Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 112/98Usnesení ÚS ze dne 14.07.1998K rozhodnutí odvolacího soudu podle §262 trestního řádu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstřík
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 45/11 SbNU 335
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.112.98
Datum podání12.03.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 262


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 112/98 ze dne 14. 7. 1998

U 45/11 SbNU 335

K rozhodnutí odvolacího soudu podle §262 trestního řádu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Paula a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Ivy Brožové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného advokátem JUDr. T. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 1998, sp. zn. 10 To 99/97,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 4 T 15/95, byl stěžovatel uznán vinným, že (I) společně se Š. J. asJ. P. za použití pohrůžky

zastřelením a hrozby násilí proti rodinným příslušníkům přiměl

A. V. k sepsání a podepsání dlužního úpisu, ] jímž se V. zavázal zaplatit Š. J. 3 mil. Kč a dát mu do zástavy dva osobní automobily s tím, že pokud dluh ve stanovené lhůtě nebude uhrazen, bude jedno z těchto vozidel odebráno. Tím jmenovaní A. V. přinutili k tomu, že Š. J. zaplatil částku 200.000 Kč. Stěžovatel byl dále uznán vinným, že (II) od J. K. převzal částku 20.000 Kč pod záminkou prodeje osobního automobilu Mercedes Benz (patřícího A. V.), ačkoliv věděl, že není oprávněn toto vozidlo prodat, neboť není jeho vlastníkem a vlastníkem vozidla nebyl zmocněn jím takto nakládat. Tím se stěžovatel dopustil (I) trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 písm. b), c) a d) trestního zákona a (II) trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 a 2 trestního zákona. Za spáchání uvedených trestných činů byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 1998 byl citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 4 T 15/95, zrušen ve výroku o vině trestným činem vydírání (bod I výroku rozsudku krajského soudu) a v celém výroku o trestu a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 a § 235 odst. 1 a 2 písm. b) a c) a odst. 3 trestního zákona. Za tento trestný čin a za trestný čin podvodu (bod II výroku rozsudku krajského soudu), ohledně něhož zůstal výrok o vině nedotčen, byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců.

V záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že na něj byla

podána obžaloba ke Krajskému soudu v Plzni, který dne 16. 8. 1995 vyhlásil rozsudek pod sp. zn. 4 T 15/95, jímž byl stěžovatel zproštěn viny. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 1995, sp. zn. 2 To 159/95, a věc byla Krajskému soudu v Plzni vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Po doplnění dokazování byl vyhlášen dne 26. 1. 1996 nový rozsudek Krajského soudu v Plzni, jímž byl stěžovatel znovu zproštěn viny. Usnesením ze dne 29. 3. 1996 Vrchní soud v Praze tento rozsudek znovu zrušil a věc byla opět vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 1996 byl stěžovatel opět zproštěn viny. Usnesením ze dne 31. 7. 1996 Vrchní soud v Praze tento rozsudek opět zrušil, věc vrátil k projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Plzni a podle ustanovení § 262 trestního řádu nařídil, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.

Stěžovatel namítá, že postupem Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. právo na zákonného soudce. Stěžovatel poukazuje na to, že prý v usnesení vrchního soudu ze dne 31. 7. 1996 nebyl dán žádný pokyn k doplnění dokazování nebo k opětovnému provedení důkazů. Krajskému soudu bylo vytknuto toliko hodnocení procesně správně provedených důkazů a rovněž vrchní soud neuvedl konkrétní důvody odnětí věci senátu, který ve věci již třikrát rozhodoval. Z argumentace Vrchního soudu v Praze je však zřejmé, že považoval závěry Krajského soudu v Plzni za nepřesvědčivé a neodůvodněné. Stěžovatel tvrdí, že Vrchní soud v Praze použil ustanovení § 262 trestního řádu pouze proto, aby bylo dosaženo "jiného způsobu rozhodnutí soudu prvního stupně". Nový senát krajského soudu

provedl znovu dokazování ve věci a za shodné důkazní situace, bez zjištění nových skutečností, vynesl odsuzující rozsudek. Vrchní soud napadeným rozsudkem stěžovateli uložil ještě přísnější trest odnětí svobody.

Proto se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Vrchní soud v Praze, dále Krajský soud v Plzni a vedlejší účastníci - Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Plzni.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že postup podle § 262 trestního řádu nebyl použit proto, aby bylo dosaženo jiného rozhodnutí soudu prvního stupně, což prý vyplývá z usnesení vrchního soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 10 To 64/96.

Krajský soud v Plzni stručně zrekapituloval průběh dosavadního řízení před obecnými soudy a k námitkám stěžovatele toliko uvedl, že v citovaném usnesení vrchního soudu ze dne 31. 7. 1996 postrádá důvod použití ustanovení § 262 trestního řádu.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdalo.

Krajské státní zastupitelství v Plzni zastává názor, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ani v řízení mu předcházejícím nebyl porušen zákon v neprospěch stěžovatele. Nařízení, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, prý mělo za cíl pouze dosáhnout zákonného projednání a rozhodnutí v trestní věci při zachování všech práv obviněného. Původnímu senátu krajského soudu vrchní soud opakovaně vytýkal, že provedené důkazy nehodnotí v souladu s ustanovením § 2 odst. 6

trestního řádu, nebot je nehodnotí každý zvlášť a v jejich

souhrnu. Původní senát některé důkazy zcela nebo zčásti opomíjel a nebral je v úvahu při svém rozhodování. Krajskému soudu nicméně nebyl dán závazný pokyn, jak má důkazy hodnotit a jaké z nich mají být vyvozeny skutkové a právní závěry. Opakovaně zjišťovaný nesprávný postup krajského soudu, mající za následek opakované zrušení jeho rozhodnutí, však vedl k právní nejistotě na straně stěžovatele a byl porušením zásady zakotvené v § 2 odst. 4 trestního řádu, takže "nutně muselo dojít k postupu, jenž je zakotven v § 262 trestního řádu". Krajské státní zastupitelství proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem nadřízeným obecným soudům a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné. K porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a tedy k situaci, kdy Ústavní soud zruší rozhodnutí orgánu veřejné moci, proto zpravidla může dojít pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry těchto orgánů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení,

sv. 3., C. H. Beck Praha 1995, str. 257 a násl.).

V souzené věci stěžovatel namítá, že postupem Vrchního soudu v Praze bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v č1. 38 odst. 1 Listiny, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon." Právo na zákonného soudce ústavní soud již obecně vyložil v některých svých dřívějších rozhodnutích (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2/93, ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

1., C. H. Beck Praha 1994, str. 267 a násl.), kdy zejména konstatoval, že podstata tohoto práva spočívá v tom, že orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a že napadlé věci musejí být přidělovány v souladu s rozvrhem práce (str. 273 cit. nálezu).

Stěžovatel brojí zejména proti tomu, že v dané věci Vrchní soud v Praze třikrát zrušil zprošťující rozsudky Krajského soudu v Plzni a usnesením ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 10 To 64/96, dále nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, čímž prý sledoval pouze to, aby bylo dosaženo jiného způsobu rozhodnutí soudu prvního stupně. Vrchní soud se přitom dovolal ustanovení § 262 trestního řádu, podle něhož rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě.

S názorem stěžovatele se Ústavní soud neztotožňuje. Z výše citovaných zrušujících usnesení Vrchního soudu v Praze totiž jednoznačně vyplývá, že vrchní soud měl zcela konkrétní výhrady ke "zprošťujícím rozsudkům" Krajského soudu v Plzni, a proto je také rušil. Rozsudek ze dne 16. 8. 1995 označil vrchní soud za "z valné části nepřezkoumatelný" a krajskému soudu především vytkl nedostatečné dokazování. Rozsudek ze dne 26. 1. 1996 zrušil rovněž zejména z toho důvodu, že krajský soud dokazování "nedotáhl do konce", tj. důkazy nehodnotil komplexně a neprovedl některé důkazy další. Citovaným usnesením ze dne 31. 7. 1996 zrušil Vrchní soud v Praze rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 1996 proto, že se krajský soud opět nevypořádal

s významnými skutečnostmi a závěr o nedostatku důkazů proti stěžovateli vyznívá nepřesvědčivě a neodůvodněně. Požadavek vrchního soudu na doplnění dokazování byl sice splněn, leč krajský soud svůj rozsudek ve více směrech přesvědčivě neodůvodnil, zejména ve vztahu k výpovědím P. V., E. J., V. B., J. K., které měly význam pro posouzení trestné činnosti stěžovatele a jeho obhajoby. Krajský soud v Plzni rovněž nevyhodnotil část znaleckého posudku PhDr. J. J., v níž se znalec vyjádřil k případné motivaci jednání stěžovatele, a ve svém rozsudku se vůbec nezabýval některými částmi výpovědi stěžovatele z přípravného řízení, které měly podle zrušujících usnesení Vrchního soudu v Praze de facto povahu doznání. Lze tedy uzavřít, že postup Vrchního soudu v Praze v celé věci byl velmi pečlivý, byl vždy řádně odůvodněn a motivován zásadou zjištění skutečného stavu věci, takže není důvodu se domnívat, že by jeho cílem bylo "jiné rozhodnutí soudu prvního stupně", jak tvrdí stěžovatel.

Je zřejmé, že postup podle ustanovení § 262 trestního řádu - který zvolil vrchní soud v usnesení ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 10 To 64/96 - by neměl být pravidlem, leč spíše výjimkou. Nikoli běžnou je však i situace, kdy v trestním řízení odvolací soud třikrát po sobě zruší rozsudek soudu. prvního stupně (a až poté rozhodne o novém složení senátu). V souzené věci však vrchní soud v Praze svá rozhodnutí řádně, podrobně a přesvědčivě odůvodnil a podle názoru Ústavního soudu - se zřetelem ke konkrétní souzené věci - ustanovení § 262 aplikoval, oprávněně. To lze ostatně dovodit i z odůvodnění citovaného zrušujícího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 7. 1996, jehož obsah je reprodukován na jiném místě tohoto usnesení.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že Vrchní soud v Praze svým postupem stěžovatelovo právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny neporušil.

Z uvedeného důvodu senát Ústavního soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. července 1998

JUDr. Vladimír Paul

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru