Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1121/15 #1Nález ÚS ze dne 24.05.2016K náležitému odůvodnění rozhodnutí o zabrání věci v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - VSZ Praha
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
trestná činnost
Zabrání věci
vlastnické právo/ochrana
nepřezkoumatelnost
neoprávněný majetkový prospěch
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 92/81 SbNU 505
EcliECLI:CZ:US:2016:1.US.1121.15.1
Datum vyhlášení01.06.2016
Datum podání16.04.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

33/1997 Sb./Sb.m.s., čl. 1 písm.a, čl. 1 písm.b

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 79f

40/2009 Sb., § 102, § 101 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Nesrozumitelné a nepřezkoumatelné je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i takové rozhodnutí odvolacího soudu, kterým odvolací soud potvrdí prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné (zabrání výnosu z trestné činnosti), avšak vlastní odůvodnění založí na odlišné úvaze, která ve výsledku znamená závěr jiný (zabrání náhradní hodnoty).

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 24. 5. 2016 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatelky ALBA WASTE, a.s., usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 16/2014-2099 ze dne 19. 12. 2014 pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

V rámci trestního řízení vedeného proti K. V. pro spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, kterého se nyní již odsouzený K. V. dopustil v rámci obchodních aktivit společnosti ALBA, s.r.o., bylo rozhodnuto o zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. z., a to peněžních prostředků na účtu ve vlastnictví stěžovatelky ve výši 19 595 180 Kč, které byly zajištěny v průběhu trestního řízení. Krajský soud měl za prokázané, že výnos z trestné činnosti odsouzeného byl vyveden ze společnosti ALBA, s. r. o., jejím prodejem a následnou půjčkou tak, aby v této společnosti nebyly k dispozici žádné finanční prostředky, které měly být ukryty na účtu stěžovatelky a po nějaké době vráceny zpět. Vrchní soud rozhodnutí krajského soudu potvrdil jako věcně správné.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud úvodem připomněl rozdíl mezi instituty zabrání věci jako výnosu z trestné činnosti ve smyslu § 101 odst. 2 tr. z. a zabrání náhradní hodnoty dle § 102 tr. z. a vzájemný aplikační vztah mezi nimi. Apeloval přitom na nutnost, aby soudy vždy řádně prokázaly (a odůvodnily), že jsou naplněny podmínky, které pro zabrání věci zákon stanoví, neboť zabráním věci může dojít k citelnému zásahu do vlastnických práv zcela nevinných osob.

Vrchnímu soudu proto Ústavní soud nemohl nevytknout, že svým rozhodnutím založil vzájemný rozpor se závěry rozhodnutí krajského soudu, když jej jako věcně správné potvrdil, avšak ve vlastním odůvodnění operoval se zabráním náhradní hodnoty, na rozdíl od krajského soudu, který zabranou částku považoval za výnos z trestné činnosti.

Ústavní soud tímto závěrem nezpochybnil jistou přesvědčivost argumentace obecných soudů stran snahy ukrýt finanční prostředky společnosti ALBA, s.r.o., mimo dosah orgánů činných v trestním řízení. Tím ovšem soudy nejsou zbaveny povinnosti rozhodnout o zabrání věci tak, aby jejich rozhodnutí byla ve svém celku srozumitelná a přezkoumatelná.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Milada Tomková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 1121/15 ze dne 24. 5. 2016

N 92/81 SbNU 505

K náležitému odůvodnění rozhodnutí o zabrání věci v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudkyň Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka) a Kateřiny Šimáčkové - ze dne 24. května 2016 sp. zn. I. ÚS 1121/15 ve věci ústavní stížnosti společnosti A., a. s., zastoupené Mgr. Jaroslavem Cackem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, 500 02 Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014 č. j. 3 To 16/2014-2099, kterým byla zamítnuta stěžovatelčina stížnost proti usnesení soudu prvního stupně o zabrání věci, a to peněžních prostředků na účtu ve stěžovatelčině vlastnictví, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení.

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014 č. j. 3 To 16/2014-2099 byla porušena práva stěžovatelky zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 2014 č. j. 3 To 16/2014-2099 se ruší.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

1. Projednávanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejích práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina").

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 2 T 10/2011-1615 ze dne 4. 4. 2012 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 92/2012-1824 ze dne 16. 11. 2012 byl obžalovaný K. V. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku, kterého se dopustil v rámci obchodních aktivit společnosti A., s. r. o. Dovolání i ústavní stížnost K. V. byly odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost.

3. V rámci uvedené trestní věci bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 2 T 10/2011-2007 ze dne 4. 11. 2013 rozhodnuto o zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, a to peněžních prostředků na účtu ve vlastnictví stěžovatelky ve výši 19 595 180 Kč, které byly jako náhradní hodnota zajištěny v průběhu trestního řízení. V odůvodnění uvedeného rozhodnutí krajský soud konstatoval, že odsouzený K. V. vykonával funkci obchodního ředitele ve společnosti A., s. r. o., a následně člena dozorčí rady ve společnosti A., a. s. (stěžovatelka). V průběhu trestního řízení bylo zjištěno, že dne 13. 4. 2011, dva týdny po zahájení trestního stíhání K. V., byla mezi společností A., s. r. o., jako prodávající, a stěžovatelkou (tehdy pod názvem G., a. s.) uzavřena smlouva o prodeji podniku. Kupní cena byla stanovena ve výši 27 388 000 Kč. Po zaplacení kupní ceny poskytla A., s. r. o., stěžovatelce půjčku ve výši 21 000 000 Kč, na účet otce odsouzeného pak bylo společností A., s. r. o., převedeno 5 000 000 Kč. Dle smlouvy o půjčce má být částka 21 000 000 Kč vrácena do 30. 4. 2031. Před zajištěním finančních prostředků mělo být podle stěžovatelky 7 000 000 Kč společnosti A., s. r. o., vráceno a stěžovatelka měla přijmout úvěr 5 000 000 Kč od Komerční banky.

4. Na základě výše uvedeného měl krajský soud za prokázané, že výnos z trestné činnosti odsouzeného byl vyveden ze společnosti A., s. r. o., jejím prodejem a následnou půjčkou tak, aby v této společnosti nebyly k dispozici žádné finanční prostředky, které měly být ukryty na účtu stěžovatelky a po nějaké době vráceny zpět. Jednáním odsouzeného K. V. přitom byla českému státu způsobena škoda v obdobné výši, konkrétně ve výši 19 604 180 Kč (další škoda ve výši 6 028 582 Kč byla ve stadiu pokusu), krajský soud tedy poukázal na shodu ve výši částek (částky získané trestnou činností a částky, která byla předmětem smlouvy o půjčce), jakož i na časové a osobní souvislosti a uzavřel, že neoprávněně vyplacená částka z daňového systému byla společností A., s. r. o., poskytnuta jako půjčka stěžovatelce, a zabrané finanční prostředky tudíž představují výnos z trestné činnosti ve smyslu § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.

5. Stěžovatelčinu stížnost proti usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Stížnostní soud v usnesení poukázal na skutečnost, že předmětné finanční prostředky byly zajištěny jako náhradní hodnota (§ 79f trestního řádu), což mělo být základem pro to, aby krajský soud mohl o zabrání věci rozhodnout. Podle vrchního soudu nebylo důležité zkoumat, co se stalo se skutečnými výnosy z trestné činnosti a jakými machinacemi prošly, jelikož význam institutu náhradní hodnoty je právě v tom, aby byl význam podobných převodů eliminován. I vrchní soud pak poukázal na časové a osobní souvislosti, jakož i na porovnatelnost jednotlivých částek.

6. Stěžovatelka následně podala ústavní stížnost. V ní předně namítá, že vrchní soud neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, aniž by to odůvodnil. Stěžovatelka poukazuje i na některé věcné chyby v usneseních krajského a vrchního soudu (uvádí, že odsouzený K. V. nikdy nebyl jednatelem společnosti A., s. r. o., že rumunský občan M. K., u kterého měla končit část výnosů z trestné činnosti, nebyl v době rozhodování soudů pravomocně odsouzen či že společnost A., s. r. o., nikdy nebyla vymazána z obchodního rejstříku) a má dále za to, že se vrchní soud dopustil excesivního výkladu § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, pod který údajně spadá pouze výnos z trestné činnosti, nikoli náhradní hodnota. Stěžovatelka dle svých slov prokázala, že finanční prostředky, které byly poskytnuty jako půjčka, byly zaplaceny jako kupní cena ze zcela legálních finančních prostředků akcionáře stěžovatelky B. P., a současně, že podnik, který byl předmětem převodu mezi A., s. r. o., a stěžovatelkou, vznikl dávno před rokem 2009 (kdy došlo ke zkrácení daně, pro které byl odsouzen K. V.), přičemž i majetkové hodnoty tvořící tento podnik byly ve významné většině nabývány před rokem 2009. Stěžovatelka také poukazuje na to, že krátce před zajištěním účtu na něj obdržela úvěr od Komerční banky ve výši 5 000 000 Kč. Ani tuto částku proto údajně nelze považovat za náhradní hodnotu, natožpak za výnos z trestné činnosti.

7. Stěžovatelka konečně zdůrazňuje, že podnik ani půjčka od společnosti A., s. r. o., nemají nic společného s trestnou činností, a namítá, že nemůže být v podstatě trestána za to, že vstoupila do obchodních vztahů se společností A., s. r. o., jejíž zaměstnanec byl později odsouzen pro spáchání daňového trestného činu. To má platit tím spíše, když jednání o prodeji podniku mezi investorem (akcionářem stěžovatelky P.) a společností A., s. r. o., údajně započala dříve, než došlo ke spáchání trestného činu zkrácení daně.

II. Průběh řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

9. Vrchní soud v Praze uvedl, že potřebné důkazy byly provedeny již Krajským soudem v Hradci Králové, přičemž k provedení dalších důkazů důvod neshledal. Vrchní soud považuje výklad pojmu náhradní hodnota za dostatečný a neztotožnil se ani s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení, které je možná stručné, avšak odpovídající všem důkazům v této dosti rozsáhlé trestní věci.

10. Vrchní státní zastupitelství v Praze ve vyjádření připustilo, že napadené usnesení obsahuje určité věcné nepřesnosti, které nicméně hodnotí toliko jako formální pochybení, která sama o sobě nejsou důvodem k vyhovění ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že se finanční prostředky získané trestnou činností nepodařilo dohledat, byla zabrána alespoň náhradní hodnota v podobě peněžních prostředků získaných z prodeje podniku, který byl nepochybně veden snahou ochránit majetek společnosti proti zásahu orgánů činných v trestním řízení, resp. touto formou jej alespoň co nejvíce odstranit z jejich dosahu. Stěžovatelčiny argumenty státní zastupitelství považuje za účelové a zastírající skutečnou podstatu věci, pročež by ústavní stížnost měla být odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

11. Obdržená vyjádření byla stěžovatelce zaslána k replice, v níž opět zdůrazňuje, že obchodní transakce mezi stěžovatelkou a společností A., s. r. o., nebyly učiněny s cílem vyvést majetek, neboť jednání o prodeji podniku probíhala již od roku 2008, což se snažila prokázat důkazy, které soudy neprovedly. Prodaný podnik se navíc skládal z majetkových hodnot, které byly nabyty v naprosté většině v letech předcházejících trestnímu stíhání K. V. i samotné trestné činnosti. Stěžovatelka také zpochybňuje, že by se finanční prostředky získané trestnou činností již nepodařilo dohledat, a poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 25/2014 ze dne 30. 1. 2015 (ve věci obžalovaného M. K.), z něhož má být patrné, že nadměrný odpočet na DPH netvořil součást podniku, nýbrž že jejich příjemcem byl právě M. K. Stěžovatelka v replice také znovu poukazuje na faktické chyby, kterých se krajský i vrchní soud dopustily, a vrchnímu soudu je dále opět vyčítáno, že se vůbec nevypořádal s důkazy, které stěžovatelka navrhovala. Stěžovatelka konečně poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2301/14 ze dne 19. 2. 2015 (N 39/76 SbNU 527), dle kterého z rozhodnutí obecných soudů v případě aplikace § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku musí být zřejmé, z jakého důvodu lze zabíranou věc chápat jako hodnotu získanou trestným činem či jako odměnu za něj.

12. Vzhledem k tomu, že k objasnění věci nebylo třeba nařizovat ústní jednání, neboť v tomto směru byla plně postačující písemná vyjádření účastníků řízení, rozhodl Ústavní soud ve věci podle § 44 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bez jeho konání.

III. Vlastní posouzení

13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací přednesenou v ústavní stížnosti a s obsahem spisu Krajského soudu v Hradci Králové, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

14. Ústavní soud považuje prvně za vhodné pro přehlednost shrnout průběh finančních transakcí mezi společností A., s. r. o., a stěžovatelkou. Dne 30. 3. 2011 bylo zahájeno trestní stíhání K. V., který postupně působil v obou uvedených společnostech. Dne 13. 4. 2011 byla mezi společností A., s. r. o., a stěžovatelkou uzavřena smlouva o prodeji podniku a následně bylo na účet společnosti A., s. r. o., převedeno 27 388 000 Kč. Dne 26. 4. 2011 stěžovatelka a A., s. r. o., uzavřely smlouvu o půjčce a na stěžovatelčin účet bylo následně převedeno 21 000 000 Kč. Dne 13. 6. 2011 mělo být 7 000 000 Kč z účtu stěžovatelky převedeno na účet společnosti A., s. r. o. Dne 21. 7. 2011 stěžovatelka obdržela úvěr od Komerční banky ve výši 5 000 000 Kč. Dne 28. 7. 2011 byly jako náhradní hodnota zajištěny finanční prostředky na účtu stěžovatelky. Dne 4. 11. 2013 rozhodl Krajský soud v Hradci Králové o zabrání finančních prostředků ve výši 19 595 180 Kč jako výnosu z trestné činnosti, což následně potvrdil Vrchní soud v Praze usnesením, které stěžovatelka ústavní stížností napadá.

15. K zabrání věci podle § 101 odst. 2 trestního zákoníku Ústavní soud poznamenává, že se toto ochranné opatření ukládá, aniž by byl podstatný vztah osoby, které zabíraná věc náleží, k trestné činnosti, jejímž výnosem tato věc má být. Rozhodný je pouze vztah mezi zabíranou věcí a trestným činem. Trestní zákoník dále v § 102 zakotvuje možnost zabrání náhradní hodnoty. Toto ustanovení umožňuje, aby byla zabrána věc, která nemá k jakékoli trestné činnosti žádný vztah a která je ve vlastnictví osoby, u níž také není vztah k jakékoli trestné činnosti významný. Pro postup podle § 102 trestního zákoníku je nicméně nezbytné, aby tato osoba svým jednáním zmařila postup podle § 101 trestního zákoníku.

16. Samotné zabrání majetku osobě, která nebyla ani nebude odsouzena, přitom nelze považovat za porušení ústavně zaručených práv této osoby, a to za podmínky, že jí je umožněno se proti zabrání věci efektivně bránit před soudem. Vzhledem k tomu, že zabráním věci může dojít k citelnému zásahu do vlastnických práv zcela nevinných osob, je dále nezbytné, aby soudy vždy řádně prokázaly (a odůvodnily), že jsou naplněny podmínky, které pro zabrání věci zákon stanoví.

17. Ústavní soud má za to, že Vrchní soud v Praze těmto požadavkům v projednávané věci nedostál. Ústavní soud zejména poznamenává, že z rozhodnutí krajského a vrchního soudu není zcela zřejmé, podle jakého zákonného ustanovení a na základě splnění kterých zákonných podmínek k zabrání částky ve výši 19 595 180 Kč došlo. Peněžní prostředky na předmětném stěžovatelčině účtu totiž byly nejdříve zajištěny s tím, že se orgánům činným v trestním řízení přes veškeré úsilí nepodařilo výnos z trestné činnosti K. V. dohledat a jednoznačně identifikovat, a proto se zajišťuje náhradní hodnota (§ 79f trestního řádu). Následně Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o zabrání části těchto finančních prostředků s odůvodněním, že se naopak jedná o výnos z trestné činnosti podle § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, nikoli o náhradní hodnotu.

18. Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí krajského soudu potvrdil s konstatováním, že soud prvního stupně došel ke správným závěrům. Odůvodnění stížnostního soudu je ovšem postaveno nikoli na závěru, že zabrané finanční prostředky jsou výnosem z trestné činnosti, nýbrž na úvaze, že se skutečný výnos dohledat nepodařilo, a zabrána tak byla náhradní hodnota.

19. Odůvodnění usnesení vrchního soudu tedy vůbec neodpovídá odůvodnění usnesení krajského soudu, jehož závěry přitom byly vrchním soudem označeny za správné a vyčerpávající. Lze dokonce říci, že závěry obou soudů jsou ve vzájemném rozporu, protože pokud dle vrchního soudu mohla být zabrána jen náhradní hodnota, pak stěží mohl krajský soud zabrat peněžní prostředky podle § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.

20. Pokud měl navíc Vrchní soud v Praze skutečně za to, že finanční prostředky měly být zabrány jako náhradní hodnota, pak bylo nezbytné, aby odůvodnil, proč podle jeho názoru byly podmínky takového postupu naplněny, přičemž je zřejmé, že nelze bez dalšího zabrat jakékoli finanční prostředky komukoli, kdo obchodoval s osobou, v níž působil pachatel trestného činu.

21. Ústavní soud v žádném případě netvrdí, že by zabrané finanční prostředky být zabrány nemohly. Ústavní soud při vědomí, že mu zásadně nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů, nepopírá jistou přesvědčivost jejich argumentace v tom směru, že za obchodními transakcemi mezi stěžovatelkou a společností A., s. r. o., měla být snaha ukrýt finanční prostředky A., s. r. o., mimo dosah orgánů činných v trestním řízení. V souladu s mezinárodními závazky České republiky (srov. např. Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu) je přitom povinností státu účinky obdobných transakcí eliminovat. To ovšem soudy nezbavuje povinnosti o zabrání věci rozhodnout tak, aby jejich rozhodnutí byla ve svém celku srozumitelná a přezkoumatelná. Pouze pak totiž bude zásah do stěžovatelčiných základních práv garantovaných čl. 11 odst. 1 Listiny ústavně konformní.

22. Ústavnísoud ponechává na obecných soudech, aby posoudily, zda se v daném případě jednalo o zabrání výnosu z trestné činnosti, případně o zabrání náhradní hodnoty. Soudy samozřejmě nejsou vázány tím, že prostředky byly původně zajištěny jako náhradní hodnota, v případě zabrání prostředků jako výnosu z trestné činnosti ovšem bude potřeba řádně odůvodnit, že se o tento výnos skutečně jedná. Jak přitom vrchní soud uvedl, výnosem je i výnos nikoli bezprostřední, není tedy nezbytně nutné dohledat konkrétně ty finanční prostředky, které společnost A., s. r. o., neprávem obdržela [srov. i čl. 1 písm. a) a b) Úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu]. Pokud naopak vrchní soud opět dojde k závěru, že zabrána byla náhradní hodnota, bude potřeba objasnit, zda jsou pro takový postup naplněny podmínky uvedené v § 102 trestního zákoníku.

23. K dalším stěžovatelčiným námitkám Ústavnísoud jen stručně podotýká, že uváděné faktické nepřesnosti, kterých se soudy dopustily, nebyly pro konečná rozhodnutí významné. Pokud jde o některé stěžovatelkou navrhované důkazy, tak z napadeného rozhodnutí vrchního soudu je patrné, proč už ve věci další důkazy prováděny nebyly (stěžovatelka se jimi totiž snažila prokázat skutečnosti, které nebyly podle vrchního soudu pro věc podstatné, nebo zpochybnit skutečnosti, které již byly nade vši pochybnost prokázány, a navrhované důkazy na tom nemohly nic změnit). O tzv. opomenuté důkazy se tedy nejedná, i když nelze vyloučit, že v dalším řízení bude potřeba dokazování doplnit. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nicméně Ústavní shledal v nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, tak jak je popsána v bodech 17-19 tohoto nálezu.

IV. Závěr

24. S ohledem na shora odůvodněné zjištění, že usnesením Vrchníhosoudu v Praze č. j. 3 To 16/2014-2099 ze dne 19. 12. 2014 byla porušena práva stěžovatelky zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Ústavní soud v souladu s § 82 zákona o Ústavním soudu podané ústavní stížnosti vyhověl a toto rozhodnutí zrušil podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru