Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1121/11 #1Usnesení ÚS ze dne 21.02.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Obchodní jméno
kraj
EcliECLI:CZ:US:2013:1.US.1121.11.1
Datum podání15.04.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

111/1994 Sb., § 19

129/2000 Sb., § 1 odst.2

40/1964 Sb., § 19b odst.2

513/1991 Sb., § 12, § 5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1121/11 ze dne 21. 2. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Pavla Holländera o ústavní stížnosti stěžovatelky DPÚK, a. s., se sídlem Lumiérů 181/41, 152 00 Praha 5, IČ: 25497961, zastoupené JUDr. Ilonou Vaněčkovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 404/30a, 140 00 Praha 4, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011 č. j. 23 Cdo 2667/2008-224, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2008, č.j. Cmo 293/2007-185, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2007 č. j. 41 Cm 148/2006-141, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2007, č. j. 41 Cm 148/2006-142, uložil stěžovatelce povinnost do dvou měsíců od právní moci rozsudku rozhodnout o takové změně své obchodní firmy, že z ní bude odstraněno slovní spojení "Ústecký kraj" v kterémkoli gramatickém pádu nebo slovosledu a v téže lhůtě podat návrh této změny do obchodního rejstříku u příslušného soudu (výroková část č. I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroková část č. II.). Soud vyšel ze zjištění, že žalobce - Ústecký kraj je právnickou osobou ve smyslu ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZoK"), a ustanovení § 18 odst. 2 o.z. a že svůj název "Ústecký kraj" užívá s účinností od 1. 1. 2000 v souladu s ústavním zákonem č. 347/97 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka byla zapsána do obchodního rejstříku dne 26. 11. 2004 s názvem "Dopravní podnik Ústeckého kraje a.s."; mezi účastníky nebylo sporné, že žalobce není ani zakladatelem, vlastníkem ani spoluvlastníkem a že stěžovatelka v té době neměla se žalobcem uzavřenu ani smlouvu o závazku veřejné služby na veřejné linkové dopravě k zajištění dopravní obslužnosti území Ústeckého kraje ve smyslu § 19 zákona č. 111/1994 Sb., silničního zákona. Městský soud usoudil, že název obchodní firmy stěžovatelky působí vůči veřejnosti klamavým dojmem, neboť asociuje spojení se žalobcem jako právnickou osobou (územním samosprávným celkem); klamavost označení je umocněna použitím slovního spojení "Dopravní podnik", kdy výraz "podnik" ve smyslu § 5 obch. z. znamená soubor hmotných i nehmotných složek podnikání. Oprávnění užívat název žalobce ve své obchodní firmě nezakládá ani historický vývoj stěžovatelky z hlediska jejích právních předchůdců. Soud proto dovodil, že stěžovatelka, jejíž firma obsahuje název žalobce, porušila § 10 obch. z., působí klamavě a žalobě proto v celém rozsahu vyhověl.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 2. 2008, č. j. 3 Cmo 293/2007-185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovatelce zaplatit náklady řízení. Odvolací soud shledal petit žaloby v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, považoval je za dostatečná a ztotožnil se i s právními závěry, na nichž prvý soud své rozhodnutí založil.

Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 1. 2011 č. j. 23 Cdo 2667/2008-224, dovolání stěžovatelky zamítl (výroková část I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výroková část II.). V prvé řadě dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka ochrany názvu "kraje" nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud řešenou věc ochrany názvu žalobkyně správně posoudil podle § 19b odst. 2 o.z. a zdůraznil, že neoprávněné použití názvu právnické osoby je deliktním jednáním, které naplňuje skutkovou podstatu právní ochrany před neoprávněným uživatelem ve smyslu § 19b odst. 2 o.z.; není současně nutné, aby došlo ke vzniku zvláštní újmy, postačuje pouhé neoprávněné použití názvu jiné právnické osoby. V souzené věci navozuje použití názvu "Ústecký kraj" v názvu stěžovatelky souvislost s právnickou osobou "Ústecký kraj". Mezi žalobcem a stěžovatelkou neexistuje žádná souvislost, z níž by bylo možné dovozovat oprávněnost užití názvu žalobce ve firmě stěžovatelky, a že by žalobce k takovému užití svého názvu udělil souhlas. Žalobci lze přisvědčit, že vznik zvláštní újmy není předpokladem aplikace § 19b o.z., ale je jím pouhé neoprávněné použití názvu právnické osoby. Nerozhoduje, zda delikvent, tj. osoba, která použije názvu jiné právnické osoby neoprávněně, se svým neoprávněným jednáním obohatil či způsobil svým jednáním jiné osobě škodu (srov. Občanský zákoník, komentář, J. Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák a kol., C.H.BECK, 1. vydání, 2008, str. 232). Nejvyšší soud konečně dodal, že oba nižší soudy neučinily žádná skutková zjištění o tom, že by se žalobce vůči stěžovatelce dopustil šikanózního jednání (odporujícímu § 3 odst. 1 o.z.) a poukázal na nedůvodnost námitky stěžovatelky v tomto směru.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení výše označených rozsudků a tvrdí, že se jimi cítí zkrácena na svých právech, zakotvených v čl. 2 odst. 4 a v čl. 4 Ústavy ČR, v čl. 4 odst. 1, odst. 2 a odst. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V prvé řadě připomněla dosavadní průběh řízení, zdůraznila, že obecné soudy měly šetřit její základní práva a zkoumat míru zásahu do jejích práv (aby nedošlo k porušení zásady proporcionality); sama se domnívá, že delikt dle § 19b odst. 2 o. z. nespáchala a že k nepřiměřenému zásahu do práv žalobce nedošlo. Stěžovatelka má za to, že nedošlo ani k zaměnitelnosti části jejího názvu s veřejnoprávní korporací "Ústecký kraj"; žádný zákon neupravuje povinnost podnikatelského subjektu požádat o povolení užívat názvy států, krajů, obcí či jiných veřejnoprávních subjektů, a to zvláště za okolnosti, kdy vyjadřuje především geografické vymezení činnosti stěžovatele(-ky). Stěžovatelka konečně uvedla, že § 19 odst. 2 o.z. nelze aplikovat jako absolutní ochranu názvu kraje, když tento není explicitně chráněn zákonem.

Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

Ústavní soud dovozuje, že z obsahu napadených rozhodnutí zásah do základních práv, kterých se stěžovatelka v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky (jež ostatně bylo obsahově velmi blízké ústavní stížnosti) posoudil v mezích jeho rozsahu a uplatněných důvodů a konstatoval, v čem se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení (neboť podle § 12 obch.z. se ochrany může domáhat jen subjekt, který je jako podnikatel zapsán v obchodním rejstříku; Ústecký kraj je však veřejnoprávní korporací, která má vlastní majetek a vlastní příjmy vymezené zákonem a hospodaří za podmínek stanovených zákonem podle vlastního rozpočtu - srov. § 1 odst. 2 ZoK). Současně však dovolací soud jednoznačně uvedl a zdůraznil, že řešenou otázku ochrany názvu žalobkyně odvolací soud posoudil správně, což podrobně odůvodnil. Tu Ústavní soud konstatuje, že se obecné soudy v poměrně rozsáhlých odůvodněních svých rozhodnutí s poukazem na příslušnou judikaturu a komentářovou literaturu dostatečně s jednotlivými námitkami stěžovatelky vypořádaly. S ohledem na téměř shodné námitky, jež stěžovatelka uplatňovala v odvolání, dovolání aiv ústavní stížnosti, lze na vyčerpávající odůvodnění rozsudků obecných soudů v dalším odkázat.

Ústavní soud uzavírá, že mezi zjištěním obecných soudů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat ani extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury) a nejde ani o postup svévolný. Obecné soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěru vedly; na této skutečnosti nemůže nic změnit ani spektakulární pokus stěžovatelky o argumentaci založenou na tom, že soudy uvedenou (a dovozenou) ochranu práv žalobce lze relativizovat odkazem na zákonem neupravenou povinnost podnikatelských subjektů žádat o povolení užívat názvy veřejnoprávních korporací. Argumentace obecných soudů je logická, jasná, přesvědčivá a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelná.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Ústavní soud v dané souvislosti připomíná, že usnesení o odmítnutí návrhu podle citovaného ustanovení lze stručně odůvodnit i jen uvedením zákonného důvodu, pro který se ústavní stížnost odmítá (srov. novelizované znění § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, část druhá, bod 6. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další předpisy); to se dle bodu 1. Sdělení Ústavního soudu pod č. Org. 72/12 (publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 469/2012 Sb.) uplatňuje i na řízení zahájená před Ústavním soudem, avšak neskončená do 31. 12. 2012. Zde však Ústavní soud šel nad rámec této právní úpravy a - jak je zřejmé - toto usnesení odůvodnil rozsáhleji.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2013

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru