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. září 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru