Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 112/11 #1Usnesení ÚS ze dne 08.03.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a sp... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Diskriminace
mzda
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.112.11.1
Datum podání11.01.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 28

Ostatní dotčené předpisy

1/1992 Sb., § 4a

65/1965 Sb., § 1 odst.3, § 4, § 6, § 7

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 112/11 ze dne 8. 3. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Mario Hanákem, advokátem se sídlem Moravská Ostrava, Matiční 730/3, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2008, čj. 85 C 257/2007 - 66, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2009, čj. 16 Co 26/2009 - 87, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 10. 2010, čj. 21 Cdo 4705/2009 - 121, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o doplatek mzdy ve výši 59.808,- Kč, který mu jeho zaměstnavatel dlužil v důsledku mzdové diskriminace. Podstatou jeho žaloby bylo tvrzení o existenci mzdové diskriminace v podobě tzv. diskriminace nepřímé, k níž dochází při uplatňování opatření, kritérií nebo praxe, které jsou navenek neutrální, ale v důsledku jejich uplatnění je určitá skupina osob nebo jednotlivců znevýhodněna. Odkázal na ustanovení § 4a odst. 1 zákona č. 1/1992 o mzdě (dále jen zákon o mzdě) a zdůraznil, že jako řidič jezdil na všech linkách se všemi autobusy a jeho výkon byl ve stejné kvalitě s ostatními řidiči zařazenými do prvního tarifního pásma. Odvolací i dovolací soud se vyhnuly základním právním otázkám, které nastolil a s jeho námitkami se ve svých rozhodnutích nevypořádaly. Stěžovatel má za to, že označená rozhodnutí obecných soudů jsou v rozporu se zákoníkem práce i s čl. 28 Listiny základních práv a svobod, podle něhož mají zaměstnanci právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky a došlo i k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Ostravě, shora označeným rozsudkem, zamítl žalobu stěžovatele na zaplacení 59.808,- Kč, což měla být částka odpovídající dlužné mzdě za dobu od 1. 9. 2004 do 31. 12. 2006. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že žalovaný, jako jeho zaměstnavatel, porušoval v jeho neprospěch § 4a zákona o mzdě a nevyplácel mu stejnou mzdu za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty, jako ostatním zaměstnancům. Soud prvního stupně konstatoval, že k poškození stěžovatele nedošlo. Z porovnání postavení stěžovatele s dalšími spoluzaměstnanci, vykonávajícími stejnou práci řidiče, vyplynulo, že rozdílné zařazení do mzdových pásem se odvíjelo zejména od délky praxe, počtu dopravních nehod a porušení pracovní kázně. Při zařazování zaměstnanců do mzdového pásma žalovaný uplatňoval tzv. princip seniorátu v kombinaci s počtem dopravních nehod a porušením pracovní kázně. Tento princip uplatňoval u všech řidičů. Soud uzavřel, že problematika odměňování za vykonanou práci má být především řešena v kolektivní smlouvě. Soudní přezkum kolektivní smlouvy by se měl uplatnit pouze pokud by kolektivní smlouva byla v rozporu s hmotným právem jako celek - což v daném případě tvrzeno nebylo. V předmětném řízení nebylo žalováno na neplatnost kolektivní smlouvy nebo její části. S ohledem na vyslovené závěry odmítl provedení znaleckého posudku.

Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze zjištění, že mzdové podmínky u žalovaného, v období žalobou vymezeném, byly upraveny v tzv. mzdových dohodách, uzavřených mezi žalovaným a příslušným odborovým orgánem, které byly součástí kolektivní smlouvy. Z těchto dohod vyplývá, že zaměstnanci byli pro účely odměňování zařazováni do 12 tarifních stupňů, na základě sjednaného druhu vykonávané práce podle katalogu prací. Stěžovatel byl zařazen do pátého tarifního stupně. Každý tarifní stupeň je dále odstupňován na šest tarifních pásem. Vedoucí organizačního útvaru žalovaného, při zařazování zaměstnance do mzdového pásma, postupuje podle následujících kritérií: kvalita a rozsah vykonávané práce, dosažené vzdělání, délka odborné praxe, osobní schopnosti zaměstnance, péče o svěřené zařízení a majetek, docilované úspory materiálů, elektrické energie, pohonných hmot a olejů, bezpečnost práce a způsobené škody. Za této situace okolnost, do jakého mzdového pásma bude stěžovatel zařazen, závisela na komplexním hodnocení jeho pracovních výsledků příslušným nadřízeným vedoucím. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v žalovaném období zařazen do třetího mzdového pásma, neměl nárok na doplatek měsíční mzdy do pátého mzdového pásma v pátém tarifním stupni ani na doplatek výkonnostní odměny, za situace, kdy rozhodnutí o zvýšení mzdového pásma záleželo jen na úvaze žalovaného. Soud v daném případě nebyl oprávněn přezkoumávat, zda stěžovatel splňoval kritéria pro zařazení do pátého mzdového pásma.

Odvolací soud se zabýval i argumentem stěžovatele, že se na něm žalovaný dopustil tzv. nepřímé diskriminace. Odkázal na obsah ustanovení o diskriminaci v § 1 odst. 4, 6, a 7 zákoníku práce a zdůraznil, že stěžovatel netvrdil, že by k rozdílnému zacházení při odměňování za práci docházelo z některého diskriminačního důvodu podle § 1 zákoníku práce. Proto se nemůže jednat o diskriminaci, ale případně jen o porušení zákazu nerovného zacházení podle § 1 odst. 3 zákoníku práce, resp. o porušení zásady stejné mzdy za stejnou práci a práci stejné hodnoty podle § 4a zákona o mzdě. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že k nerovnému zacházení se stěžovatelem ze strany zaměstnavatele nedocházelo, pokud byl zařazen do třetího mzdového pásma namísto do pátého, jak stěžovatel požadoval. Výše uvedená kritéria pro zařazování zaměstnanců do mzdových pásem ve mzdových dohodách lze, podle názoru odvolacího soudu, podřadit pod kritéria stanovená v § 4a odst. 1 zákona o mzdě, tj. složitost, odpovědnost a namáhavost práce, pracovní podmínky, pracovní schopnosti a způsobilost zaměstnance, pracovní výkonnost a výsledky práce. Žalovaný v řízení prokázal, že způsob odměňování, upravený ve mzdových dohodách, není v obecné rovině v rozporu s textem § 4a zákona o mzdě. To znamená, že pokud žalovaný odůvodňoval rozdíl ve mzdě mezi jednotlivými řidiči rozdílným plněním kritérií, stanovených ve mzdových dohodách, což potvrdili i slyšení svědci, § 4a zákona o mzdě neporušil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Její podstatou je tvrzení stěžovatele, že se žalovaný dopustil vůči němu, při odměňování, tzv. nepřímé diskriminace. Stěžovatel obecným soudům vytkl, že nesprávně posoudily formu a způsob jeho odměňování, ale v ústavní stížnosti uvedl v podstatě tytéž námitky, které uplatnil již v předchozím řízení.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen v případě, že shledá současně porušení základního práva či svobody.

Na základě argumentů stěžovatele Ústavní soud přezkoumal ústavnost celého řízení a zjistil, že obecné soudy se věcí důkladně zabývaly, správně aplikovaly příslušná ustanovení zákoníku práce a zákona o mzdě, účinná do 31. 12. 2006. Vzaly v úvahu i všechny námitky stěžovatele a dostatečně se s nimi vypořádaly. Své právní závěry náležitě a přesvědčivě odůvodnily v souladu s obecným právem.

Ústavní soud k tomu poznamenává, že jednou z funkcí mzdy jako odměny za práci je funkce motivační. U převážné většiny zaměstnavatelů se odměna zaměstnance za práci skládá ze dvou složek - základní (nárokové) a nadstavbové (nenárokové), která je zaměstnanci přiznávána na základě posouzení kvality jeho pracovních výkonů zaměstnavatelem. Tato nenároková složka mzdy má za cíl motivovat zaměstnance ke kvalitnějším výkonům. Zejména odvolací soud velmi správně a přesně rozlišil, v systému odměňování platném u žalovaného, nárokovou složku mzdy, kterou představuje konkrétně dvanáct tarifních stupňů, do nichž je zařazen každý zaměstnanec při nástupu do práce, a vedle toho nenárokovou složku mzdy, tj. šest mzdových pásem, do nichž jsou zaměstnanci zařazováni podle předem stanovených pravidel.

Ústavní soud tedy neshledal nic, co by tuto věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru