Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 1113/14 #1Usnesení ÚS ze dne 24.06.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
Smlouva
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.1113.14.1
Datum podání23.03.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 376

99/1963 Sb., § 120, § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 1113/14 ze dne 24. 6. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Jindřicha Jiránka, zastoupeného JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem Litoměřice, Dlouhá 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013 č. j. 23 Cdo 1941/2013-457, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2013 č. j. 12 Cmo 411/2012-419 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2012 č. j. 26 Cm 6/2008-376, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci a obsah ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 5. 2012 č. j. 26 Cm 6/2008-376 uložil žalovanému (stěžovateli) povinnost zaplatit žalobkyni (GARANTRANS, s. r. o.) částku 106 426 Kč s vyčísleným úrokem z prodlení a náklady řízení ve výši 192 540 Kč (výrok I.); co do zaplacení částky 4 204 Kč řízení zastavil (výrok II.). Soudem prvního stupně bylo též rozhodováno o nákladech státu spočívajících ve vynaloženém svědečném (výroky III., IV.).

3. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2013 č. j. 12 Cmo 411/2012-419 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 38 897,87 Kč. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 17. 12. 2013 č. j. 23 Cdo 1941/2013-457 jako nepřípustné v intencích § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

4. Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody vzniklé z porušení obchodního závazkového vztahu (přepravní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a žalobkyní). Stěžovatel si objednal u žalobkyně provedení přepravy nadrozměrného nákladu ocelových konstrukcí z Neumarktu v Německu do Třanovic u Českého Těšína v České republice (cena přepravy byla dohodnuta ve výši 220 000 Kč). Přepravní smlouva se řídila Úmluvou o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR). Soudy při rozhodování o náhradě škody vyšly ze skutkového zjištění, že žalobkyně zajistila ve smluveném místě nakládky v Německu dne 4. 8. 2006 přistavení dvou nákladních vozidel určených pro přepravu nadrozměrného nákladu a vybavila je příslušnými povoleními, doklady potřebnými pro přepravu nákladu i prostředky nezbytnými k upevnění nákladu. Smluvní partner stěžovatele (německá obchodní společnost MAX BÖGL) však náklad přesto odmítl naložit a plánovaná přeprava se neuskutečnila.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval zejména zásahem do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k němuž došlo podle jeho názoru tím, že pro zamítnuté návrhy na doplnění dokazování (svědeckými výpověďmi zaměstnanců německé obchodní společnosti MAX BÖGL, odesílatele zásilky) nebyla dostatečně objasněna otázka, proč nedošlo k realizaci přepravy nákladu. Stěžovatel namítal, že žalobkyně nesplnila požadované podmínky přepravy (mj. zajištění dokladů a povolení), což mělo za následek její neprovedení. Poukázal v tomto směru na ustanovení § 376 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v rozhodném znění, podle něhož poškozená strana nemá nárok na náhradu škody, pokud nesplnění povinností povinné strany bylo způsobeno jednáním poškozené strany nebo nedostatkem součinnosti, ke které byla poškozená strana povinna.

II.

Právní posouzení

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto ani není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v občanskoprávním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími (nebo jinak) porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníků řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod však dosahuje jen taková interpretace obecného soudu, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti [nález ze dne 2. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)].

7. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jimi provedeným hodnocením sám neztotožňoval [viz nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Vyhověl-li by v dané věci Ústavní soud návrhu stěžovatele, dopustil by se nepřípustné ingerence do hodnocení důkazů obecným soudem, při němž nedošlo k excesivnímu vybočení z rámce ústavnosti. Soudy na základě dokazováním řádně zjištěného skutkového stavu, jenž Ústavní soud v intencích ustálené judikatury nemůže přehodnocovat, dostatečně a logicky odůvodnily své právní závěry ve vztahu k náhradě škody požadované žalobkyní.

8. Zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, Ústavním soudem zjištěn nebyl, a proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru