Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1122/11 #2Usnesení ÚS ze dne 12.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 2
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
škoda/náhrada
satisfakce/zadostiučinění
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.1122.11.2
Datum podání15.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a, § 13 odst.1

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 120, § 132, § 153 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1122/11 ze dne 12. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů M. G. a A. G., zastoupených Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 126, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 5. 2010, č. j. 41 C 147/2009-47, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18.1.2011, č. j. 15 Co 476/2010-62, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2011, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť mají zato, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

Porušení svých práv spatřují stěžovatelé v tom, že soud druhého stupně své potvrzující rozhodnutí řádně neodůvodnil, a stejně tak jako soud prvního stupně neuvedl, jak se vypořádal s důkazními návrhy stěžovatelů, mimo jiné i listinami, které zaslali odvolacímu soudu. Rozhodnutí obecných soudů tak stěžovatelé mají za nepřezkoumatelná.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 41 C 147/2009, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 5. 2010, č. j. 41 C 147/2009-47, byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti na zaplacení částky 500.000,- Kč z titulu odškodnění nemajetkové újmy spočívající v nemožnosti nerušeného užívání nemovitosti v důsledku průtahů v řízení před Okresním soudem Klatovech a Krajským soudem v Plzni. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že celková délka v daném řízení nebyla nepřiměřená s ohledem na skutkovou složitost věci, nutnost vypracování znaleckého posudku, vyžádání množství odborných vyjádření a nutnosti vyslechnout řadu svědků. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 napadli stěžovatelé odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejich ústavně zaručených práv postupem Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.", tedy jednoduchého práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Z dikce § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.vyplývá, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Ústavní soud se již vícekrát k tématu průtahů v řízení před obecnými soudy vyjádřil; především konstatoval, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby jeho principy (zakotvené v Listině a Úmluvě) byly respektovány, přičemž případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu očekává ochranu svých práv v přiměřené době (srov. například nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 2, str. 35), a není ani rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st.-6/98, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 10, str. 254).

Je triviálním úsudkem, že ústavní garanci práva každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), odporuje, dochází-li v konkrétním případě v soudním řízení k nedůvodným časovým prodlevám, resp. nečinnosti soudu. Při jejich hodnocení Ústavní soud vychází z vlastní ustálené rozhodovací praxe, jež obsahově navazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), v nichž formuloval zásady pro určení, zda řízení se odbývá v přiměřené nebo naopak nepřiměřené době; významnými kritérii je zde složitost věci, vlastní chování stěžovatele, jednání a postupy soudních orgánů, a je třeba vzít v potaz i to, co je pro stěžovatele "v sázce" (srov. např. rozsudek ze dne 27. 5. 2000, č. 30979/96, Frydlender proti Francii); podle toho může být přiměřenost délky řízení posuzována přísněji, jestliže si věc žádá rychlé a bezodkladné vyřízení, průtahy mají na stěžovatele zvlášť tíživý dopad, neboť zde působí věk či zdravotní stav stěžovatele (srov. např. rozsudek ze dne 29. 6. 2004, č. 63627/00, Voleský proti České republice, rozsudek ze dne 10. 6. 2003, č. 53341/99, Hartman proti České republice). Vždy je nutné individuálně zvažovat, zda jde o prodlevy neodůvodněné (srov. nález II. ÚS 71/99, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 30, str. 281), tj. zda jsou přičitatelné soudu, přičemž naopak právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není dotčeno, jsou-li průtahy způsobeny výlučně jednáním stěžovatele, případně jde-li o věc, kdy délka řízení její složitosti odpovídá.

V projednávané věci si Obvodní soud pro Prahu 2 vyžádal spis Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 8 C 151/2005 a ve svém napadeném rozsudku důkladně analyzoval průběh řízení před tímto okresním soudem a Krajským soudem v Plzni. Soud prvního stupně přitom dospěl k závěru, že se tyto soudy nedopustily žádných průtahů a nedošlo tak k nesprávnému úřednímu postupu dle § 13 zákona č. 82/1988 Sb. Odvolací soud se s právními závěry soudu prvního stupně ztotožnil a ve svém napadeném rozsudku na ně pro stručnost odkázal. Odvolací soud současně konstatoval správnost zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně.

Takto řádně a odůvodněný závěr Městského soudu v Praze je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících obecných soudů, které Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a aplikace § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem.

Pokud stěžovatelé namítají, že výše citovaný stěžejní právní závěr byl nedostatečně odůvodněn, a napadené rozsudky jsou proto pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelné, nemohl Ústavní soud této jejich námitce přisvědčit. Ve své bohaté judikatuře týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud vyjadřoval k nutnosti řádného odůvodnění soudních rozhodnutí, které je považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 588/03, III. ÚS 463/2000, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 20, Praha, C. H. Beck 2001, str. 267; IV. ÚS 564/02, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 30, Praha, C. H. Beck 2003, str. 489). Jak tedy vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, a to např. z nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 83/84 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), jedním z principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Jednoduše shrnuto, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena.

V dané věci Městský soud v Praze své rozhodnutí byť stručně, avšak srozumitelně odůvodnil. Jak již přitom konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy "nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná", jak tomu bylo u v nyní projednávané věci.

K námitce stěžovatelů, týkající se jimi soudu zaslaných listin, respektive skutečnosti, že se s těmito důkazy soudy nijak nevypořádaly, Ústavní soud konstatuje, že procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním a hodnocením důkazů, upravuje občanský soudní řád; ten soudu ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.), a aby rozhodl ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. l o. s. ř.). Jen jemu přitom přísluší rozhodnout o tom, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoli. Obecný soud je sice povinen dbát na rovné postavení účastníků řízení, z čehož vyplývá současně povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. To ale neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníků. Porušení zásad spravedlivého procesu vyjádřených v Listině nelze bez dalšího dovodit v případě, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, pokud se s nimi řádně procesně vypořádá (a své stanovisko v odůvodnění přiměřeně vyloží) a jestliže z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé zaslali soudu prvního stupně dne 26. 1. 2010 své vyjádření ve věci, ve kterém označují na č. l. 39 a 40 listinné důkazy, které se v počtu 17 listin nacházejí v přílohové obálce spisu. Z obsahu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že soud ve svém odůvodnění zmíněné vyjádření stěžovatelů a k němu připojené důkazy nezmínil. Takový postup je nepochybně porušením § 157 odst. 2 o. s. ř., nicméně je třeba vzít v úvahu, jak správně uvedl v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí odvolací soud, že předmětné podání a s ním související listiny se vztahovaly nikoli k otázce délky řízení před odvolacím soudem, nýbrž zejména k otázce práva na respektování soukromého a rodinného života dle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze strany správních orgánů a obecných soudů. Předmětem řízení před Okresním soudem pro Prahu 2 však v dané věci bylo primárně posouzení otázky přiměřenosti délky soudního řízení vedeného před Okresním soudem v Klatovech pod sp. zn. 8 C 151/2005. Jak již bylo uvedeno výše, úkolem Ústavního soudu není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. O takový případ se však podle přesvědčení Ústavního soudu nejedná. Rozhodnutí obou ve věci rozhodujících obecných soudů netrpí v tomto směru takovými vadami, které by vedly Ústavní soud k závěru o jejich nepřezkoumatelnosti.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti neuvádějí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovali porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost stěžovatelů podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. května 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru